Telefon

Telefon.

  

           Téměř holá místnost, jinak pohodlného bytu v patrové vilce, s válendou, skříní a kuchyňským stolem, na kterém byl počítač, hromady knih, časopisů, plný popelník, dopité hrnky od kafe a mobil. K tomu  jedna židle a spousta dalších knih a tiskovin po zemi. Rozměrné okno bez záclon, vedoucí do zahrady, tou dobou v plném květu a vůně. Takový asyl mi byl vyhrazen po rozvodu nezdařeného manželství. Na pohled by to byly smutné, nudné a tísnivé večery pod blikající zářivkou, ale pro mne to byly dny a noci usilovné práce na studijním tématu diplomové práce.

        Večer co večer a noc co noc jsem tak tiše vysedával nad prací, pil kávu a při otevřeném okně vydatně kouřil. Mimo mé téma, jsem prakticky své okolí ani nevnímal.  Ani ty krásné pohledy do rozkvetlých zahrad na Bílé Hoře, se zpívajícími ptáky a kvokáním slepic, štěkotem psů a mekotem koz mně nijak nepřitahovaly. Byl jsem naprosto soustředěn na svou práci a zdálo se, že mně nic z tohoto intenzivního napětí nemůže vyrušit.

          Jednoho dne však přece jen přišlo něco, co odsunulo moji studijní píli a zcela mě to ovládlo. Jakási umanutost. Tvrdohlavá umíněnost. Zazvonil telefon. Neznámé číslo. To zvonění bylo naprosto nečekané, protože mě již delší dobu, až na některé spolužáky, nikdo nevolal. Neznámá čísla jsem nikdy nepřijímal. Někdy jsem si je ověřoval na Googlu. Většinou jsem našel poznámku „obtěžující“, „zavoláte a hovor bude ukončen“, nebo zde bude nějaký odkaz. V tomto případě žádná podobná poznámka nebyla, jen „voláno.cz/“.  Přesto jsem hovor nezvedl.

         Asi za čtvrt hodiny se ozval telefon znovu. Stejné, neznámé číslo.  Přijal jsem hovor opatrným hlasem:

            „Prosím.“ Odpověď byla překvapivá.

           Ozval se tichý jemný dívčí hlásek:

           „Ahoj, jak se máš?“

           „Já dobře, ale jak se máš ty. Odkud voláš?“

          Nastala malá pomlka, než mi neznámý hlásek sděloval, že volá z práce. Vzhledem k tomu, že bylo něco po sedmé hodině večer a podle hlasu jsem nepoznal, o koho jde, bylo jasné, že se jedná o nějaký vtip, nebo recesi. Nemínil jsem tuto okultní situaci, jejímž předmětem jsem měl být, nijak prodlužovat a přímo jsem se zeptal, kdo volá a co chce. Opět po krátké pomlce, kdy bylo ve sluchátku slyšet jakési šuškání, se hlásek ozval:

          „Nezlob se, my pomáháme mamce s úklidem a z kanceláře jsme zavolaly nějaké číslo, a ty ses ozval.“

            S náznakem nelibosti jsem řekl:

         „To se takhle bavíte mezi zametáním náhodným voláním čísel?“

      Odpověď byla souhlasná, k tomu dodala, že když se někdo nechce bavit, tak jim to položí.

         „Ty se chceš bavit?“ zeptala se docela samozřejmě.

         „Dobrá. Co zrovna utíráš?“

          Využil jsem trochu provokativně nabídky k volné zábavě.

         „Já teď nic neutírám,“ ozvala se překvapeně,

        „To má maminka asi radost. Nic neděláte a pomáháte jí. Myslím, že pomáháte jen krátit kredit. Jak se prosím tě jmenuješ? Snad ne Esmeralda!“  

        „Musím ti to říct?“ otázala se patrně s obavou před prozrazením.

       „Nemusíš, mě stačí, když si nějaké jméno vymyslíš. Bylo by dobré znát nějaké jméno, abych tě mohl oslovovat a nemluvit s jakýmsi mobilním přeludem. Já se jmenuju Ivan.“

         „Já znám Ivánka,“ řekla nadšeně.

