2)Juto vs. Minuka - Nový spolužák

Bylo to již pár týdnů, co spolu Juto a Minuka chodili. Jejich vztah byl téměř perfektní. Potají se scházeli u Juta doma, když jeho rodiče byli v práci. A ráno se opět rozešli každý svou cestou. Nejvíce si však užívali dny, kdy měli první dvě vyučovací hodiny tělocvik. To byli totiž dny, kdy přijížděli do školy o hodinu dříve, než ostatní chlapci a tak si mohli volně a nerušeně užívat sebe navzájem. Občas se stalo sice, že je někdo vyrušil v ten nejméně v hodný okamžik, ovšem Minuka dokázal situaci naprosto skvěle vysvětlit, takže to nikdy nikomu nepřipadalo podezřelé.
Zrovna měla začínat první vyučovací hodina, když do třídy přišel třídní profesor druhého ročníku a společně s mladým chlapcem se postavil před tabuli.
„Třído,“ zvolal profesor. „Představuji vám vašeho nového spolužáka Erica.“
Ve třídě bylo ticho, až na pár chlapců, kteří Erica pozdravili. Juto se nemohl ubránit svým vlastním myšlenkám. Eric byl totiž velice pohledný. A nejen Jutovi se líbil. Zdálo se, že i ostatní chlapci se perou ve vnitř sami se sebou, aby na něj nezírali. Eric všechny pozdravil a posadil se do volné lavice mezi Juta a Minuka, který se znatelně zamračil, neboť se mu nelíbilo, že mu nově příchozí omezil výhled. Jutovi tak okamžitě došlo, že Eric se asi stane novou obětí Minukovi party. A měl pravdu. Celá pětice nejoblíbenějších chlapců na škole, se o přestávce okamžitě pustila do nového žáka. Ten si to ovšem vůbec nenechal líbit. Za chvilku na chodbě stála téměř celá škola a pozorovala slovní souboj mezi Ericem a Minukou. Spor nakonec vyvrcholil hrubou silou, až nakonec musel přijít ředitel školy, a odvést oba chlapce do ředitelny. Juto věděl, že tenhle spor neskončí jednou bitvou a tak se raději neangažoval. Tak, již druhou vyučovací hodinu, seděli oba chlapci daleko od sebe s podlitinami na obličeji a vrhali na sebe zlostné pohledy.
Ten večer byl Minuka jako bez duše. Neustále myslel na Erica, a vymýšlel, jak nejvíce by mu mohl uškodit. Juto ho polonahého objal a vtiskl mu jemný polibek na ucho.
„No tak už na něj nemysli.“ Zašeptal. „Teď tu jsi semnou a ne sním.“ Minuka se otočil a zahleděl se svému příteli do očí.
„Máš pravdu.“ Řekl a jemně Juta políbil. Netrvalo to dlouho a oblečení, které měli oba chlapci na sobě, leželo na zemi.
Druhý den ráno se oba vydali do školy opět každý svou cestou. Na Minuku čekali jeho přátelé a Juto šel opět sám. Po cestě zahlédl Erica jak jde do školy. Kráčel také sám a tak se Juto bál, že si ho Minuka bude opět dobírat. A nebyl daleko od pravdy. Jakmile Eric vkročil na pozemek školy Minuka si ho podal. Oba chlapci se začali prát, avšak Minuka byl silnější, a tak za chvíli ležel Eric na zemi v krvi, která mu tekla z nosu. To už Juto nemohl nechat být. Přiběhl do roztouženého davu a stoupl si před Erica k Minukovi čelem.
„Tak to by stačilo!“ zakřičel a výhružně se podíval na Minuku. Ten jen nevěřícně zíral.
„Juto..?“ šeptl a nemohl věřit, že se mu jeho milenec postavil. Jeho přátelé byli však stále nervózní.
„No tak, dej mu taky jednu, Minuko.“ Pokřikovali přes sebe a chudák Minuka nevěděl co děla. Přece Juta neuhodí, ale za to co uděl by možná měl. Myslel si přeci celou dobu, že Juto nic nenamítá, ale teď když se Erica zastal. Z nerozhodné situace ho „zachránil“ třídní profesor, který si ho opět odvlekl do ředitelny a nakázal Jutovi, aby odvedl zraněného na ošetřovnu. Tam mu školní zdravotní sestra, jediná žena na škole, zastavila krvácení a poděkovala Jutovi, že zasáhl. Pak se oba chlapci vydali zpět do třídy. Už probíhalo vyučování, tak na chodbě nikoho nepotkali. Najednou se Eric zastavil.
„Chtěl bych ti poděkovat.“ Řekl potichu a Juto se zahleděl do jeho smaragdově zelených očí.
„To nic nebylo.“ Odpověděl a chtěl se vydat do třídy. Eric ho ale zastavil. Chytl ho za ruku, přitáhl ho k sobě a políbil ho. Juto však okamžitě Erica odstrčil a zamračeně se na něj podíval.
