V tu noc

V tu noc.

 

"Je to příliš?" ptal jsem se s obavou.

"Je. Příliš málo", řekla a políbila mě. 

 

****

Nechtělo se mi ten festival jet, měl jsem před stěhováním, v práci úkolů nad hlavu a týden předtím jsem se vrátil z jiné akce na Slovensku.  Nebýt jedné mé kamarádky, která tam jela s celou svou rodinou asi bych se na to vykašlal, zůstal doma a balil. 

 

"Snívaš celý čas o krásnom svete,

tak si roztočil to ako na rulete.

Červená s čiernou strieda sa

a čísla pod nohami menia sa."

 

Přijel jsem tam už naštvaný. Cesta trvala dlouho, musel jsem kus s taškami pěšky a u vchodu mě přivítala fronta až do zatáčky. Nebyl to dobrý start. Nechal jsem si věci u kámošky v karavanu a zamířil rovnou k baru. Uznávám, medovinu v kombinaci s pivem jsem měl taky poprvé. Ale což! Hlavně, že se budu motat. Odcházel jsem od baru, když jsem uslyšel svoji přezdívku. S kelímkem a panákama v ruce jsem se otočil. 

 

Pokud někdo očekává, že jsem zamiloval na první pohled hrozně by se pletl. Moje první myšlenka byla osobitě introvertní. "Kurva, kdo otravuje, snad se nebude chtít vybavovat."

Stála tam Zrzka se zářivým pohledem a za ní nalepený nějaký chudák, který se usilovně chtěl s ní bavit. Ona očividně ne tak moc. 

My dva jsme se znali velmi povrchně a jenom ze sociálních sítí. Navzájem si lajknout fotky, reagovat si na stories, mít pár společných známých a zájmů. Vše co potřebuješ v 21 století.

A tak jsme se drželi spolu. Pili jsme spolu. Bavili se. A zase pili. Svět byl najednou v pořádku. Cítil jsem se dobře a ano. Alkohol pomáhal hodně.

 

"A tak bežíš po ulici,

po čierno-bielej šachovnici.

Hľadáš, čo nemáš, nechceš byť sám.

Kráľovnú, nech si kráľ"

 

Chtěl bych někoho potkat pěkně postaru, za pomocí alkoholu a špatných rozhodnutí.

Tak ten večer bylo minimálně toho prvního hodně. A co se týče toho druhého. Všichni jsme po pátém pivu, sedmé medovině a půl litru slivovice neodolatelní, že? Cestovali jsme mezi jednotlivými bary v celém areálu. Bylo pozdě. Vlastně příliš. Pro oba. Zaklesnutí do sebe, navzájem se podpírajíc. Měl jsem geniální nápad. Jenom ta realizace byla nic moc.

"Mohl bych se tě na něco zeptat?"

Vlastně jsem se chtěl nejdřív galantně zeptat jestli ji můžu políbit ale rozhodl jsem se tu druhou otázku v pořadí ignorovat.

A vlastně jsem na odpověď ani nečekal, naklonil jsem se ti blíž a políbil tě na rty.

Dost by mě zajímalo jestli by naše životy byli dneska jednodušší kdybys mi tam naliskala. Ale to už nikdo nezjistí. Místo toho jsi mě políbila zpět a mně začalo asi pět nejlepších měsíců, za dobu co jsem naživu. Bez přehánění.

Když jsme se hledali místo na spaní byli jsme jak malé děcka, potají se plížící kolem rodičů. No tak jsme skončili v místnosti pro VIP. No... smůla, stejně ta podlaha byla nepohodlná jako blázen. Ale aspoň jsem získal tvoje telefonní číslo. Ve všech těch krámech a oblečení jsem někam založil telefon. 

Ten dotaz, jestli mě prozvoníš, byl doopravdy nevinný. Když můj telefon začal vibrovat uvědomil jsem si, že to je docela príma vtípek, tak jsem ti úsměvem na rtech řekl, že konečně mám tvoje telefonní číslo. Zaškaredila ses a pak se začala smát. Byl to přesně ten poblázněný úsměv, který jsem měl na sobě před usnutím taky.

Přišlo ráno a kocovina. 

