Zlatá rybka

Konečně jsem si udělal rybářský lístek. Nemůžu se dočkat až ulovím pěkného vypaseného kapříka. Po povodních je jich plná Vltava. Jen přemýšlím kam bych měl jít rybařit.
„Kam bys chodil, dej si prut mezi lodě a budeš mít kapra hned.“
Radí mi kapitán naší výletní osobní lodi.
To je fakt. Chytal jsem celé odpoledne. Vždy když ryba zabrala, tak mi nedopatřením utekla. Jak je to možný? Večer přijde má láska Tereza, chci jí překvapit a oslnit svou zkušeností. Vlastně ani nevím, jestli jí rybí maso. Doufám, že ano. Já ryby miluji.
„Na co chytáte kapitáne?“
„Různě, momentálně na krokety.“
„Krokety? To jsem nikdy neslyšel.“
„Kluci z parníku to tvrdí. Hází zbylé krokety z rautů do vody.“
„Bych je raději snědl.“
„Oni ti jídlo nedají, to by se ti líbilo, kdyby tě krmil luxusní parník co?“
„Za chvíli přijde má holka Tereza, přinese mi večeři.“
„Určitě pizzu nebo hamburgery z rychlého občerstvení.“
„Jak to víte?“
„Znám tyhle mladý holky, těžko ti budou dělat svíčkovou.
Nebudu ti překážet, půjdu na břeh na pivo. Máte celou loď pro sebe.“
„Díky, kapitáne,“ afektovaně jsem zasalutoval.
Podíval jsem se vzhůru. Tereza ladně kráčela dolů po dřevěných schodech na náplavku. Měla světle modré letní šaty. Je tak krásná, zasnil jsem se.
A opravdu nesla krabici s pizzou. Z dálky na mě mávala.
Když přišla ke mně, dělal jsem, že mám moc práce a připravoval jsem nástrahu na rybu. Nahodil jsem prut a modlil se ať zabere.
Tereza mě se zájmem pozorovala.
„Nevěděla jsem, že rybaříš.“
„Tak teď to víš. Počkej tady a hlídej. Musím na záchod.“
„Myslím, že by ti úlovek neutekl.“
„To by ses divila.“
Na toaletě jsem jí tajně pozoroval kulatým okýnkem. Jsem trapák, ale nechci jí dát najevo, jak jsem z ní vedle. Známe se krátce, pořád mě zní buší srdce. Sakra, ona pod šaty snad nemá podprsenku! Ještě že tu nejsou chlapi, určitě by mi jí očumovali.
„Něco se hejblo,“ vyjekla.
„Jo, už jdu,“volal jsem.
„Ryba, rybička, pojď hezky ke mně.“
Je moc těžká, je to vůbec ryba? Jestli mi kluci nenarafičili pod lodˇ nějakou blbost.
„Och Davide, něco se tam blejská, to je zlatá rybka.“
„Houby, kde by se tu vzala. Podej mi podběrák, nabereš jí.“
„Který? Velký je nalomený.“
„Není. Vidíš je omotaný lepící páskou a ten na schůdkách je moc malý.
„Rychle, mrská se.“
„Tý jo, fakt je to zlatá ryba,“ vydechl jsem úžasem.
„Je moc těžká,“ kňourala.
„Snaž se jí vytáhnout, nesmí utéct,“ cítil jsem jak se mi potí čelo. Otřel jsem si rukou pot a nevědomky jsem vzhlédnul před sebe. To se mi zdá! Kolem nás projíždí parník Vyšehrad a veze snad dvěstě lidí. Veškerá posádka stojí na zádi lodi v čistých, nažehlených uniformách a zírají jen na nás!
„Terezo, dělej, tahej!“ Nesmím být za pitomce, jestli se ten blbej podběrák zlomí a zmizí ve Vltavě i s rybou, kluci se mi budou posmívat.
„Davide, on se nalomil.“
„Dáš to, opatrně. Je to tam!“
S úlevou hodila úlovek do připraveného kýble s vodou.
V tu chvíli začala posádka nadšeně tleskat. Pyšnil jsem se jako holub.
Cizinci odložili kamery. Zřejmě naší dramatickou chvilku natáčeli. Přidali se k potlesku a něco nesrozumitelně volali. Jsem si jistý, že už teď hlásí kapitán Vyšehradu do vysílačky ostatním co se právě odehrálo. Týden budou mluvit jen o mě.
Tereza celá zrůžověla, naklonila se ke mě a chtěla mi dát pusu na tvář. Jak se ke mně přibližovala všimnul jsem si, že opravdu pod šaty nic nemá.
Sakra, vždyť se nakláněla. Její volný výstřih si mohla prohlédnout celá loď.
Kdo ví, čemu vlastně tleskali. Nikdo mi nebude koukat na holku a už vůbec si jí nebude natáčet. Naštvaně jsem ucukl.
„Nádhera, krásná zlatá ryba, odhaduji, že má tak pět kilo.“
„Není to zlatá ryba, ale Koi kapr. Pěstuje se v soukromých jezírkách, nebo na zámku. Někdo ho do Vltavy musel hodit.“
„Škoda ho sníst, určitě je vzácný.“
„Hodíme ho zpátky. Chytnu ti jiného a příště by ses měla víc obléknout.“
„Co? Proč?“
„Jéžíš, já se nakláněla. Je mi vidět až na břicho.“
„No, si udělala striptíz zadarmo. Lodníci si rádi vezmou dalekohled na hezkou holku a pak jí ve vysílačce rozebiraj. Jsou to mlsný kocouři.“
„Ale já mám oči jen pro tebe.“ Usmála se.
Klekla si, šaty si pro jistotu přidržela k tělu a pohladila náš úlovek.
„Tak si připrav tři přání a pustíme ji,“ řekl jsem.
„Mám jen jedno, aby naše rané poupě lásky zkvétalo.“
„To beru, ty herečko.“ Takovou větu může vymyslet jen ona.
Opatrně jsem uvolnil háček, Koi kapra jsem poplácal a společně jsme ho vhodili do vody. Tentokrát tu žádná loď neprojížděla a já svoji princeznu mohl nerušeně
políbit.