Pokušitelka

Pokušitelka

Se zaduněním jsem sebou praštil do postele.

“Ty jsi mi ale romantik,” ozvalo se vedle mě se smíchem. Otočil jsem se na druhý bok, abych se podíval na majitelku hlasu.

“Utahaný romantik, krom jiného,“ odpověděl jsem, vyplázl na ní jazyk a otočil se zase na bok.

“To bylo velmi dospělé gesto třicátníka,” opáčila malá blondýnka, uchechtla se a otočila se ke mně zády, “příště tě nechám spát na zemi,” dořekla ještě.

“Jsem si celkem jistý, že žádné příště nebude,” odtušil jsem a zavřel oči.

**********

Znáte to. Jdete po práci s kámošem na jedno, stanou se z něj tři až pět, na lepší trávení si dáte panáka či dva, a když dobíhate poslední metro, máte co dělat, aby obsah vašeho žaludku nevyzdobil vestibul Hlavního nádraží. Ne, že by to teda byla nějaká výrazná změna pro lokální architekturu.

To metro jsem bohužel nestihl. Nejbližší noční spoj mi jel až za třicet minut a já notně posilněn jsem se rozhodl, že mi přece stačí přelézt kopec a jsem doma. O hodinu později, kdy jsem se silou vůle vyškrábal do Riegrových sadů, jsem se chtěl pokochat noční Prahou. Teda spíš popadnout dech, na chvíli si sednout na lavičku a modlit se, ať se mi přestane točit hlava.

Když kolem mě proběhla border kolie, sotva jsem ji postřehl. Co přehlédnout nešlo, byl řev její majitelky.

“Mono! Vrať se! Já tě přerazím!”



Vzápětí mi došlo odkud ten hlas znám. I ten trhač mi najednou byl nějaký povědomější. Zapískal jsem na prsty. To gesto bylo absolutně podvědomé, jako když jste se v mládí učili třeba hrát na klavír, pak k němu po letech sednete a vaše ruce se ihned rozběhnou po klávesách. Trhač se zastavil v běhu, já písknutí zopakoval a on přiběhl ke mně. Spíš bych měl říci přiběhla.

“No ty jsi vyrostla, krásko. Když jsem tě viděl naposledy, byla jsi mi po kotníky,” řekl jsem a poškrábal ji za ušima. Fenka zastříhala ušima a nervozně zatikala pohledem směrem k paničce.

“Není trochu pozdě na venčení, slečno?” zeptal jsem se právě příchozí majitelky.

“O nic později, než být o půl druhé v Riegrech. Snažíš se zmrznout?”

“Ne, vystřízlivět.”

“Jako obvykle. Dlouho jsme se neviděli, Ríšo.”

“No Majko,.. v tom se nepleteš.”

Polkl jsem a vydrápal se na nohy. Osud má zase jednou zvláštní smysl pro humor. Před dvěma lety se naše cesty rozešly. Bývali jsme dobří přátelé, já si přál něco víc, ona ne. Když to vezmem zkrátka, zamířili jsme tehdy každý jiným směrem, posléze i každý s někým jiným, a já dost dlouho doufal, že už se nikdy nepotkáme. Po pár měsících ten pocit přešel, ale asi už ani jeden neměl motivaci kontakt navázat.

“Proč jsi nejel nočním busem?” zeptala se.

“Nebydlím úplně daleko, říkal jsem si, že to dojdu. V tu chvíli mi to přišlo ještě jako dobrej nápad.”

“Kde bydlíš?”

“Ehm…” zamžoural jsem na telefon, “... podle navigace, už jenom tři kilometry daleko.”

“Ty seš vůl, chceš zavolat taxík?”

“Víš, jak nerad používám drožky, tohle se nezměnilo.”

“Takže radši budeš šlapat noční Prahou, pojď prosím tě.”

“Kam?”

“Na gauč. Třeba tě Mona nechá vedle sebe vyspat.”

Neprotestoval jsem. Vlastně jsem byl trošku zvědavý. A unavený. Zastavili jsme se po cestě v jedné z večerek, abych si koupil aspoň vodu a dostal do sebe nějaké tekutiny. Když jsme stáli před jejím domem, vracely se mi vzpomínky. Což byl i případ Mony, která po mně začala skákat.



“Kdepak, dneska už si hrát nebudem, princezno,” snažil jsem se trhačovi vysvětlit. Ta očividně pochopila, protože mi věnovala ten nejsmutnější pohled v dějinách smutných psích pohledů.

