Druhá Marta

Druhá Marta

Toho dne jsem byla obzvlášť smutná. Snad proto jsem se vydala na hřbitov, pod jehož náhrobky neležel nikdo z mých blízkých. Drobně mrholilo, spadlé listí šustilo pod mýma nohama, a já cítila svou opuštěnost. Muž, jemuž jsem léta věnovala nezištně svou lásku, mě opustil. Bezdětná, na prahu stáří, nemohu již nic očekávat od života.

Čtu nápisy na hrobech, zastavuji se a zkoumám tváře těch, kteří již odešli z tohoto světa. Jaké asi byly jejich osudy?

Náhle mne zarazila podoba ženy, jež mi připadá nesmírně známá. Nepříliš zajímavá tvář, přesto mě nutí přistoupit blíž. Žasnu. Jak bych se dívala do zrcadla! Je to můj obličej!

Za mnou se ozvaly kroky. Zarazily se u mne. Otočím se. Úžas v očích starého muže. „Marto!“ vydechl tiše. „Odkud znáte mé jméno?“ ptám se udiveně.

„Ach, odpusťte,“ vyhrnuly se slzy na vrásčitou tvář. „Podlehl jsem klamu, že jste moje žena.“
„Vaše žena?“

„Ovšem. Tady na tom obrázku. což nevidíte tu úžasnou podobu? I ta postava, vlasy, účes…“
„Kdy zemřela?“
„Už je tomu deset let a já od té doby nenacházím klid. Pořád si vyčítám, že nemusela zemřít, kdybych jí uměl dá najevo svou lásku…“

„Jistě jste ji miloval, když ještě teď pro ni pláčete…“ namítla jsem.

„Ale ano. Jenže jsem trávil mnoho hodin v podniku, ale i mimo zaměstnání jsem se stýkal s jinými ženami… Nikdy mi nic nevyčítala, trpělivě na mne čekávala s večeří, dělala, co mi na očích viděla… Neměli jsme děti, žila jen pro mne… Bral jsem to jako samozřejmost. Nezamýšlel jsem ji opustit, ale stále víc jsem užíval těch radostí, o nichž jsem se domníval, že mám na ně právo… Onemocněla nevyléčitelnou chorobou, ale slůvkem si nepostěžovala. Já nepozoroval, že se mi ztrácí před očima, byl jsem příliš zaujat svou prací i novou milenkou. Odjel jsem s ní na služební cestu, a než jsem se vrátil, umírala moje Marta v nemocnici… a já si u jejího úmrtního lože uvědomil, jak moc mi doma chybí, jenže pomoci jsem jí už nemohl…
Těsně před smrtí se na mě chápavě podívala, tak, jak se na mě teď díváte Vy… vím, že mi odpustila, ale já si odpustit nedovedu.“

„To jediné, co by Vám Marta měla za zlé, že se trápíte. Její láska byla tak velká, že přetrvává až za hrob, a chce, abyste byl šťastný..“

„Bože můj, mám pocit, že se vtělila do Vás,“ třesoucím se hlasem řekl starý muž.

„Možná, že mě opravdu posílá, abych si s Vámi promluvila,“ prohlásila jsem rázně. „Bydlím nedaleko odsud. V mém domě je teplo, pojďme tam, uvařím vám čaj. Ostatně – jsem taky Marta.“

Brzy nato jsme slavili tichou svatbu. Žijeme klidně, a já často chodím ke hrobu referovat, že o jejího starouška je postaráno.