         „Že ty jsi Nastěnka a musíš uklízet, prát a vařit a chodit do lesa pro jahody!“

       Zasmála se, ale přece jen se stala důvěrnější. Řekla, že se jmenuje Věrka a její mladší sestra Monika. O mamince se nezmínila. Jestli to byla smyšlená jména, nebo pravá, na to jsem v tuto chvíli nepomýšlel. Navázal jsem na předchozí zmínku o věku mladší sestry a zeptal jsem se kolik je jí let. Vložil jsem do této otázky trochu lhostejnosti, ale přidal jsem něžnost a smutek v hlase. Mělo to účinek, kterého jsem se mnohem později ani nenadál.

        Bylo až s podivem, jak snadno jsme navázali tento neobvyklý kontakt, spojený s náhodou, jistou nepřipraveností, mojí samotou, její zvědavostí i trochou drzosti. Věrce bylo podle její zpovědi šestnáct let a sestře Monice patnáct. Tady bych chtěl upoutat pozornost na ten největší paradox rozdílu našeho věku. Mně bylo tehdy téměř pětatřicet let, byl jsem čerstvě rozvedený a měl jsem skoro patnáctiletého syna. Proti jejímu věku nevinnosti já již byl zkušený ženáč a neměl bych na tu naivní hru přistoupit.

      Bavili jsme se vzájemnými otázkami se snahou co nejdéle oddalovat odpověď na otázku kolik je mi let. Zalhat bez uzardění, že studuji, což byla pravda, že je mi dvaadvacet let, což pravda nebyla a právě jsem se rozešel se svojí dívkou, což přibližně pravda byla, nebyl problém.  Zajímavé bylo, že k této otázce nedala podnět ona, ale já svým překotným přiznáním. Patrně jí stačila informace, že jsem student a zřejmě jí zaimponovalo, že jsem studentem vysoké školy ekonomické, pracuji na diplomní práci a po rozchodu s dívkou jsem vlastně volný.

        Asi po dvaceti minutách těchto základních poznávacích otázkách spěšně řekla:

            „Musím končit, máma jde. Můžu ti zavolat zase zítra?“

          Rychle jsem přisvědčil a cvaknutí v mobilu mi naznačilo, že je opravdu konec tomuto náhodnému setkání s neznámou dívkou, odněkud z Holešovic. Napadlo mne, že bych mohl zkusit zavolat na číslo, ze kterého mě neznámá Věrka volala. Říkala, že čísla vytáčí se sestrou zcela náhodně a pokud se dovolají a volaný projeví ochotu se bavit, tak se baví. Nebo jí to volaný položí a zkouší to dále. Nezavolal jsem. Vzal jsem tedy celý ten rozhovor jako náhodné rozptýlení toho nudného, šedě teoretického večera, který jsem byl nucen trávit nad řešením jakéhosi distribučního optimalizačního problému. Zůstal mi jen hezký pocit uvolnění a představa jaké by to bylo, kdyby mi bylo opravdu tolik let a neměl za sebou již takové neblahé zkušenosti.

          Příští den a v další dny jsem přibližně ve stejnou dobu sice pracoval na své diplomce, ale oči jsem měl většinou upřené na mobil. Vždy v tu dobu jsem nebyl schopen se soustředit a byl jsem ve střehu, připraven chvatně uchopit telefon a ohlásit se. V takovém napětí a očekávání jsem žil skoro týden. Každý den jsem si zakazoval na neznámou dívenku myslet. Káral jsem se v duchu za takovou pošetilost a úporně jsem se nutil do práce a studia. Kouřil jsem tak úporně, že se sousedka v bytě nade mnou přišla zeptat, jestli u mě nehoří.

            Nemohl jsem pochopit, jak je možné, že si nedokáži konečně říci, že to byl jen žert, nicka, chiméra, zábava; chvilka, která se podobá náhodnému střetnutí dvou nepozorně proti sobě jdoucích lidí. Když jsem se již konečně v jednu chvíli zabral do studia, dostal jsem nápad, zjistit, jestli má mobil dostatečně nabitou baterku. Byla totálně vybitá. Nikdo se dovolat nemohl. Jakmile jsem zapnul mobil do nabíječky, přišlo to dlouho toužebně očekávané zazvonění. Popadl jsem mobil a ohlásil se:

          „Ahoj, tady Ivan!“

       V mobilu se ozvalo: „Co blbneš, ty vole, už z toho študia magoříš!“

        Byl to přítel, spolužák. V tu chvíli bych byl schopen mu říci slova, která se normálně neříkají, ale ovládl jsem se a své inkognito jsem vysvětlil, že se zapírám, protože mě volají samé ženské a zdržují mě od studia. To mi stejně nevěřil a nehorázně se zasmál, protože mou situaci dobře znal. Krátce jsme prohovořili nějaký matematický problém, pracoval totiž rovněž na diplomní práci a dokonce na podobné téma.  Po tomto rozhovoru s přítelem ze mě spadlo to napjaté očekávání, dokonce jsem si začal broukat nějakou písničku.