“Ty seš herečka,” vyprskl jsem smíchy a podrbal ji za ušima. Smutný pohled byl ten tam. Otočil jsem se na Majku a viděl, jak se směje. No, ty dva roky ji na charisma neubraly. Naštěstí jsem měl tolik rozumu, abych to neřekl nahlas.

Když jsme se dostali k ní do bytu, trhač se ani neobtěžoval s tím nechat se utřít, vběhl rovnou do obýváku, ladně skočil na gauč, lehl si na záda, zalomil packy, mrkl na nás a zavřel oči. To vše během doby než jsem si sundal boty a bundu.

“To není pes, to je komediant, že jo?”

“Normální. Už jsem si dávno zvykla,” odtušila majitelka, “můžu tě o něco poprosit?”

“Jasné, povídej.”

“Skoč si do sprchy, ta “dvě piva” jsou z tebe trochu cítit.”

“Neřekl jsem, že byla dvě.”

“Vždycky jsou dvě, první a poslední. Nic mezitím. Oblečení hoď do pračky, ráno to dáme do sušičky. Mám tady nějaké rezervní oblečení.”

Přejel jsem ji pohledem od shora dolů. Ne, že bych byl nějaký obr, ale když srovnám jejích pětačtyřicet kilo a metr padesát osm výšky, oproti mým pětasedmdesáti kilo a metru osmdesát, musel jsem se zašklebit.

“Nebude to pro panenky, že ne?”

“Když budeš prudit, tak bude. Pal do sprchy.”

“Ano, mami.”

Horká voda mi udělal poměrně dobře, hlava se mi už netočila, ale únava se hlásila o slovo čím dal tím víc. Ozvalo se zaklepání na dveře koupelny. Znervozněl jsem. Že by se drahá polovička vrátila domů?

A pak mi to došlo. V předsíni byly jenom jedny pánské boty. Moje. Stejně jako na věšáku bundy. Všechny dámské. Krom té mé.



“Jo?”

“Ručník a oblečení máš za dveřma.”

“Eh… díky.

Poslepu jsem hrabal rukou spoza dveří po hromádce s prádlem. Přísahal bych, že z kuchyně slyším tichý chichot. Po pár vteřinách jsem zvítězil a stáhl oblečení do koupelny. Očividně frajer kterému patřily, měl víc jak metr osmdesát a sedmdesát pět kilo. Na tričku byl nápis Policie a lehce na mě plandalo. Zavrtěl jsem hlavou a vylezl jenom v trenkách a triku ven z koupelny.

Majka už nejspíš ležela v posteli, protože po ní nebylo ani vidu ani slechu. Mona, zase na gauči pochrupovala a nejspíš se jí něco zdálo, protože škubala packama. Nebo ukazovala ve směru ložnice. Těžko říct. Marně jsem přemýšlel, jak se na ten gauč mám vlézt, pár minut jsem tam přešlapoval a snažil se psa posunout tak, aby tam bylo místo pro oba. Po třetím zavrčením jsem to vzdal a zaklepal na dveře ložnice.

“Nepustila tě lehnout co?”

“No… ne, nemáš spacák někde? Lehnu si k topení.”



Takový výbuch smíchu jsem už chvíli nezažil.

“Nemám, pojd, vlez si ke mně, ale žádné vtipné nápady. Rozumíme?

“Na to už jsem příliš starý.”

“Kolik ti je?”

“Letos třicet.”

“Jáááj, ty důchodče. Pojď,” řekla a odhrnula půlku deky.

Se zaduněním jsem sebou praštil do postele.

“Ty jsi mi ale romantik,” ozvalo se vedle mě se smíchem. Otočil jsem se na druhý bok, abych se podíval na majitelku hlasu.

“Utahaný romantik, krom jiného” odpověděl jsem, vyplázl na ní jazyk a otočil se zase na bok.

“To bylo velmi dospělé gesto třicátníka,” opáčila ta malá blondýnka, uchechtla se a otočila se ke mně zády, “Příště tě nechám spát na zemi,” dořekla ještě.

“Jsem si celkem jistý, že žádné příště nebude,” odtušil jsem a zavřel oči.

Uběhlo pár minut. V místnosti mi začalo být nepříjemně horko. Jestli to bylo tím, že topení jelo na plné pecky, nějakým alkoholem v žíle, či tím policejním tričkem, jsem netušil, nicméně jakmile jsem zaslechl pravidelné oddechování majitelky bytu, rozhodl jsem se tričko odložit. Ráno můžu hrát blbého. Mrknul jsem na mobil. Display osvítil větší část místnosti. Hodiny ukazovaly třetí ranní. To bude zase den. Lehl jsem si zpět do postele a zadíval se na strop. Opravdu jsem na tyhle blbosti uprostřed týdne trochu starý.

