Sestřička

Sestřička

        Když Miroslav Benda, novopečený pražský maturant, nastoupil do vojenského učiliště v Nitře, byla z toho velká rodinná sláva. Zejména matka Miroslava paní Marta, rozvedená rozšafná paní, byla velice pyšná na svého milovaného jedináčka a dávala to na odiv mezi svými přítelkyněmi, při jejich schůzkách v kavárně Slávie. Nezapomněla přitom vždy uronit do kávy i několik slz s cituplným dovětkem, jak jí bude její Míra chybět. Její mateřský cit se léty měnil až v nekritickou lásku. Zejména střežila jeho styky s kamarádkami, spolužačkami a přítelkyněmi, aby se probůh nedostal do spárů lehkomyslné, povrchní, nedbalé a nevzdělané dívky.

        Mirkovi na jedné straně ta všeobsáhlá jemná a něžná péče lichotila a dokázal ji i umně využívat. S přibývajícími léty však mu matčiny zásahy do jeho života začaly překážet. Matka byla přesvědčená, že zná svého syna lépe, než on sám sebe. Hranice její péče a výchovy byla mezí k zaplnění jejího vlastního života. Nelze se divit, že nastávající odloučení a cesta k samostatnosti mu přišla vhod.

Denní kontakt milující matinky se pro velkou vzdálenost změnil jen v časté dopisování, které však z jeho strany bylo střídmé. Tuhý vojenský život příliš času dopisování neposkytoval. Starosti mu jen dělaly úsměšky kamarádů, od kterých si vysloužil přezdívku mazlík. Stávalo se, že některý den mu přišlo dopisů i několik a podle písma bylo jasné, že jsou z domova od maminky. Odpuštění se mu dostávalo jen v případě, že intervaly dopisů byly proloženy balíkem s dobrotami, o které se Mirek velkoryse vždy podělil s ostatními. Někdy na něho ani nic nezbylo.

            Na konci školního roku se v červnu vyskytlo ve vojenském učilišti několik případů spály. Všem frekventantům byly odebrány výtěry a po prošťourání mandlí se čekalo na výsledky kultivace. Aby nenastalo zpoždění ve výcviku, odjeli frekventanti na praktická cvičení k vojenským útvarům a výsledky vyšetření měly být za nimi poslány dodatečně.

           Miroslav se s několika dalšími dostal k tankovému pluku do Pardubic. Nové umístění nejvíce uvítala jeho matinka. Naskytla se jí možnost častějších návštěv, na které se velmi těšila. Ani Mirek nebyl proti, protože maminčina návštěva mu vždy pomohla naplnit chronicky prázdnou peněženku.

            Obrat nastal po několika dnech, kdy na útvar přišel výsledek mikrobiologického vyšetření. U Mirka a jeho kamaráda Jaroslava byly výtěry pozitivní, ačkoliv na sobě žádné příznaky onemocnění spálou nepozorovali. Oba byli posláni do krajské nemocnice na infekční oddělení jako bacilonosiči.

         Cítili se naprosto zdrávi, s obrovskou chutí k jídlu a pocitem, že by mohli lámat skály. Nejvíce trpěli přísnou izolací a denní dávkou injekcí antibiotik, které jim velice šetrně píchaly sestřičky. Jisté bylo, že si svoji praxi u útvaru takto nepředstavovali a nudné lenošení si začali zpestřovat na infekčním oddělení po svém.

          Nejprve odmítli nemocniční světle béžové oblečení a hrdě trávili čas jen v khaki trenýrkách. Největší obdiv sklízeli u sestřiček z protilehlého dětského oddělení při cvičení na zábradlí ochozu. S nepochopením se setkali při kouření. Zákaz permanentně porušovali a málem byli vyhoštěni, když jim při vizitě našla vrchní sestra v zásuvce stolku hromádku nedopalků.

         Oblíbili si zvláště sestřičku Blanku Novotnou, která píchala injekce obzvláště citlivě a tvářila se přitom stejně útrpně jako Mirek a Jaroslav. Blanka se Mirkovi velice líbila a její dlouhé plavé vlasy, rámující bílou čepičku z ní vytvářely vzhled anděla. Během týdne se oba začali očividně těšit na dny, kdy měla Blanka noční službu. Dokázal se s ní bavit celou noc a ve dne ani nepostřehl, že proběhla vizita. Doktorka vždy jen mávla rukou, když jí sestra podávala záznam teplot a stolice. Pro ni to byl beznadějný případ nekázně a nevybité energie. Poznamenala jen, že místo diety, by jim naordinovala překážkovou dráhu.

          Mirek začal k Blance nevědomky cítit povinnost odčinit svoji vinu za odloučení od matky a dát jí pocit štěstí. Sám u sebe začal hledat, kým vlastně je, co se od něho žádá. Byl zvyklý na přespřílišnou péči maminky a Blanka mu jí měla nahrazovat. Také jí s Jaroslavem začali říkat maminko. Smála se tomu a vždy se těšila na noční službu, kdy jí bylo s Mirkem dobře.