Celý ten den byl takový zvláštní, já se sotva vlekl, nic mi nechutnalo a upřímně si myslím, že ty jsi na tom nebyla o moc lépe, Někdy v poledne jsem vyhlásil pauzu a šel si lehnout do tělocvičny, kde měl náš nocleh původně být. Šla jsi se mnou. Vyvalili jsme se spolu do spacáku a sledovali na netflixu Love, Death and Robot. Přišlo mi, že se ti to celkem líbí. Seriál. Svou společností si nejsem tak jistý. Přece jenom strávit tolik času vedle cizího člověka, teďka už za střízliva. Kdo ví jestli jsi neměla morální kocovinu. Ví bůh, že já si říkal co se to sakra děje a jak jsem se sem dostal. Rozhodně ne naposledy, ten víkend.

Toho večera jsme se do areálu ještě vrátili, přece jenom bylo potřeba doplnit hladinku, najíst se a zkouknout nějaký ten program. Mně sice bylo furt zle ale snažil jsem se držet. Asi v devět jsem to zapíchl a šel spát zpět do tělocvičny. Ty jsi zůstala s těmi kamarády, s kterými jsi původně přijela. 

Říkám si, jestli to co se stalo mezi námi třemi, o půl roku později, zaklíčilo už tam, nebo to prostě přišlo později. Nicméně já to tehdy nebral ani trochu v potaz. Jenom to ohlédnutí mě nutí přemýšlet.

Přišel poslední den programu. Probral jsem ztuhlý jak blázen, zanadával si na téma věku a spaní na zemi tělocvičny, zanadával si po druhé když jsem sprchoval ve studené vodě a pak se celý natěšený hnal do areálu. Přece jenom co kdybychom na sebe ještě natrefili. Tuším, že telefon mi zavibroval chvilku před jedenáctou hodinou. Měli jsme se potkat v jednom z ležení okolo areálu. Zatímco hlavní žvanil, zaníceně žvanil objevil jsem na stole barvy na obličej. V barvách kmene. Udělal jsem na tebe, myslím, pár posunku, které měli říkat jestli si uděláme válečné barvy. Smála ses. Malovala jsi na můj obličej první. 

Vzpomínáš si jak jsi říkavala ať ti vypadnu z hlavy, když jsem za tebe doříkaval věty? Tuším, že tehdy to bylo poprvé kdy se to stalo. Nějaká forma spojení, které jsme si chvilku drželi, než se to pokazilo.

Trochu jsem se děsil, že mi nakreslíš, na čelo kosočtverec. Na jednu stranu by mě to moc nepřekvapilo, přece jenom tenhle styl humoru trošku máš. Myslím, že jsem ale tehdy neřekl nic. Za to když jsem začal kreslit na tvůj obličej, ošila ses asi jenom sedmdesátkrát a pokaždé zahlásila abych ti tam nekreslil p#&@. Málem jsem se smíchy poskládal.

Najedli jsme se a začali "decentně" pít. Slivovice teda padla velmi rychle a tak jsme zůstali u medoviny. Do teďka nechápu proč jsem vždycky zval celou lajnu u baru, ale v ten okamžik mi to přišlo jako super plán. V pondělí při pohledu na účet už moc ne. 

Program se posunul do poslední fáze. Vyhlášení výsledků, uzavření příběhové linie festivalu. Jsem si celkem jistý, že jsme se celý den toho druhého skoro nepustili. Jako bychom se snad báli, že jakmile večer festival skončí, tak i tím tahle drobná víkendová romance.

Upřímně jsem z toho všeho kolem nebyl moc chytrý. Fakt jsem si nebyl jistý, co se to ten víkend děje. Ale taky jsem s tím neztrácel moc času. Bavil jsem se, hrál, pil, užíval si tvojí přítomnosti.

Padla tma. Na pódium přišla poslední kapela a odpálila závěrečnou show. Stoupla sis přede mne a dala si mé ruce kolem pasu. Nadechl jsem se a tehdy poprvé ucítil tvou vůni. Zeširoka se usmál a měl jsem na sobě ten pitomý úsměv po zbytek večera... a nejspíš ještě několik týdnů po festivalu. Pokaždé když jsem s tebou mluvil po telefonu, nebo ti jenom psal zprávu. Všimli si toho i moji kamarádi, což už něco znamená.