         Další den jsem přišel domů dříve než obvykle. Ještě jsem nebyl svlečený a zazvonil telefon. Samozřejmě jsem si myslel, že Karel má zase nějaký problém a po přijetí hovoru jsem se spěšně ohlásil:

 

           „ Ahoj, co zase máš ty inženýre?“

       Jenže to nebyl Karel, ale světe div se, byla to má neznámá známá Věrka. Svým jemným, mazlivým, tenkým hláskem mi vyčítavě řekla:

       „Konečně jsem se dovolala, proč mi nebereš mobil? Ty už nechceš se mnou mluvit?“

         „Naopak, celou dobu jsem čekal, že zavoláš. Byl jsem smutný. Stala se chyba. Nevšiml jsem si, že mám vybitou baterku.“

         „Tak dlouho?“, ozvalo se zklamaně.

        „Nezlob se. Mám dost práce s diplomkou a čas mi běží. Ještě mě čeká balík problémů,“ omlouval jsem svou nepozornost, abych nemusel přiznat, jak jsem na její zavolání čekal.

        „Já tě tedy zdržovat nebudu, ale ráda jsem si s tebou povídala. Jsi úplně jiný, než ty naše hovory co jsme zkoušely s Monikou.“

         Pochopil jsem až za chvíli, když mi řekla, že volala každý den kolem páté hodiny a nikoliv jako tehdy poprvé v sedm. Tehdy byla maminka uklízet mimořádně až večer. Jinak chodila již odpoledne a děvčata tudíž provozovala své telefonické hrátky v tu dobu. Stačila se také svěřit, že si tak mile a zajímavě ještě s nikým nepromluvila a že jí zaujal zejména můj hlas. Hleďme.

          Probrali jsme běžné problémy, filmy, knihy, videa, až jsme se dostali na školu a hlavní problém matematika, fyzika. Věrka chodila na dopravku v Dušní, a Monika do posledního ročníku základky. Ani mě nenapadlo, jak je možné, že spolu mluvíme tak dlouho a maminka se neshání po telefonu. Pomyslel jsem si, že asi má již svůj vlastní.

          Neodolal jsem a bylo mi líto se přetvařovat, nehledě na to, že jsem se několikrát podřekl. Přiznal jsem opatrně, že jsem mnohem starší, než jsem původně řekl a nejmenuji se Ivan, ale Mirek.  Bylo mi jako bych tu svoji umanutost a tvrdohlavost vypouštěl a podléhal pocitu sblížení, souznění, radosti, že existuje někdo, koho zajímám. Byl to bláhový, bláznivý pocit, protože neměl žádnou perspektivu. Zůstával jen planou představou. Věrka na to bezelstně řekla, že to tušila, ale přesto je ráda, že jsme se seznámili. Jejím přiznáním jsem byl překvapen. Nemohl jsem si vysvětlit, že jí to neodradilo a vytrvala v našich hovorech i nadále.

         Když se mě příště zeptala, jestli bych jí a Monice pomohl s řešením úkolů z matematiky, zbrkle jsem přisvědčil. Důsledek jsem hned neodhadl. Nadiktovala mi několik příkladů svých a Moniky, přičemž bylo komické některé úkoly psané graficky, popsat slovně do telefonu. Slíbil jsem je vypočítat, aniž bych si uvědomil, že tuto úroveň jsem již dávno překonal a také i zapomněl.

         Vědomí, že existuje existenční kvantifikátor, kde v každém trojúhelníku je nejvýše jen jeden pravý úhel a žádné prvočíslo není záporné a podobné nesmysly, jsem již dávno vypustil, nebo považoval za natolik samozřejmé, protože jsem je v životě k ničemu nepotřeboval. Najednou jsem byl nucen šmátrat v paměti a podobné výroky si připomenout, proto, abych obstál v očích studentek, které mi náhoda přidala k mým problémům řešení duálně simplexové úlohy v diplomní práci.

