Pravé přání

Tmavá ulice s mokrým nádech do modra jí obklopovala jako hradby nedobytného hradu.Nevadilo jí tohle prostředí.Vysoké domy se slepými okny a nebe plné tmavých dešťových mraků,které na ni spouštěli jednu kapku deště za druhou.Nebylo aspoň v nich poznat,že pláče.Tohle prostředí přesně zrcadlilo její duši.Uplakanou a tmavou.Sevřenou jako ty domy a slepou jako ty okna.
-klap,klap,klap-
Její nohy pomalu kráčely po betonu ulice.Tentokrát nechvátala.Šla pomalu a přes svůj smutek se ani nebála.Věděla,že tahle část města není zrovna bezpečná,ale ona strach dnes v noci neměla.Zaklonila hlavu a nechala si slzy nebe rozbíjet o její rovné čelo a stékat po její světlé pleti.
-klap-
Otevřela rychle svoje velké tmavé oči a rychlostí mrknutí se otočila,až se její dlouhý černý plášť rozvířil okolo jejích kolen.Nikde nikdo.Asi se jí něco zdálo,pomyslela si a dala se opět do kroku.
-klap klap-
Ozvalo se jí za zády.Tak přece jenom to nebylo zdání.Opravdu tu někdo je a sleduje ji.Najednou pocítila,že její smutek se ztratil a nahradil ho jiný pocit.Pocit strachu.Přidala do kroku,ale -klap klap- se zrychlo spolu s ní.
-klap-
Zaklapání se ozvalo těsně za jejími zády.Zastavila se.
Co má přijít to příjde.Pomyslela si větu ,kterou jí vždycky říkával její dědeček.
Až napočítám do tří otočím se.Poručila si v duchu.Z hluboka se nadechla a počítala.
1
2
3
Její dlouhé tmavé a teď deštěm slepené do pramínků vlasy se díky jejímu rychlému otočení rozlétly kolem její tváře až z nich létaly kapičky vody.
Zase nikdo.To si ze mě někdo dělá srandičky?Pomyslela si už trošku namíchnutě.
,,Je tu někdo?'' její hlas se roznesl po ztichlé ulici.
Ticho.Ticho jí křičelo do uší.Dala se znovu do chůze.
Kašlu na toho hlupáka co si tu ubíjí nudu na mě .Dneska opravdu na něco takového nemám náladu.Přemítala si v hlavě a přestávala se bát a vracela se zpátky k tomu o čem přemýšlela před tím než jí to protivné -klap- vyrušilo.

,,Ahoj Niný!'' řekl ji s tim svým odzbrojujícím úsměvem,kterým si ji tak získal a vkradl do snění.
,,Ahoj Tobiáši.'' odpověděla na pozdrav svému chlapci.Vlastně ani nevěděla jestli ho tak může nazývat,protože si nic o chození nikdy nedomluvili,ale oni dva byli prostě pár a hotovo.
,,Dneska večer přijď k Majklovi.Je přeci ta oslava na počest toho,že ten hlupák už byl schopný udělat přijímačky.Budeš tam,ne?''
,,Jo, neboj příjdu,ale nevím v kolik.Mám ještě něco domluvené s mámou.''
,,Ale příjdeš,že jo?Prosím!''
,,Jo přijdu.'' řekla s chvěním v břiše a začala se na ten večer těšit.
Jak řekla tak udělala.Pomohla matce a večer se vydala k Majklovi.Stačilo udělat jen jednu věc,která jí uplně zkazila celý večer,otevřít dveře do pracovny Majklova otce.
To co viděla jí tak zranilo jako nikdy ještě nic jiného.Pořád měla před očima Tobiáše s tou holkou od vedle.Jak má svoje ruce,které tak rád proplítal jejími vlasy ,okolo jejich ramen a chystá se jí zrovna políbit.Jen němě stála ve dveřích a její úsměv ,který chtěla věnovat jemu se jí pomalu při tomhle pohledu vytrácel z tváře.Otočila se a odešla.Odešla do rozplakané noci co zrovna vládla tam venku v ulicích a vydala se domů.

