Naelle I

Zásnubní hostina ve Zlenově již byla v plném proudu. Všichni se dobře bavili a čekalo se jen na budoucí nevěstu. Naelle však na celé to divoké hemžení shlížela zpovzdálí s okázalou nelibostí ve tváři a připojit se k němu ani v nejmenším nehodlala. Úchvatné temně fialové šaty s výrazným dekoltem a zlatým zdobením, které jí pro tuto slavnou příležitost vybral její drahý strýc, vévoda Vital, jenž by ji už za pár dnů nejraději viděl rovnou pod čepcem, maskovala dlouhou, černou kápí, která ji činila v noční tmě téměř neviditelnou. Ještě chvilku pozorovala strýce, jak si v čele slavnostní tabule živě notuje s jejím nastávajícím, králem Alihem, jehož podobně jako strýce nemohla ani cítit, a pak neslyšně seběhla ze schodů a rozeběhla se do potemnělých zahrad. Teď nebo nikdy!

Ke svému zděšení nestihla udělat víc než jen pár kroků. Zezadu ji náhle jako do svěráků popadly něčí silné paže. Aniž stihla vykřiknout, kdosi jí hrubě přitiskl jakýsi podivně páchnoucí kus látky na obličej. Krátce nato ztratila vědomí.

Když začala přicházet k sobě, i přes stále ještě ztěžklá víčka, tušila, že všude kolem je dosud stále tma. Vybavila si, co se stalo. Měla nutkání okamžitě otevřít oči a zjistit, kde to je a co se s děje, ale ovládla své rozrušení a neudělala to. Bude ve výhodě, když její únosce nebude ještě nějakou dobu vědět, že už je při vědomí.

Zaměřila se na vnímání okolí všemi ostatním smysly. Chladný noční vzduch jí zprudka proudil do tváře. Uvědomila si, že je v pohybu. Je v koňském sedle. Za ní sedí muž jako hora a ona se mu v rytmu koňského klusu jako hadrová panenka zmítá mezi rukama, v nichž svírá otěže. Nejsou tu sami. Před nimi i za nimi bušil do hlíny dusot dalších mnoha kopyt. Nedovedla to tak úplně dobře odhadnout. Sedm jezdců, deset? Víc?

Kdo by ji však vůbec unášel a proč?! V noc jejích zásnub… V noc, kdy chtěla z hradu uprchnout a konečně být volná, svobodná! Místo toho se zase jenom dostala do něčího područí. Tiše zuřila. Ne, tohle si prostě líbit nenechá!

Vzpomněla si na dýky, které ukryla do svých šatů. Neměla sice zatím žádný přesný plán, ale rozhodně se k jedné z nich chtěla dostat. Hned. V momentě, kdy nenápadně pohnula rukama, si ke své smůle uvědomila řezavou bolest v zápěstích. No jistě! Provazy… Zajatci se nevozí na koni jen tak. Naštěstí ale nebyly tak pevně utažené, jak se na první pohled zdálo. Oddechla si. I tak jí ale zabralo dobrou půl hodinku, se jich nenápadně zbavit tak, aby jezdec nic nepoznal. V duchu blahořečila dlouhým rukávům svého pláště, které její počínání skryly. Vytáhnout dýku z rukávu samotných šatů pak už byla maličkost.

Znovu se zaposlouchala do zvuků kolem sebe, aniž by zapomínala hrát svou roli bezduché zajatkyně. Neslyšela příliš mnoho cinkání, navíc jeli docela rychle. Muži nejspíš nejsou v žádné těžké zbroji a jedou relativně nalehko. Podle specifického dusotu kopyt usuzovala, že jedou lesem. Chvíli zvažovala, že by se na vteřinu odvážila zamžourat zpoza víček a své teorie si ověřit, ale neodvážila se. Bělmo lidských očí může být ve svitu měsíce zrádné, a co kdyby se zrovna někdo díval… Nechtěla to pokoušet. Musí se obejít bez toho. Doufala, že pokud se jí podaří svého jezdce bodnout do nějakého příhodného, nechráněného místa, v ideálním případě zraněný z koně spadne, nebo mu bude ještě trochu pomoženo, a ona by mohla využít momentu překvapení a ostatním se s koněm v nočním lese ztratit. Bylo jí jasné, že je to trochu divoký plán, ale měla za to, že lepší příležitost se jí už nejspíš stejně nenaskytne.

Risk je zisk.

Zhluboka se nadechla.