           Blanka se zamilovala. Nesetkala se zatím s nikým podobným, kdo by na ní byl tak závislý a současně jí poskytoval pocit ochrany, starostlivosti. Dokázali si vzájemně vyprávět příběhy z dětství, které se dost podobaly. Blanka byla také jedináček. Její otec byl o mnoho starší než její maminka a byla jeho miláček, nesamostatná, neschopná holčička, kterou musí pečlivě ochraňovat a řídit každý její krok. Dlouho jí to nevadilo a otcovu lásku a kontrolu přijímala jako samozřejmou vzájemnou důvěru. Určité omezování začala pociťovat, když začala po škole pracovat v nemocnici. V práci se cítila volná, rozhodující se jen v mezích svých povinností a hlavně, užitečná.

       Jejich vlastní životy a pocity rodinné péče, kterou byli zahrnováni, z nich vytvořily jakési spiklence. Spojovala je přemíra rodičovské lásky, která je začala omezovat. Noční služby rychle ubíhaly.

          Antibiotika podávaná čtrnáct dní, úspěšně zapůsobila. Po vizitě bylo rozhodnuto dva statečné obránce vlasti vrátit k plnění svých povinností a zklidnit chod infekčního oddělení, narušovaného jejich představeními na zábradlí ochozu. Dětské oddělení naposledy zamávalo.

       Jaroslav s Mirkem se rychle oblékli do vydesinfikovaných uniforem a rozloučili se s doktorkou, která jim doporučila zklidnění mikroflóry a mírnou zátěž. Se sestřičkami se rozloučili a Blanka šla Mirka doprovodit až ke vchodu. Domluvili si schůzku a políbili se. Z počátku lehce, nesměle, ale pak jakoby se nechtěli rozloučit, zůstali chvíli se zavřenýma očima v objetí. Přerušil je až Jaroslav s poznámkou, že už je čas.

           Blance hořely tváře a v očích se jí zalesklo. Byla šťastná. Mirek se ještě otočil a zamával na Blanku, která se již vracela zpátky. Jaroslav zcela pragmaticky připomněl slova doktorky, aby zklidnili mikroflóru a navrhl malé zastavení v Grandu. Zklidnění spočívalo ve vepřovém s knedlíky a zelím, restovanými játry a plzeňským pivem. Nejlépe chutnaly cigarety vykouřené bez obav z vizity.

             Po návratu do kasáren jim nastaly běžné pracovní dny. Mirek se pravidelně scházel s Blankou. Většinou chodili do kina, procházeli se kolem Chrudimky a v Jiřinkách. Mirek Blanku doprovázel až k domu, kde se dlouhými polibky loučili. Loučení vrcholilo těsným objetím, kdy Mirek cítil, že již svoji zdrženlivost nezvládne. Nejvíce na něho působilo vzdychání Blanky, někdy dost hlasité.

             Na jedné schůzce Blanka navrhla návštěvu u rodičů, kteří by Mirka rádi poznali. Její návrh byl tak přesvědčivý, že Mirek souhlasil. Byl si vědom, že nejde o žádné dobrodružství a z očí Blanky byla vidět naprostá odevzdanost a láska. Návštěva dopadla dobře. Maminka podávala chutný oběd a ke kávě byla tradiční bábovka. Otec byl spokojený, když se dozvěděl, že Mirek je pokřtěný římský katolík a že má Blanku rád. Jen připomněl, aby nespěchali. Což si Mirek vysvětlil, že Blanka nemá přijít do jiného stavu. Sdělil otci, že zatím taková obava nepřipadala v úvahu, což si naopak otec vysvětlil, že se ještě nepomilovali. Dodal, že jim nic neuteče. V tom se mýlil, život jim přinesl jiné překvapení.

             Jednoho dne napadlo Mirka přijít Blance naproti k nemocnici, když končila službu. Zašli spolu po cestě za nemocnici k malému parčíku Vinice. Cestou se líbali svým semknutým objetím a bylo znát, že slova otce zůstanou nevyslyšena. Sedli si do trávy, ulehli vedle sebe a ruce začaly hladit místa vzrušení. Po chvíli, kdy se již blížilo vlastní spojení, cítil Mirek, že Blanka se podivně kroutí a jeho několikrát něco nepříjemně štíplo. Blanka vyskočila a řekla, že leželi na mraveništi. Zasmáli se tomu, vzrušení pominulo a Blanka řekla úžasnou věc. Mirku, to bylo boží znamení, že jsme to neměli dělat. Mirek si o tom myslel své, ale pro vysvětlení zmařeného milování to byl možný důvod.

               Stáž u útvaru   končila a přišel čas loučení. Zatímco Blanka posmutněla, maminka Mirka se již jeho návratu nemohla dočkat. Mirka čekaly dva měsíce školních prázdnin. Poslední večer spolu s Blankou seděli u fontány v Bubníkových sadech a mimo polibků a láskyplného vyznání se domluvili na dopisování a návštěvy Prahy. O vstřícném přijetí Blanky maminkou měl určité pochybnosti, ale věřil, že ten souboj o něho dopadne dobře.

