Alice..5.část

Otázka zůstala chvíli viset jen tak ve vzduchu…
„Pokud tě neotrávím natolik, že mě ještě někdy budeš chtít vidět, tak určitě.“
Alice se usmála.
„Už zas ty tvoje vtípky!“
Honza se na chvíli zamyslel.
„Proč se vlastně ptáš…? Normálně bych čekal že se budeš vyptávat na mé koníčky, rodinu a další miliony věcí, co zajímají „normální“ lidi.“ , řekl Honza a v hlavě se mu vybavovaly tisíce rozhovorů s dívkami jeho věku. Většinu zajímalo, jakou vůni používá a jaká je jeho nejoblíbenější barva. A ještě se na to ptaly s vážností, s jakou oznamuje doktor rodičům to, že jejich dcera je vážně nemocná.
Alice se zatvářila rozpačitě.
„No proto, že…protože je mi s tebou fajn a myslím, že už jsem si o tobě udělala nějakou představu, možná mylnou… Ale jak vidím, asi by stejně nemělo smysl ptát se tě na ty „miliony věcí co zajímají normální lidi“ nebo snad jo?“, řekla Alice trochu pobaveně.
„Upřímně? Ani ne, ale myslím, že si toho zasloužíš vědět víc.“
„Tak spusť, mám spoustu času…“, řekla Alice a podívala se na něj.
„No dobře, pokusím se sám sebe shrnout do několika vět. Co jsem měl rád jako malý kluk, kde jsem vyrůstal, co ze mě je teď..To chceš slyšet??“, řekl Honza trochu otráveně, ale úplně to tak nemyslel.
„Třeba..pověz mi co tě zrovna napadne.“, odpověděla Alice skoro až lhostejně.
„No tak…Vyrůstal jsem jako každý druhý kluk. Táta mě brával na závody, někdy jsem jel i s ním jako „závodník“.“, vyprávěl Honza a na chvíli se zasnil a koukal na větve stromu.
„Máma vždycky v neděli pekla koláč s ovocem, brácha se mezitím chystal na nějakou diskotéku a já jsem si hrál na zahradě s míčem a slunce svítilo.“, povídal dál Honza zasněně a působilo to až melancholicky krásně.
„Tak to mohlo bejt idylický dětství..nebo nebylo?“
„Ale jo…než mi bylo deset bylo všechno skvělý. Pak se to nějak zvrtlo, nebyl jsem už podle představ rodičů normální dítě. Asi se jim nezamlouvalo to, že jsem víc hrál na kytaru než se učil…Strašně mě to chytlo. Na učení tím pádem nezbývalo zas tolik času. Ale zvládal jsem to. Rodičům nevadilo, že hraju na kytaru, pokud jsem měl ve škole dobrý známky. Našel jsem si na kytaře několik fakt dobrých kamarádů.Postupem času se z hraní začala stávat droga. Už si přesně nepamatuju kdy přesně se rodiče vážně naštvaly, ale stálo to za to. Povídaly si ve škole s učitelkou, ta jim nakecala něco o tom, že prý beru drogy, piju, kouřím a prostě že jsem úplnej vyvrhel. Že prej se mě ostatní lidi ve škole bojí, že jim vyhrožuju.“, zasmál se Honza hořce.
„Takže moje hraní na kytaru tehdy skončilo. Kytaru mi vzali a každý týden mě posílali za psychologem… Mysleli si, že mi pomáhá, on se mě přitom jenom vyptával jak to jde ve škole, a účtoval si docela slušný peníze.
Myslel si jak skvěle mě prokoukl, jak přesně ví jak se cítim, že zná moje problémy. Nevyřešil vůbec nic, ale rodiče se aspoň trochu uklidnil.“
Podíval se na Alici…
„Teď mi pověz něco z tvého příběhu.“
„No takže, já jsem vyrůstala ve velkém městě, až když mi bylo asi jedenáct tak jsme se přestěhovali sem. Bylo to chvílema docela těžký, zvyknout si na novou třídu, ale jak, vidíš přežila jsem. Byla jsem šťastný dítě, měla jsem mámu, tátu a nic mi nescházelo. Aspoň mi to tenkrát tak připadalo. Postupem času jsem cítila, že všechno není v pohodě. Zdálo se, že je pořád všechno v nejlepším pořádku, že jsem bezstarostná holka, ale já nebyla. Nechybělo mi nic konkrétního, byla to spíš taková prázdnota. Nepopsatelná, ale všudypřítomná. Zní to tajemně co?“, řekla Alice a usmála se.
„Trochu. I když ne moc, myslím, že vím co máš na mysli…“
Alici zazvonil mobil.
„Sakra, já myslela, že už je vybitej.“, stěžovala si a prohrabovala tašku.
„Hm, mami?“
Honza mezitím zkontroloval čas na mobilu. Půl dvanácté.
Alice se snažila hovor s mámou co nejrychleji ukončit, právě se s ní loučila a co nejrychleji vypínala mobil.
„Tak, to byla máma, asi sis všimnul. Prý už je pozdě, mám jít domů.“, řekla otráveně.
„Tak pojď, doprovodím tě domů, když samozřejmě dovolíš.“
Alice se zase usmála.
„Tak jdeme.“
Vylezli zpod větví stromu do mlhy. Za chvíli už stáli před domem, kde Alice bydlela.
„Tak se měj Honzo.“
„Jasně, jako vždycky. Dávej na sebe pozor. Dobrou noc.“
Honzův pohled Alici neminul, ale byl tak strašně krátký… Pak už viděla jen jak odchází .
Alice vytahovala klíče, ještě pořád si pořádně nepamatovala dnešní události a rozsvítila si světlo v předsíni. Vešla potichu. Chvíli poslouchala. Třeba nikdo není doma… Poslouchala, zdálo se jí, že slyší puštěnou televizi.
Sundala si bundu a cítila příjemný pocit. Je doma.
Vkročila do obýváku. Televize byla puštěná, na pohovce ležela máma. Na stole ležely nějaké prášky, nejspíš na bolení hlavy. Podívala se na ně blíž. Skoro celý obsah byl pryč. Její máma zkrátka neznala míru, skoro vždycky si vzala polovinu balení a divila se, že jí bylo pak špatně.
Alice došla do pokoje pro deku, mámu přikryla, vypnula televizi. Došla si ještě do kuchyně pro vodu a pak zamířila do koupelny.
Dívala se na sebe v zrcadle. Netrápila se tím, že by jí připadalo, že má moc velký nos nebo nedokonalou pleť. Tyhle problémy nebyly pro ní. Alici trápilo spíš to, že tu osobu co v zrcadle vidí, nezná. Nemohla se poznat. Radši tyhle myšlenky zapudila a opláchla si obličej. Pak si vyčistila zuby, vykoupala se a směřovala do postele. Ještě než usnula, vzpomněla si, že musí vyndat klíč ze zámku, aby si táta pak mohl odemknout až přijde… Z práce? Ne… z hospody.
Klíče už visely na svém místě hned u dveří a Alice seděla na posteli a pozorovala oblohu. Po chvíli jí však přemohla únava a tak usnula…