Dívka s perlami ve vlasech

Jezero zpívalo svou píseň, a kolem tančily víly. Jedna krásnější než druhá, se tu proháněla v oděvu z pavučin. Byly šťastné. Bosýma nohama se téměř nedotýkaly země. Už dlouho tu nepotkaly živáčka. Vypadalo to, že malebná krajina bude nerušeně odpočívat bez přítomnosti člověka. Toho dne panoval velice teplý den. Slunce posílalo své paprsky dolů k zemi a lidé se radovali. I tady u jezera se všechno radovalo. Ještěrky se vyhřívaly na kamenech, ryby se proháněly a každou chvilku vyskakovaly nad hladinu, vrby útrpně snášely horko. Když se ozval veselý smích dvou lidí. Zděšené víly mizely v lese a jezero umlklo.
„Jsem tu první!“ radovala se dívka ze svého prvenství a praštila sebou do trávy. Rozjařený mladík přiběhl hned za ní. Rychle oddychoval. Dívka se převalila na břicho a utrhla kousek stébla. Byla drobná, opálená. Světlehnědé vlasy, trochu rozcuchané od divoké honičky jí sahaly až po pás. Veliké modré oči se smály na celý svět. On, devatenáctiletý, urostlý se svalnatou postavou měl na sobě špinavé kalhoty, jak někde upadl, když ji chtěl předstihnout a bílou košili s béžovou vestou. Jeho hnědé vlasy nosil vzadu svázané černou mašlí, jak se na dobu slušelo. Sálala z něj radost a stejné city vyzařovaly i jeho zelené oči. Do úplné krásy mu snad překážel jen o trošku větší nos. Ale to nikdo nepovažoval za moc důležité. Hlavně ne oni dva. Ulehl k ní a políbil ji na tvář. Potom se překulil na záda a přivřel oči. Nechal se opatrovávat paprsky slunce. Dívala se na něj a v duchu se smála. Ještě měsíc a budou konečně svoji.
Svlékla ze sebe šaty a stála nahá na břehu. Dívala se na hladinu a čekala. Stál za ní a pozoroval ji se zatajeným dechem. Slunce začalo zapadat. Všechno se zdálo být v plamenech. Červánky se objevily na obzoru a čekaly, zda mají zakrýt slunce, nebo ještě chvilku počkat. Přiblížil se opatrně k ní a políbil ji na krk. Slastně přivřela oči. Chytil ji kolem pasu. Najednou se mu vyškubla a elegantní šipkou skočila do vody. Trochu ho pocákala, aby ho přiměla jít za ní. Nenechal se dlouho prosit. Svlékl se a skočil za ní. Voda příjemně shladila jeho rozpálené tělo. Plaval k ní, avšak ona se rozhodla ho trochu potrápit a pospíchala doprostředka. Tam se zastavila a čekala, až k ní připlave. Chvíli se na sebe dívali, když ji dohonil. Ještě nikdy se spolu nemilovali. Přitiskla se k němu a vášnivě ho políbila. Jeho tělem prolétlo silné vzrušení. Stejný pocit měla i ona. Zatím slunce zapadlo. Svědky jejich společných radovánek byly jen světlušky, které poletovaly kolem a radovaly se z jejich štěstí.
Zbýval ještě týden. Týden, a konečně budou spolu. Posadila se pod lípu a čekala. Přípravy byly sice už v plném proudu a ona měla pomáhat, ale její nepokojné srdce nechtělo poslechnout rozkazy rodičů. Stálo ji mnoho sil, než ke sňatku svolili. Seděla a trpělivě čekala. Pletla věnec z lučního kvítí a přitom si zpívala. Měla líbezný hlas. Ptáci se k ní přidali a dokonce i jezero začalo hrát svoji písničku. A neutichlo ani, když se objevil on. Pevně ji objal a dlouho držel v náručí. Nechtěl ji pustit. Zprávu, kterou přinesl, nechtěl ani vyslovit. Se smíchem se mu vyškubla a veselýma očima se mu zadívala do tváře. Poznala ihned, že se něco děje. „Co se děje?“ zeptala se přiškrceným hlasem. „Vašku,“ špitla. Chytil ji za obě dlaně a posadil se s ní. „Aničko,“ oslovil ji a dál nemohl. Zatřásla s ním. Chtěla vědět, co ho trápí. Nadechl se a ztěžka polkl, než se konečně odhodlal. „Naverbovali mě,“ řekl a v hlase potlačoval vztek. „Naverbovali?“ zopakovala vyděšeně. „Ano, král potřebuje muže. Čeká nás válka, Aničko. Válka,“ zopakoval. Válka, znělo jí v uších, až se jí zamotala hlava. Nechtěla, aby do ní šel. Chtěla ho mít u sebe. Bála se o něj.