           Vyřešení problému, máme-li v nádobě pivo o objemu dvaceti pěti kubických centimetrů, a máme určit, do kolika půllitrů je můžeme přelít, je úloha snadná, již proto, že jde o nápoj matematikům velmi blízký. Pro žákyně věku Moniky je to ovšem namířeno proti snaze zakazovat požívání alkoholu mladistvými. Leda, že by šlo o pivo nealkoholické Rebel nebo Ferdinand.

          Poněkud těžší jsou příklady výpočtu obvodů různých těles, když známe délku alespoň dvou stran a úhlu jimi svíraného. To zní tak odporně, že někdy je lépe řešení přeskočit, nebo opsat od souseda. Rovněž je těžké pochopit třeba rovnici s neznámou x, která nemá řešení. Na co to existuje? I s tím a několika podobnými úlohami jsem si musel poradit.

            Poněkud těžší byly příklady pro Věrku. Většině lidí se bude zdát dotaz, kolika úhelník má padesát čtyři úhlopříček úplně nesmyslný, ale na žácích se to vyžaduje.  Zdánlivě lehké se zdá spočítat, když je ve třídě 30 žáků a nikdo z matematiky nedostal na vysvědčení horší známku než dvojku, počet žáků, kteří měli jednotku z matematiky, pokud třída měla průměr z matematiky 1,4. Ve skutečnosti taková třída ani nemůže existovat. Ovšem je pravda, že zadaná čísla lze měnit na horší známky, aby to odpovídalo životu.

         Opět bylo velmi zábavné nadiktovat výpočty a řešení po telefonu. Doufal jsem, že děvčata nebudou zklamaná a moje vědomosti budou dostačující pro uspokojení jejich učitelů. Kupodivu se vše podařilo a byl jsem pochválen a oznámkován za domácí úkoly jedničkou. Pocítil jsem značnou úlevu. Naše nejčastější rozhovory a někdy složité vysvětlování se v poslední době týkaly hlavně řešení domácích úkolů z matematiky. Přiznám se, že to pro mě bylo někdy složitější než pro ně. Dokonce jsem si musel vyhrabat v knihovně starší učebnice a vrátit se k nudným slovním zadáním, když jede vlak z Prahy do Brna průměrnou rychlostí 90 kilometrů za hodinu a proti němu jede osobní vlak rychlostí 6o kilometrů za hodinu, za jak dlouho se potkají. Podobné případy jsem vždy považoval za blbosti, které v praxi nemůžou nikdy nastat. Příklad je možné ještě zkombinovat nákladním vlakem, který je nutné někde předjet. Zpoždění se zde nevyskytuje, protože by to nikdo nespočítal.

           Přece jen za čas došlo i na jiné téma než spočítat za jak dlouho se naplní vana do jedné třetiny, když z kohoutku teče jeden a půl litru vody za vteřinu. Došlo na nejhorší. Tedy pro mě. Věrka jaksi tajemně pronesla osudnou větu. Rády by se se mnou sešly. Ukázalo se, že jim nestačí zlepšení v matematice, ale povzbuzeny našimi rozhovory chtěly víc. Zprvu jsem se odvolával, že nemám čas, protože dokončuji diplomku a že se s nimi rád setkám později. Byly vytrvalé. Chtěly mně poděkovat osobně za pomoc v učení a velmi o to stály. Jejich vytrvalost a žádosti byly až prosebné.

          Dlouho jsem nemusel odmítat. Řekl jsem si, dobrá, ať to praskne, vždyť nejde o nic vážného. Vzal jsem to jako příjemné uvolnění z toho prolínání množin, koeficientů a hledání globálního extrému dané funkce. Když extrém, tak do toho. Měli jsme se sejít ve tři hodiny v sobotu v zahradní restauraci Slovanského domu. Poznávací znamení měla být žlutá kabelka na stole.