Jestli to bylo v pohledu očí či snad tou barvou vlasu, nebo snad jenom tvou vůní a možná, mnohem přízemněji, že jsi prostě o mě měla zájem.

Tu noc jsem zamiloval. 

V tu noc. V tu jednu noc jsme byli nesmrtelní, mohli jsme letět oblohou, s našimi pomalovanými obličeji, opileckými, přisprostlými vtípky ale hlavně v náručí toho druhého. Dva naprostí cizinci svedení k sobě náhodou osudu, nehledíc na to co s námi udělá čas. Ten večer jsme tam byli jeden pro druhého a celý svět mohl klidně shořet.

V tu jednu noc

Interpretoval jsem to později velmi nesprávně, že ten víkend jsme si spolu začali. Nebyl to začátek vztahu. Jen se ve mně ty city probudily. Nevím, proč jsem to pak nedokázal popsat lépe. Tohle se mi stalo poprvé. Samosebou, že už jsem byl párkrát zamilovaný ale většinou to přišlo pomalu a postupně. Jako u kamarádů co si pak spolu začnou... nikdy ze dne na den. 

Když dohrála kapela, pódium zhaslo a my se unavení ale s plnými sklenicemi odebrali zpět do tělocvičny na spaní, celá ta cesta probíhala jako ve snu. Upřímně si z ní nepamatuju tolik kolik by bylo vhodné, krom tvého roztomilého kňučení, že tě bolí nohy. 

Sundali jsme ze sebe oblečení, vlezli do spacáku a v objetí usnuli.

Přišlo poslední ráno, festival skončil. Nevím kdo se probral první ale vím, že když jsme se na sebe podívali, dal jsem ti pusu na čelo. Ten výraz v obličeji jsem si vyložil, jako, že párty skončila

 

"Je to příliš?" ptal jsem se obavou

"Je." Řeklas. "Příliš málo" a políbila mě. 

 

Začal jsem se smát a najednou si byl jistý, že párty ani zdaleka neskončila. Sbalili jsme si věci a vrátili se ještě naposledy do areálu, dali si snídani, ty ses ztratila někde s kamarády a já se šel rozloučit s těmi svými. Kocovina opět dolehla i na mě. Stěží jsem dojedl a rovnou lovil lístky zpět do Prahy. U stánku se suvenýry jsme se ještě naposledy objali a já šel na vlak. Vtipné, že už tehdy jsem těm tvým kamarádům nevoněl, podle výrazů v obličejích... tedy minimálně v tom jednom.

Odpotácel jsem se na nádraží a říkal si co bude dál?

Netrvalo to dlouho a zprávy začaly lítat z jednoho konce na druhý.

Kdybychom skončili tady, měli bychom svůj happy end, že?

 

 

"Snívaš celý čas o krásnom svete,

Tak si roztočil to na internete.

Správa za správou strieda sa

a čísla v kalendári menia sa."

*****

 

A dneska. O rok a čtvrt později sedím ve vlaku a píšu tohle memento. Osud má zvláštní smysl pro humor. Ty se usmíváš, probouzíš se vedle člověka, kterému říkáš, "miluju tě" a přitom to prý byl tehdy jenom kamarád. "Trochu autista", jak jsi mi řekla. Někdo koho se přece nemusím bát. Že by sis vybrala mě. No... nedopadlo to, co? Smutný, že já jsem nešel dál a tě stejně po tom všem nedokážu dostat z hlavy. A tak píšu tyhle řádky. 

 

V tu noc ... v tu jednu noc... kéž by neskončila a my nikdy neodjeli...

 

"Už nebežíš po ulici,

zaseknutý na klávesnici. 

Nevieš čo hľadáš, ostávaš sám .

Kráľovnú stráca kráľ.

 

Koľko času nám ale ostáva na život?

Svet beží rýchlejšie, než by sa patrilo.

A ja mám len jednu otázku:

Koľko času nám ostáva na lásku?

 

Na rýchlom koni v poli plnom strelcov,

povrchných úsmevov a sebcov."