„Vrátím se,“ slíbil druhý večer pod lípou a navlékl jí na hubený prst zlatý prstýnek. Ona mu na oplátku věnovala svůj bílý šátek s růží uprostřed. Ten večer nepřišli domů. Poslední jeho strávený večer v rodné domovině, strávili spolu u zeleného jezera, pod lípou milenců.
Čas plynul. Uběhly už dva měsíce, co odešel. Loučení bylo plné slz a slibů věčné lásky. Chtěla věřit tomu, že se jí vrátí zdravý, ale nemohla. Tížilo ji něco tam uvnitř. Nestačili se ani vzít, jak ve spěchu brali mladé muže na vojnu. Svatební šaty vysely ve skříni a čekaly. Koláče se zatím rozdaly a lidé v okolí čekali na slíbenou veselku. V těchto dnech, kdy plynul čas pomaleji než kdy před tím, chodila Anna k jezeru a sedávala na jeho břehu. V duši cítila prázdno a sledovala bedlivě zprávy z fronty. Vždycky se jí strašně ulevilo, když mezi padlými nezaslechla Vaškovo jméno.
Znovu přijel posel špatných zpráv. Prodrala se davem vystrašených lidí až dopředu a křečovitě svírala ucho od košíku, v kterém nesla koupené vejce. A fousatý voják četl. Jedno jméno za druhým se neslo v bolestivých výkřicích matek a manželek, které se mačkaly na náměstí. Václav Závora. Přečetl to jméno, aniž by se na chvilku pozastavil. Anna chtěla vykřiknout, ale selhal jí hlas. Ruka se uvolnila a košík s vejci padl na zem. Žlutá hmota se valila z proutí, jak se vejce rozbila. Stejně, jako sny a víra té, která nemohla uvěřit. Dav už dávno odešel a ona stále stála na místě, kde slyšela ta dvě slova. Václav Závora.
Na palouk, kde se spolu každý večer setkával jelen s hříšnou vílou, přišla dívka ve svatebních šatech. Slunce zrovna zapadalo. Nevěsta se posadila doprostřed, na vlhkou trávu, a bolest jí rvala srdce. Oči měla oteklé od věčného pláče. Tak usedavě plakala, až to přivolalo všechny živé bytosti, které tu žily nerušeně, jen s občasným vyrušením dvou mladých lidí. Dokonce přišly i víly. Schovávaly se u okolních stromů a nechápaly, co se děje. Jen jedna z nich tušila, co se mohlo stát. Byla to ona, ta, která sama nemohla dojít naplnění svých citů. Objala uplakanou dívku a snášela utrpení s ní. Anna cítila, že je tu někdo s ní, ale nikoho neviděla. Cítila však, že vše, palouk, stromy, ptáci, a dokonce i jezero spustilo tesklivou písničku. A hříšná víla plakala s ní. Její slzy padaly do vlasů nevěsty.
Stála tam skoro nahá, jen v lehké košilce, která ji zdaleka nemohla uchránit před chladem. Ale ona necítila chlad ani nic podobného. Cítila jen sílu ohně, který stravoval její bílé svatební šaty. Veliké plameny se mlsně vznášely do výšky. Jiskry odletovaly vzhůru. A ona se cítila volnější, jakoby z ní spadlo nějaké těžké břemeno. To se s ní loučil on. Hříšná víla přiložila ještě pár klacků, aby ze šatů nic nezbylo. A Anna odcházela za svitu světlušek temným lesem. Když přišla domů, byl skoro den. Vyčerpaná ulehla do své postele a skoro okamžitě usnula. Nezbylo už nic z jejího nočního dobrodružství. Jen pár perel v jejích vlasech, které se proměnily ze slz soucitné víly.