“Copak? Nemůžeš usnout?” ozvalo se uprostřed mého toku myšlenek.

“Bylo mi horko. Promiň, myslel, že už spíš. ”

“Spala jsem. Pak nějakej blboun rozsvítil mobil.”

“Jo, to byl hroznej kretén, pardon,” řekl jsem a otočil se zase na bok.

Na druhé straně postele se ozval nějaký hluk. Mája vstala, něco lehce dopadlo na zem, načež se vrátila zpět do postele.

Na ramenou jsem ucítil její dlaň.

“Máš pravdu, je tu trošku horko,” řekla, položila mi svou ruku na prsa a přitiskla se ke mně.

Na zádech jsem ucítil dotek její horké kůže a taky ztvrdlé bradavky. Ta potvora neměla tričko na spaní a vlastně od pasu nahoru ani nic jiného.

“No, tohle určitě moji tělesnou teplotu nevylepší.”

“To jsem ani neměla v úmyslu,” řekla a kousla mě do krku.

Otočil jsem se k ní čelem.

“Bacha na to, co si přeješ.”

Pohladila mě rukou na hrudi.

“Sladké sny, kovboji,” políbila mě na tvář a odsunula se zpět na svou stranu postele.

“Jen blbni, Majko, jen blbni.”

“Můžu, jsem tu doma,” uchechtla se

Zavrtěl jsem hlavou, otočil se na stranu a potlačil v ten okamžik ne úplně komfortní erekci. Bez úspěchu.

Lehl jsem si zpátky na záda a opět hypnotizoval strop. Spánek najednou nemohl přijít. Co se to, sakra, děje?

Hodil jsem očkem, po své spolunocležnici. Ta byla stále otočená ke mně zády.

Nechal jsem uplynout dalších pár minut. Pravidelné oddechování tak typické pro spícího člověka nepřicházelo.

“Taky nemůžeš usnout, co?” zašeptal jsem.

“Dlouho jsem vedle sebe večer nikoho neměla. A to, že jsi tu ty, je trošku divné.”

“No, to pro nás oba. Chceš, aby odešel?”

“Ne. Vezmi mě za ruku.”

Propletly jsme prsty a nechali ruce odpočívat na jejím stehně. Držel jsem si malinko odstup a dalších pár minut proběhlo v naprostém tichu.

“Omlouvám se,” řekla najednou.

“Maji, nech to být... je to už dávno.”

“Ne za to. Za tohle.”

Otočila se, přehodila přes mě nohu a vyhoupla se na mě. Držela mě pořád za jednu ruku, zatímco druhou mi zaryla do hrudi. Vytřeštil jsem oči, zalapal po dechu a vzrušil se.

Přísahal bych, že se pobaveně ušklíbla, párkrát se na mě zhoupla a lehce vzdychla. Nadechl jsem se k tomu, abych jí řekl, jak je krásná, ale tiše na mě sykla.

“Mlč!”

Kývl jsem.

Pustila mi ruce a místo toho mě jednou rukou chytla pod krkem, zatímco druhou mi sjížděla po břiše dolů.

Moc dobře jsem cítil, na jejím spodním prádle, jak moc je vzrušená.

Světlo projíždějícího auta, dopadlo i do pokoje, a já spatřil její zavřené oči, úsměv na rtech, drobná ňadra a výraz, který prozrazoval, jak si ty pohyby užívá.

Nešlo to vydržet. Bez ohledu na to, jak špatný nápad to mohl být. Stáhl jsem jí pod sebe a sundal jí kalhotky. Polibky jsem od krku sestupoval přes žlábek mezi prsy, na břicho a až pod něj. Zaryla mi nehty do vlasů a zatlačila mi hlavu mezi stehna. Drobné sténaní během několika okamžiků nabíralo výrazně na intenzitě až do křečovitého chraptění, kdy se na závěr prohla v zádech, nohama mě stiskla tak silně až jsem na vteřinu zapomněl dýchat. Když stahy orgasmu odezněly, a stisk povolil, lehl jsem si zpátky vedle ní.

“Tak takhle rychle jsem to nečekala,” řekla zadýchaně.

“Už můžu mluvit?” uchechtl jsem.

Věnovala mi pobavený pohled, vyplázla na mě jazyk a objala mě.

“Můžeš… ale až ráno,” zašeptala mi do ucha “třeba budu mít chuť na druhé kolo.”

“To víš, že jo. Jenom mě pokoušej.”