-klap-
Znovu se zastavila.Tohle se jí už opravdu nechtělo líbit.Zůstala stát se zavřenýma očima uprostřed té úzké mokré ulice.Stála tiše bez hnutí.
-pššt-
Zaznělo ji těsně u ucha.Něčí dech se jí odrazil od tváře.Zavřela oči a čekala co se bude dít.Ani napětím nedýchala.
Pak ucítila studený mokrý prst jak jí odhrnuje vlasy ze šíje.Srdce jí vzrušením přestalo bít.Těžce polkla.Pak jí někdo chytnul za ramena a rychle otočil.Bála se otevřít oči a spatřit toho kdo jí takhle v noci pronásleduje.Ale nevydržela to a její pohled spočinul v obrovských šedých očích co na ni upíral bledý deštěm promoklý člověk.Nevěděla kdo to je.Mokré tmavé vlasy mu rámovaly dokonale tvarovaný obličej s rovným nosem a zimou promodralými úzkými rty.

Miloval jsem jen jednou.Zapsal si perem do deníku.
Jen jednou a víckrát takto milovat nikdy nikoho nebudu.Proč si mě musela opustit? Ptal se jí den co den.
Proč si musela odejít tam odkud už není návratu a já tu musel zůstat?!
Pero,kterým už dva měsíce zapisoval do deníku zlostí a steskem rozlámal v dlani.Tohle už je konec.Nemůžu takhle žít.Pomyslel si a vzal z věšáku v předsíni bundu a vyšel z domu.Neušel ani pár kroků a rozpršelo se.Kráčel ulicemi a nechával se zmáčet deštěm.
Prostě to skončím a půjdu za tebou.Rozhodl se ,že skočí.Že skočí z domu v té tmavé ulici kam nikdo nechodí.
Chystal se zrovna vylézt po požární žebříku na střechu toho slepého domu a všechno skončit,ale pak ji spatřil jak pomalu kráčí a uviděl v ní ji.Jak se zastavila a zaklonila hlavu a nechala si déšť stékat po tváři tolik podobné Gabrielininému.Neodolal a vydal se za ní.

Povolil stisk.
Zůstali jen tak stát naproti sobě a hleděli si do očí.V jejích se zrcadlil strach a v jeho takový žal,že přebil i ten její.
Nikdy nepocítila takový smutek jako,když se on díval na ni.Až si myslela,že se jí srdce smutkem rozskočí.
Uvědomil si z jejího výrazu,že jí musel vyděsit.Pustil ji.
Najednou pocítila šílené nutkání toho cizince obejmout a utěšit ho jako malé děcko.
Spatřil,že její oči se změnily.Už v nich neviděl děs,ale porozumění a něhu.Neodolal a pohladil jí mokrou dlaní po tváři.
Zavřela oči a netušila co se to děje.Proč se tu nechává hladit od uplně cizího člověka a při tom cítí jak jí srdce začíná bušit čím dál rychleji a usmívá se.
Ten úsměv.Jako by to bylo záchrané lano,které mu ona hodila v poslední chvíli.A on toho využil a chytl se ho tak pevně jak jen mohl.
Nevydržel to a políbil ji.

,,Splnilo se ti někdy nějaké velké přání?'' zeptala se ho na noční procházce.
,,Ano splnilo.''
,,A jaké to bylo přání?''
,,Toužil jsem potkat anděla.''
,,A ty jsi ho někdy snad potkal?''
Zastavili se.Byli na místě kde si pohlédli do očí poprvé.
,,Jistě.Tebe.''
Nevydržel to a políbíl ji.
Z nebe začali padat kapky deště a ona znovu mohla plakat aniž by její slzy někdo spatřil.Tentokrát to,ale byly slzy plné štěstí .