Humor není život...

„Stůj, Martino, krucinál, zastav se!“ křičel za mnou Roman. „Hele, nech mě nepokoji…“ zařvala jsem a dala se do běhu. „Fajn, tak si běž, ale pak mi říkej, že neumím řešit problémy, když od toho utíkáš!“ Bylo to jasné, chtěl abych se zastavila, obrátila se a zase mu skočila kolem krku. Nikdy. Nikdy! Zmetek, co si o sobě myslí? Jasně, jako naivka jsem věřila, že kluk se skvělým smyslem pro humor je pro mě ten pravý. Ještě jsi pamatuju, když jsme na základce psali – Jaký by měl být můj kluk? – měla jsem na prvním místě velkými písmeny napsáno VTIPNÝ. Jasně, našla jsem si šíleně vtipného kluka, ale co mi kromě jeho důvtipu nabízel? Vůbec nic. Když mě něco trápilo, snad to na mě ani nepoznal. A co mě sralo ještě víc, že díky srandě se na něj lepilo čím dál víc holek a mu to vůbec nevadilo!

Běžela jsem ještě pár minut, než jsem si byla jistá, že už nemá šanci mě dohonit. Byla jsem jen pár kilometrů od našeho domu. V parku. Sama. Otřásla jsem se. Vždy jsem tady procházela jen s Romanem. Najednou se mi po něm zastesklo. Kdybych se bála, určitě by vytáhl nějaký vtípek a ruku v ruce bychom klidně prošli tmavými cestičkami až k náměstí… Jak jsem mu vlastně po dvou letech vztahu mohla říct, že mi nerozumí? Vždyť byl mou oporou, i když se často snažil vyhýbat hádkám. Vztek na něho pomalu opadával a já si uvědomila, jak moc pro mě znamená, ale strach sílil a sílil. Najednou v keři něco zašustilo… Zastavila jsem se. Ticho… Opatrně jsem popošla pár kroků dopředu. Zase to zašusťění! Zastavila jsem se. Čekala jsem ticho, ale místo toho někde pár metrů za mnou zapraskaly větve. Dala jsem se do běhu a slyšela dusot nohou, ale ne těch mých! Bála jsem se. Moc jsem se bála! Najednou na mě někdo ze zadu skočil. Těžce jsem dopadla na asfaltovou cestičku. Cítila jsem na čele teplou krev. Rozbila jsem si hlavu. Zmítala jsem se, ale osoba nade mnou byla příliš těžká, takže moje snaha byla marná. Bolelo mě celé tělo a já čekala, kdy mě ta bestie znásilní. Z ruky mi vytrhl kabelku a s funěním z ní vyndával celý obsah. Když objevil pár drobných, co jsem měla na zaplacení pití na diskotéce, naštvaně zařval něco, co už jsem jen s těží vnímala. Špatně se mi dýchalo a já už jen cítila, jak mi z rukou strhává prstýnky, z krku řetízek a z těla košili. Tohle je můj konec, říkala jsem si. Přála jsem si umřít. Tekly mi slzy, krev, prosila jsem Boha, ať už to všechno skončí. Najednou jsem v dálce uslyšela křik. Ten hlas mi byl povědomý. Než jsem však stačila rozeznat, kdo to je, rozplynulo se všude kolem příjemné teplo a tma… Už jsem nic nevnímala.

Bolela mě hlava. Bála jsem se otevřít oči. Cítila jsem přes sebe přehozenou peřinu a přesto mi byla neskutečná zima. Mžourala jsem kolem sebe. Kapačky. Bílé stěny. Zápach dezinfekce. Nebe to nebylo… Nemocnice! „Konečně jsi se vzbudila.“ Usmíval se na mě doktor. „Co se mi stalo?“ zeptala jsem se zmateně. „Ty si nic nepamatuješ?“ zakroutil hlavou. „Poslední chvíle, kterou si vybavuji je ta, že ze mě… že ze mě někdo strhával košili a… pak něčí hlas. Romanův hlas!“ rozbrečela jsem se. Doktor si ke mně přisedl a hladil mě po tvářích. Připadala jsem si jako malé dítě… „Ublížil mi ten padouch nějak? Budu v pořádku? Co Roman?“ Zaplavila mne vlna pocitů. „Neboj se, krom rány na hlavě a pár pohmožděnin se ti nic nestalo, jestli všechno půjde dobře, do týdne jsi doma. Neboj.“ Konejšil mě lékař. „A Roman je v pořádku, pěkně tomu padouchovi dal co proto, zbytek už vyřešila policie.“ Trochu nuceně jsem se pousmála. „Tak a teď by ses měla vyspat, musíš nabrat sílu, protože musíš vypovídat i před policií, neboj, všechno to zvládneš…“

Vycházela jsem ze soudní budovy. Člověk, který mě před půl rokem napadl, si teď dlouho posedí za mřížemi. Byla jsem totiž jedna z mála, která dopadla ještě vcelku dobře, ostatní holčiny prý na tom byly hůř. Nikdy se už nezbavím vzpomínky na onen osudný večer, ale teď už vím, že člověk, který mě čekal venku před soudem s růží, umí žít s humorem, ale dokáže ukázat vážnou tvář, když je to třeba. Můj Roman…