        Sobota, krásné slunečné odpoledne, ve tři hodiny jsem s velkými rozpaky vstoupil do restaurace, kde sedělo několik dvojic u stolků. Rozhlédl jsem se, ale dvě děvčata ani žlutou kabelku jsem nikde neviděl. Pro jistotu jsem se podíval na hodinky, jestli tu nejsem příliš brzo, ale byly přesně tři hodiny. Posadil jsem se až dozadu do boxu vedle rozložité palmy a rozhodl se čekat. Obsluha k mému stolu dlouho nešla a tak jsem se vydal blíže ke vstupu na podium, abych se dočkal kávy, na kterou jsem měl chuť. Náhle jsem ji spatřil. Žlutá kabelka. Na stole hned vedle vchodu. Jak jen jsem ji mohl přehlédnout. Ovšem u stolku neseděla děvčata, ale mladá elegantní dáma.

         Na můj pátravý pohled se zatvářila způsobem, který měl každého zájemce o přisednutí odradit a rovnou zastřelit. Chvíli jsem se zastavil a váhal, jestli mám zmizet, nebo překonat ten vraždící pohled Diany a dovolit si přisednout. Pomyslel jsem si, že děvčata třeba mezitím někam odešla, nebo se šla upravit na toaletu. V tom případě by tu ale nenechaly tu kabelku. Nakonec jsem se rozhodl, že si sednu k vedlejšímu stolku a budu se tvářit, jako bych přišel o všechen majetek. Oči jsem ze žluté kabelky, která ve slunečních paprscích svítila jako maják, nespustil. Objednal jsem si vídeňskou kávu a pomalu a rozvážně jsem lžičkou promíchával šlehačku, jako by na tom záležela celá moje existence.

          Postřehl jsem, že mladá dáma se na mě přestala dívat tak nevraživě poté, co se všimla, že se stále upřeně dívám na žlutou kabelku. Měl jsem dojem, že dokonce zvedla obočí, čímž asi chtěla naznačit otázku, proč mě zajímá ta kabelka. Bojoval jsem s rozhodnutím, zeptat se mladé paní, jestli neví, kde jsou dívky, kterým patří ta kabelka, nebo se raději nenápadně vypařit. Naše pohledy se několikrát setkaly. Zdálo se mi, že také váhala, jestli mě má oslovit, nebo čekat, až se projevím. Lžičkou jsem již míchal prázdný pohár, ale kabelku jsem pozoroval stále. Situace se stávala napjatou. Já se díval upřeně, střídavě na kabelku a na mladou paní, ona se již dívala na mě bez uhýbání. Začalo mně být horko. Nevěděl jsem jak se z této trapné situace dostat.

          Když jsem u mladé paní postřehl nenápadný úsměv, věděl jsem, že již nemohu dále čekat. S obavou, abych nekoktal, jsem ze sebe vyloudil dotaz:

          „Promiňte prosím, nevíte, kde jsou dívky, kterým by měla patřit ta kabelka?

          „Pokud vím, měly by přijít za chvíli. Proč vás to zajímá?“

          To jsem ze sebe vyloudil tu největší pitomost, jaké jsem byl schopen.

          „Můj syn s nimi měl mít dnes schůzku a já byl zvědav, s kým se stýká.“

          Mělo znít věrohodně, ale vyřčené samo osobě vzbuzovalo takovou pochybnost, které bych neuvěřil ani já. Také jsem byl bezprostředně odhalen, protože se přiznala, že byla sama zvědavá, s kým se její dcery tak rády baví, kdo je učí matematiku a radí jim při domácích úkolech. Cítil jsem se velmi zahanben a omluvil jsem se za předstíraný důvod své přítomnosti.

        Kupodivu naše rychlé seznámení bylo oboustranně přijato s odlehčením. Jak se ukázalo, tréma a nejistota postihla nás oba. Stává se, že se hladina vody vzedme až přes stavidla a ta povolí.  Tak začala proudit vzájemná zpověď dvou lidí, žijících bez partnerů, se starostmi, které v rodinách řeší táta i máma, kteří si vzájemně pomáhají a mají se rádi.  Hlavy k sobě skloněné si oba postěžovali, že to nemají lehké, a život rozvedených není snadný. Zejména je problém někam chodit sám, seznamovat se a najít čas na bližší poznání.

           Nevím, jak dlouho jsme si vzájemně důvěřivě sdělovali své problémy, ale náhle se u stolku objevila obě děvčata. Milena je vyzvala, aby se mi omluvily za ten podvůdek se žlutou kabelkou a vysvětlily, jaký význam měla mít naše schůzka.

             „My jsme chtěly mít taky tatínka,“ řekla Věrka a Monika se přidala:

              „- který umí matematiku.“

             A bylo to.