Útěk do divočiny / 2.část

 

Druhý den v sobotu

Probudil mě chladný vzduch proudící otevřeným oknem

do místnosti. Markéta ležela přitulená a zachumlaná pod

obrovskou duchnou a dýchala mi do tváře alkoholové výpary.

Včera jsme to dost přehnali. Již při cestě z Prahy téměř dva litry

Pálavy a zde v hájence další dva Muškátu, a do toho láhev

domácí slivovice od mikulovského strýce.

Ukrutná žízeň.

Ze dna krosny jsem vylovil plechovku Plzně a dlouze se napil a

téměř celou ji najednou vyžahl.

Hotovej balzám … na žízeň i žaludek…a také na duši.

Pohleděl jsem z okna na tu krásu. Právě vysvítalo slunce a

paprsky protínalo zeleň lesa. Kontrasty barev proudící touto

krajinou umocňoval poklid. Říkal jsem si, že je to ráj nebo sen a

nedokázal tomu všemu kouzlu uvěřit.

„Stále se toho nebojíš?“ pousmála se z kuchyně Anežka.

„Nebojím. Je tu naprostá pohoda.“

Místností se linula vůně čerstvé kávy, podala mi šálek a

narovinu řekla, s čím potřebuje pomoci, zda umím řezat s

motorovou pilou, klínovat a zda se trochu vyznám ve dřevu a

štípání. Na štípačku ještě nenašetřila, a že se vše bohužel

musí zatím dělat ručně – kalačem a sekerou. A hlavně ať to

neberu za otrockou práci, protože nebudeme muset utrácet za

jiné palivo.

Řekla to tak, jako že už se mnou počítá a budu jejím

spolubydlícím…, ale já to chtěl raději vše ozkusit a poznat.

Kus od hájenky bylo naskládáno několik kubíků bukového a

břízy.

Převlékli jsme se do montérek a vrhli do práce. Přinesla pilu,

kanystr benzinu a oleje, dolila nádržky a vysvětlila základy a

startování… i to, jak má být správně napnutý řetěz, abychom

nezničili lištu, v jakém úhlu se brousí kulatým pilníkem…zkrátka

to nejdůležitější.

Nastartovala pilu, nasadila sluchátka a pomalu a jistě odkrojila

 z mohutného kmene asi tak třiceticentimetrový špalek, pilu

 udusila a předala mi ji do ruky.

„Tak a nyní ty. Zkus to nařezat maximálně na 35 a pokud možno rovně, aby se to dobře štípalo i vešlo do kamen.“

 

Anežka (24 let, Vodnářka)

Již od dětství mě přitahovala příroda, zvířata a ochranářství.

Jezdívali jsme často za dědou do Tater, kde bydlel na naprosté

samotě vysoko v horách. Dědu jsem měla moc ráda. To on mě

naučil spoustu užitečných věcí, ukázal mnoho a probudil již

tehdy cit a úctu k přírodě. Prožila jsem na Slovensku úžasné

dětství, mnohdy celé prázdniny a nedokázala se opět vrátit zpět

na sídliště do Prahy. Když mi bylo více let a byly nějaké delší

prázdniny, vydávala jsem se do Nízkých Tater sama a

pamatuji dodnes, jak každou hodinu volala máma, zda jsem

v pořádku a ať při té dlouhé cestě ve vlaku někde nezaspím.

Na zastávce v pozdním odpoledne netrpělivě čekal děda

v myslivecké uniformě a mi vyrazili teréňákem Ladou Niva do

malebné, panenské krajiny hor.

Musím uznat, že se se mnou nikdy nepáral. Již ve čtrnácti mě

naučil řídit auto, posadil i k volantu Zetoru, občas mě nechal

vystřelit z brokovnice a kulobroku, naučil správně usmrtit a

vykuchat rybu, kachnu a další domácí zvířectvo.

Možná to bylo proto, že s babičkou zplodili jen holky a aby toho

nebylo málo, měl nyní na krku dvě vnučky - navíc z Prahy.

Takže nám to mnohdy všem osolil a zřejmě nás chtěl

předělat…na vnuky, což se mu výchovou v mnoha směrech

povedlo.

 

 

Markéta (19 let ,Vodnářka)

 

Od dětství a raného mládí jsem byla trochu podivín.

Zatímco téměř všichni spolužáci z gymplu leželi v knihách, tak

já vymetala všude možně rockové akce a kalby, hrála hodně na

baskytaru a chodila velmi často s muzikanty do pražského

klubu Error.

To pivo Albrecht z Frýdlantu měli opravdu luxusní, a tak

jsme mnohdy skončili až do pozdních hodin - hrající na

kytary při zpěvu anglických, amerických a českých songů.

Dodnes nechápu, jak jsem ten chlast a mnoho akcí, koncertů

zvládala při studiu tak těžké školy, navíc při velmi častém

záškoláctví.

Zřejmě se někdo z profesorů dozvěděl, že chci jít na Ježkovu

konzervatoř, a když mě velmi často potkávali s futrálem na  

zádech, zřejmě se benevolentně rozhodli, že mi nebudou    

komplikovat život a nechají se čtyřkami prolézt. I když jsem

byla taková ta černá ovce ve třídě, díky svému muzicírování a

výstřednosti v oblékání do rockových hadrů, mě měli docela

rádi. Ovšem doma mě nenáviděli, hlavně za příchody

v pozdních hodinách a za pití a hulení trávy. Nic tvrdého jsem nikdy neměla a ani

nezkoušela. Ale oni mě brali jako za největšího feťáka.

Ano, už to bylo na rodiče moc a já vážně

přemýšlela, že je již nebudu zatěžovat a začnu žít jinde… a přála  

být se ségrou. Jenže bez peněz a práce? To neskousne ani ona!

A ještě do toho jsem se zamilovala.