Jako zima a léto

Sníh, sníh, sníh. Něžné vločky se tiše snášely všude kolem, pokrývaly jí prameny dlouhých zrzavých vlasů vykukujících zpod čepice a tvořily tak vkusnou ozdobu na jejím netuctovém zevnějšku. Mráz jí barvil tváře doruda a její oči byly rozzářené tou téměř dětskou radostí. Plály jí v nich dva šibalské plamínky, od kterých se odrážela všechna ta nádhera. Jako by okolní ledové království hřály, ale přesto nerozehřívaly, jako by se mu snažily dodat trochu láskyplného tepla, ale nesebrat přitom třpyt a lesk.
Zina vlastně vypadala docela šťastně. Když zrovna nespadal sníh a ona se zatočila kolem dokola s hlavou zvrácenou nahoru do nebe, slunce jí svítilo do očí a ona cítila, jak jí kreslí na tváře pihy. To už bylo zvykem. Rozhlédla se kolem sebe a zatajila dech nad tou nádherou. Před ní se rozprostírala bělostná neposkvrněná pláň, která na silném odpoledním slunci zářila, až oči přecházely a rozprostírala se do daleka i široka… Jako by nevěděla, kde přestat, jako by nikdy stále neměla dost své vlastní krásy. Pár desítek metrů od Ziny stály na okraji lesa borovice obtěžkané zásobami sněhu. Cožpak může být něco krásnějšího než zasněžená příroda?
S rozkoší se rozběhla honosným borovicím naproti a jakoby mimoděk rozpřáhla ruce. Vtom uslyšela, jak někdo těžkopádně dusá za ní. Ach ne!
Zina se vytrhla ze snění a realita na ni dopadla v celé své tíze. Vždyť málem zapomněla, proč je vlastně dnes tady. Proč se nechala tak unést a neuvědomila si, co ji čeká? Proč dnes vytáhla Libora na procházku? Proč si konečně nedodá odvahu a neřekne to, co jí hlodá v hlavě už nějaký čas? Proč-
„Mám tě!“ přerušil náhlý tok jejích myšlenek ten, který tu byl jakoby nedopatřením s ní. Povalil ji do sněhu, do té netknuté bílé peřinky, jejíž nádhery se Zina nemohla nabažit.
Jenže… Tohle nešlo. Všechna její rozverná nálada byla rázem tatam, šibalské plamínky v očích pohasly a ona ho jen neúspěšně od sebe odháněla. Chvíli počkala, jestli se nedostaví to staré známé teplo, ten nepřekonatelný pocit lásky a bezpečí, který dříve přicházel, když ji Libor objal. Nic. Teď jí jeho dotyky byly nepříjemné. Vadil jí jeho smích, dychtivý tón v hlase, dokonce i ta tečka na čele od neštovic, kterou dřív tolik milovala. Jako mávnutím kouzelného proutku byl pro ni najednou někým úplně jiným, nedokázala by to popsat slovy. Vkradla se snad zima i do jejího srdce a sebrala mu všechen cit a něhu? Horečně přemýšlela, jak je to vlastně dlouho, co na sobě pozorovala tu změnu.Nevěděla. Jistá si byla jen tím, že láska k tomuhle klukovi roztála jak sníh s prvním úderem jara a pomalu, ale jistě odplouvá pryč.
Lezl jí na nervy. Vyžírá mě zevnitř jako červotoč, napadlo ji. Dělá ze mě někoho jiného a živí se tím, co ze mě ještě zbývá. Ale já se nedám, já ne! Nedopustím, aby ze mě nakonec zbyla jen skořápka, ubohá tenká slupka. A on přitom dělá, co mi na očích vidí.
Najednou to Zina nevydržela a prudce se po něm ohnala rukou.
„Nech mě.“ Vtom se zarazil i on. Tak teď, teď musíš s pravdou ven, říkala si. Jen do toho.
„Víš, Libore, takhle… Takhle to dál nejde. Já už nemůžu.“
„Nemůžeš?“ vykulil na ni oči. Nechápal.
„Copak ti to sakra nedochází? Nic nevidíš? Je to teď všechno jiný. Asi se se mnou něco stalo, nebo ses možná změnil ty a ani si to neuvědomuješ. Víš, někde jsem četla, že po půl roce vztahu končí zamilovanost a začíná buď láska, nebo se všechno řítí do záhuby. Jak jsme spolu dlouho? No šest měsíců! Tohle je začátek konce, Libore. Já to cejtim, ty asi ne. Podívej, my dva jsme naprosto rozdílní. Jsme jako oheň a voda, černá a bílá, jako zima a léto. Už jen podle jmen. Z jako Zina a taky zima. L jako Libor a L jako léto. Všim sis toho někdy?“ Zina se zalykala slovy. Najednou nevěděla, co dřív, vyrážela ze sebe jeden hloupý argument za druhým a cítila, jak jí ze srdce padá obrovský balvan. Pak náhle skončila.
Libor neříkal nic, jen na ni koukal očima plnýma takového zoufalství, že to jaktěživa neviděla. Slyšet bylo jen její přerývané oddechování.
„Znamená to… konec?“ pípl.
„Ano,“ odpověděla tvrdě. Bylo jí ho líto, ale nesměla být milosrdná. Dnes už ne. Zina si mimoděk uvědomila, že má ruce i nohy úplně prokřehlé a bez citu. Jenže teď už tu nebyl nikdo, kdo by vzal její dlaně do svých a zahříval je tak, jako tomu bylo dřív. Nebo možná byl, ale Zina už o něj nestála. Přitáhla si kabát blíž k tělu a úspěšně zatlačila slzy, které se jí jaksi nesmyslně draly do očí.
„Můžeš mě nechat chvíli o samotě?“ hlesl ještě Libor a Zina ho bez váhání uposlechla.
Jakmile uviděla zasněženou nádheru kolem, odvál všechny výčitky svědomí vítr. Už zase se mohla svobodně rozběhnout vstříc borovicím, dělat ve sněhu andělíčky a skákat do bílých peřin po hlavě. Cítila se volná, tak jako ten padající sníh, přestože už dávno nesněžilo. Jestli se na chvíli stala ledovou královnou, teď už zas její srdce zvolna rozehřívala radost a pocit zadostiučinění, že konečně řekla, co chtěla. Její lepší já se ozve až za chvíli, ale teď se tou svou zvrácenou radostí bude ještě chvíli opájet.
Zatočila se a otočila tvář směrem ke slunci. Rozpustile přimhouřila oči. Něžné sluneční paprsky ji pošimraly na tváři a vymalovaly jí na nose pár roztomilých pih. Snad na památku, snad jako příslib lepších zítřků…