         Uplynul týden, dva a žádný dopis nepřišel. Mirek se pravidelně scházel se svými kamarády a spolužáky, pokud nebyl zrovna v divadle s maminkou, nebo na návštěvě jejích přítelkyň. Tak uběhl měsíc a léto a žádná zpráva z Pardubic nepřinesla vysvětlení, proč o sobě Blanka nedala vědět.

         Rozloučil se i s maminkou a koncem srpna odjel zpátky do Nitry, kde ho ještě čekal rok tvrdého výcviku. Usoudil, že si Blanka vše rozmyslela, a delší roční odloučení by těžko snášela. Jejich milostný románek neměl žádnou perspektivu již proto, že ani nevěděl, kam ho po roce služební vítr zavane. Kdoví v jaké posádce bude sloužit, jaké bude mít ubytování a jak by vypadal rodinný život. Školní povinnosti pomalu překryly vzpomínky na pobyt u útvaru v Pardubicích.

         Jeho služba vojáka z povolání však dopadla poněkud jinak. Po dvou letech byl ze zdravotních důvodů přeřazen do zálohy a vrátil se do Prahy.  Maminka ho mohla opět opatrovat a pečovat o jeho volný čas a zábavu. Našla mu i zaměstnání u Autoslužby, kde měla svoji dobrou známou.

         Roky ubíhaly a při jedné příležitostné cestě do Pardubic si Mirek vzpomněl na setkání s Blankou. Byl zvědavý, jak žije, co dělá a hlavně se chtěl dozvědět, proč tenkrát nedošlo k dalším setkáním nebo dopisům. 

         Zajel k nemocnici a na vrátnici mu zavolali na infekční oddělení.  Přes dvůr přišla sestřička z infekce, ale nebyla to Blanka. Řekla mu posmutnělým hlasem, že Blanka tu už nepracuje, jmenuje se Kučerová a mají hospodu v Popkovicích. Zkoumavě si ho prohlédla a zeptala se, jestli neležel na infekci ještě s jedním vojákem. Přisvědčil. Vy jste ji hrozně zklamal. Ona se tu dost naplakala. Už je to pryč. Spěšně se rozloučila, ani se neotočila.

        Druhý den dopoledne Mirek zajel do Popkovic, našel tu hospůdku nevalného vzhledu v přízemním domku s několika židlemi a stolkem před vchodem. Uvnitř šero, židle obráceny na stolech a vzadu se smetákem uklízela starší paní. Zeptal se jí na Blanku. Řekla mu, že se vrátí za chvíli, že šla fasovat cigarety. Přestože bylo zavřeno, nabídla mu pivo, nebo něco k pití. Objednal si kolu a posadil se poblíž vchodu.

           Netrvalo dlouho a Blanka vešla, v rukou držela dvě plné tašky. Když zahlédla Mirka, tak je upustila, zakryla si tvář a začala plakat. Byl to smutný pohled na tu usměvavou blondýnku maminku, jak ji znal z nemocnice.

         Podívej, do čeho si mě dostal, byla její slova, po kterých zvedla tašky a odešla kolem výčepního pultu do zadních dveří. Mirek zůstal ztuhlý, jak ze dřeva. Když za chvíli, již s upravenými vlasy a klidným obličejem vešla Blanka zpátky, řekla mu, že ho bude čekat večer v sedm Na Rybárně. Pak ho rezolutně vyhnala – zmiz, jdi pryč.

         Mirek pobledlý, nečekaným způsobem setkání, odešel se svěšenou hlavou a celý den přemýšlel, co se vlastně stalo. Večer spěšně upaloval přes most do Bubeníkových sadů kolem Sokolovny do parku k restauraci Na Rybárně. Blanka tam už čekala. Šli spolu kolem Chrudimky až do parku na Vinici, kde se zastavili u místa, kde zasáhl prst boží a posadil je na mraveniště.

         Mirek se dozvěděl, že Blanka psala okamžitě po jeho odjezdu. Spoustu dopisů i fotografii, ale odpověď nepřišla. Bylo to pro ni veliké zklamání. Přebolelo to, vdala se, má dvě děti, ale spokojená není. To krásné zůstalo v její duši již navždy skryto. Mirek přísahal, že žádný dopis nedostal a sám vysvětlil proč se dál o ni nezajímal. Neměl dokončenou školu, byl daleko na Slovensku a nevěděl ani kam bude po škole odvelen. Bezvýchodná perspektiva zakryla vše to něžné, co spolu ke spokojenosti jejího otce prožili.

         Dali si polibek na rozloučenou. Byl to polibek odpuštění, jemný, krátký, letmý, poslední.

         Po návratu domů se maminky zeptal, jak to bylo s těmi dopisy z Pardubic v době jeho vojenské dovolené. Zprvu maminka nevěděla, o čem je řeč. Když se dozvěděla, že Mirek s Blankou mluvil, přiznala, že dopisy spálila i s fotografií. Bála se, že ho ztratí, že ji opustí, že zůstane sama, že o něho nebude postaráno. Žádnou vinu necítila. Jen strach o prázdnotu a naplnění svého života.