Pevně sevřela dýku v dlani.

Naposledy si v duchu představila trajektorii útoku.

Otevřela oči.

Prudce se narovnala.

Vyhnula se do strany.

Bodla.

Dýka si našla cíl přesně tam, kde plánovala.

Z mužova krku crčela krev.

Naelle překvapená svým úspěchem a zároveň pohledem na tu hrůznou podívanou na moment strnula.

Také jezdci došlo až se o pár sekund později, co se stalo.

Bylo už pozdě.

V šoku jen stihnul drsně trhnout opratěmi, aby koně zastavil.

Zvíře v pravidelném hbitém poklusu náhlou změnu nečekalo.

Po pár nepravidelných skocích se vzepjalo na zadní.

Naelle i muž vylétli ze sedla.

Po jedné plavné otočce ve vzduchu dívka tvrdě dopadla na záda.

Zatmělo se jí před očima.

Nemohla dýchat.

Ruka jí automaticky vystřelila k hrdlu, které si v hrůze bezděky sevřela.

Zachvátila ji panika.

Vyděšeně třeštila oči do tmy a zoufale lapala po vzduchu.

Na vše okolo zapomněla.

Myslela si, že umírá.

Náhle se nad ni kdosi sklonil. „Princezno?“

Když jen zmateně zamrkala a několikrát bezhlasně pootevřela ústa, Keran jí dal zkusmo dlaň před obličej. Jakmile zjistil, že nedýchá, rychle ji vzal za paže a zvedl jí je nad hlavu. „Klid, princezno,“ řekl konejšivým hlasem, když z její strany zaznamenal chabý náznak odporu, „tohle vám pomůže. Vyrazila jste si dech, za pár vteřin to bude zase dobré. Vaše tělo se samo nadechne. Vydržte.“

Skutečně. Za malou chvíli se Naelle s obrovskou úlevou konečně hltavě nadechla.

Teprve teď začala pořádně vnímat lomoz, který kolem ní na lesní cestě zavládl.

Všichni jezdci byli dole z koní.

Ve vzduchu bylo cítit napětí, které by se dalo krájet.

Nahánělo jí to strach.

Někteří muži nervózně přešlapovali na místě a zvědavě do ní pokukovali, jiní cosi rozčileně řešili opodál.  

„Jak se cítíte? Můžete vstát?“ zajímal se Keran a těch vzteklých hlasů okolo si nevšímal. Doufal, že je dívka v pořádku. Působila tak křehce, že by se nedivil, kdyby se po takovém nepěkném pádu rozsypala na tisíc malých kousků.

„A-ano, asi ano,“ zakoktala překvapená Naelle a on jí opatrně pomohl nejprve do sedu a pak vstát. „Děkuji,“ hlesla tiše. Nečekala, že by nějaký únosce mohl být tak galantní. Tento muž zcela jistě nebyl jen tak obyčejný žoldák najatý na špinavou práci. Trochu ji to uklidnilo.

Keran už dál nemohl ignorovat hlasy svých mužů. Když viděl, že je, zdá se, v pořádku, nechal princeznu princeznou a rozešel se k mumlajícímu hloučku.

Naelle zůstala uprostřed cesty stát sama jako kůl v plotě, ale na útěk se už pomyslet neodvažovala. Mužů bylo nejmíň tucet, a ačkoliv stáli kus opodál, mnozí ji neustále sledovali ostřížím zrakem, když jí jejich velitel zrovna nemohl nevěnovat pozornost. Měl je evidentně perfektně vycvičené, pomyslela si Naelle. Nemusel ani vydat žádný pokyn a oni přesně věděli, co mají dělat.

„Byl to můj bratr! Můj bratr!“ vyrážel ze sebe jeden z mužů v chumlu téměř neartikulované skřeky a skláněl se nad rozložitým bezvládným tělem, ze kterého před chvílí vyprchal život.

„Je mi to líto, Elere,“ poplácal Keran muže soustrastně po ramenou, „byl to dobrý chlap, ale musíme dál, pojď.“

Eler však jakoby ho vůbec nevnímal. „Ta malá děvka ho prostě chladnokrevně odpravila!“ rozkřikl se rozzuřeně, prudce se vztyčil a prorazil si cestu z hloučku kumpánů směrem k Naelle. „Zakroutím jí krkem!“ rozeběhl se k dívce s mečem v ruce.

Naelle leknutím ztuhla na místě, neschopná pohybu.