Prázdniny na Maltě

Odjezd
„Tati, dělej, jinak to letadlo nestihnem,“ hučela Marie do svého zákonného zástupce a tlačila ho do auta, aby už konečně vyrazili. Měla na sobě bokové džíny, černé tílko a na zádech batoh, který rozhodně nevypadal jako příruční zavazadlo do letadla. Upřímně doufala, že si letištní personál nebude chtít batoh převážit.
„Počkej, zapomněl sem na baru mobil,“ vyhrkl otec. Její hnědé oči se obrátily v sloup. Podívala se do zpětného zrcátka a narovnala si na hlavně sluneční brýle, které se jí pomalu ztrácely v hřívě zrzavých kudrnatých vlasů.
„Klid Maru, oni stejně zas nebudou mít letenky a budem tam nejmíň hodinu čekat,“ zašklebila se její kamarádka Klára. Delší blonďaté vlasy měla sepnuté do slušivého drdolu. Na dnešek zvolila pohodlnější oblečení, vzala si lehké světlé kalhoty a bílé tričko s nápisem „I love shopping“, které dostala od kamarádky nedávno k narozeninám.
„No, my tam čekat nebudem, letenky máme. To spíš Terka,“ usmála se Marie.
Jmenovaná právě vylítla ze dveří domu, ověnčená několika taškami.
„Ehm, Tery? Kolik že to máš příručních zavazadel?“
„Co? Nevim, počkej,“ rozesmála se černovláska a začala si upravovat modrou džínovou sukni s trikem, které spíš víc odhalovaly než zakrývaly.
„Bude ti zima Terezo.“
„Hele, Kláro, buď tak laskavá a vůbec si mě nevšímej jo?“
Marie s úsměvem zakroutila hlavou. „Sesterská láska…“
Terka sestru ignorovala a s pohledem na svůj odraz v zadním okénku si prohrábla krátké vlasy a zamrkala výraznýma očima podmalované černou linkou a namalovanými řasami. Ačkoli byla z trojice dívek nejmladší, v tuto chvíli vypadala nejvíc sexy.
„Ježiš, kde ten táta je?“ položila otráveně řečnickou otázku Marie.
Naštěstí se vzápětí objevil s vítězoslavným pohledem a mobilem v ruce. „Jedem,“ zavelel a všechny se usadily do auta.
Cestou na letiště je bavil svými vtipnými poznámkami, které občas nebyly vtipné vůbec, ale dívkám to nevadilo, dalo by se říct, že všechny byly zvyklé.
Když dorazili na místo, pomohl jim se zavazadly a rozloučil se s úsměvem, že jede domů dospat spánkový deficit. Aby ne, byly tři ráno.
„Tak si to tam užijte a Marie, víš co sme si domluvili, každej den zprávu!“ pohrozil výhružně prstem, což působilo strašně komicky a ona se za kamarádčiných výbuchů smíchu snažila s vážnou tváří jako vzorná dcera přitakat.
„Tak ahoj Petře,“ loučily se Klára s Terkou a ten jim odpověděl jen slabým povzdychnutím a zamáváním.
Když se za ním zavřely automatické dveře letištní haly, holky si šťastně plácly. „Konečně svoboda!“
„Ještě zbývá Betty,“ poznamenala Marie.
Klára přikývla. „Tak se pojďte odbavit, ať tu nemusíme čekat potom o to dýl.“ S návrhem souhlasily a poté, co Terka kupodivu bez problémů obdržela od nedaleko stojících delegátů letenku, si nechaly odbavit zavazadla. Při překročení hmotnostního limitu nikdo z personálu nemrkl ani okem, což se hlavně sestrám Kláře s Terkou nesmírně ulevilo.
Krátce na to spatřily u vchodu štíhlou blondýnku s mikádem, tříčtvrťáky a tílkem, jak se snaží něco vysvětlit svým rodičům. Zjevně se jich chtěla co nejrychleji zbavit.
„Ahoooj Betty!“ objaly ji všechny tři najednou, takže vznikl jakýsi chumel radostných výkřiků a smíchu.
„Ahoj Maruško, kde máš tátu?“
„Už odjel,“ usmála se zdvořile na Bettyiny rodiče.
„Aha. No nic, tak tam moc nevyváděj, neutrácej a…“ začalo kázání.
Dcera jen protočila panenky a urputně snášela vodopád příkazů, protože věděla, že za pár minut bude mít na celé tři týdny od rodičů pokoj.
Marie se rozhodla Betty zachránit. „Nebojte se, my budeme hodný,“ mrkla na ni a dodala: „Měly bychom jít, ať to všechno stihnem.“ Fakt, že měly na odbavení a nástup do letadla ještě dobré dvě hodiny nezveřejňovala.
„Dobře, tak se tam mějte hezky, ahoj.“
„Ahoj mami, ahoj tati!“ zamávala jim Betty, zavěsila se z jedné strany do Terky a přímo pádila s kufrem pryč.
„Uff, konečně!“
Pomohly jí zbavit se zavazadla a Klára poznamenala: „Tak dámy, připravte se, léto začíná!“