„Co děláš?“ zeptal se a Eric se zahleděl kamsi do země.
„Myslel jsem, že ti takhle poděkuji dostatečně.“ Omlouval se. Juto byl však přiliž rozčílený.
„Řikal jsem, že to nic nebylo. Díky bohatě stačilo.“ Křikl na něj. Eric však jeho chování nechápal.
„Nemusíš se tak rozčilovat, myslel jsem do dobře. Promiň jestli se tě to dotklo.“ Řekl a bylo vidět, že i on už ztrácí trpělivost. Juto si uvědomil, že jednal přehnaně.
„Promiň, já jen…jsem to nečekal.“ Řekl potichu. Eric přistoupil blíž.
„Takže, když ti řeknu do předu, že tě chci políbit, nebudeš se zlobit?“ pošeptal a pohladil Juta po tváři. Juto nevěděl co dělat, Eric se mu velice líbil, ale neustále musel myslet na Minuka. Eric to ovšem bral jako souhlas a tak Juta políbil. Ten už se tentokrát nebránil, neboť si nebyl jistý vlastními pocity. Ericův polibek byl mnohem jemnější a sladčí, než Minukův. Když Eric skončil vydal se do třídy a Juta nechal stát na chodbě v údivu.
Ten večer Minuka k Jutovi nepřišel. Juto chápal proč, a nevadilo mu, že tam Minuka není. Musel si totiž sám srovnat myšlenky. Celou dobu nemohl usnou, protože myslel na Ericův polibek a na Minukův nechápavý výraz, který Juto viděl, když se nováčka zastal.
Díky neustále novým myšlenkám honicí se jeho hlavou, usnul Juto, až brzo ráno a druhý den zaspal. Ujel mu tak jediný autobus, který byl ten den v jízdním řádě. Naštěstí ho jeho otec ujistil, že ho odveze svým pracovním autem.
Cesta to byla tichá. Nikdo nic neříkal, ani Jutův otec se na nic neptal. Juta to mrzelo. Byli časy, kdy měl chuť si s rodiči promluvit. Říct jim, jak to jde ve škole. Toužil po otázkách typu:“co děvčata?“ a mrzelo ho, že se o něj rodiče téměř nezajímají. Připadal si ve své vlastní rodině téměř cizí a nevěděl, jak to změnit. Otec vysadil Juta před školou, rozloučil se líným mávnutím ruky a opět odjel. Ten den měl druhý ročník opět tělocvik a tak Juto spěchal do šatny, kde na něj určitě čekal Minuka. Celou cestu si v duchu říkal, jak se mu bude Minukovi omlouvat, ale když rozrazil dveře do šatny, zjistil, že omluvy jsou zbytečné.
Minuka se opíral o svou skříňku a vášnivě se líbal s Ericem. To, že někdo vešel do místnosti, ani jeden z nich nepostřehl a tak se Juto stal svědkem milostné hry dvou chlapců, se kterými si celou noc lámal hlavu. Eric měl svou košili už dole a pomalu rozepínal jednou rukou knoflíčky Minukovi košile, zatímco druhou ruku měl v Minukových kalhotách. Minuka si vše nechal líbit a své ruce měl na Ericových ramenech. Juto nebyl schopen říci jediné slova. Jediné co v tu chvíli mohl, bylo stát na místě a sledovat oba dva své spolužáky se slzami v očích. Kdyby Minuka neotevřel oči, asi by tato scéna neskončila. Okamžitě od sebe Erica odstrčil a zapnul si kalhoty. Eric nejdříve nechápal, proč to Minuka dělá, ale poté si také Juta ve dveřích všiml. Nastalo trapné ticho. Ani jeden z chlapců nic neříkal. Juto plakal. Bylo mu líto, že se mu Minuka ani neomlouvá. Že se nesnaží nic vysvětlit a místo toho se pohrdavě kouká ven z okna. Nejdříve chtěl utéct, ale pak se rozhodl. Přišel k Minukovi a dal mu facku. Minuka nevěřil, že ho někdy Juto dokáže uhodit, a tak ho o tom Juto nyní přesvědčil. Minukovi se okamžitě na tváři objevila červená skvrna od rány. Poté se Juto rozeběhl a utekl pryč. Minuka nevěděl, jestli za ním má běžet, nebo zůstat tam, kde je.
Juto běžel dál a dál. Nedokázal pochopit, jak ho mohl Minuka takhle zradit. Nakonec doběhl až do parku, kde se občas scházeli s Minukou. Sedl si na lavičku, kam si také párkrát sedli. Tentokrát zde byl ale sám jen se zlomeným srdcem. Dal si nohy na lavičku a tváře plné slz zabořil do kolen. Plakal hlasitě a vůbec se nestyděl. Kladl si miliony otázek začínající slůvkem proč a nechal slané slzy, aby dopadaly na lavičku.