Sen

Prolog

Dnes to bylo v práci celý den šílené. To se snad všichni zákazníci spikli. Ale co se divím. Blíží se konec roku a to je vždycky takové.

Obnovují se kontakty nebo navazují nové, s novými protihráči. Stejný scénář, stejná písnička. Stejné dotazy na zakázky a stejně vyhýbavé odpovědi, protože dopředu se karty nevynáší.

Venku je vlhko a šero. Zřejmě cosi padá. Občas po silnici projede auto, jehož světla na vteřinu osvítí ten padající hnus. Nasazuji kapucia spěchám do tepla. Ještě vybrat schránku. Přiložit čip a.... hurá, "Sezame otevři se". Funguje a já mohu domů.

Světla lustru osvětlují příjemně vyhřátou místnost. V rohu bliká obrazovka a ztlumený zvuk hlásá podvečerní zprávy. Konvička se bouří přívalem vařící se vody a vzduch se vzápětí provoní právě zalitým čajem. Ještě med a jdu si sednout. Konečně. Chvíle klidu a tolik, tolik potřebná relaxace nastává. Zavírám na chvíli oči. To ticho je jako balzám. Usmívám se. Mé vědomí se kamsi propadá a ztrácí.....

"Dobrý večer" uslyším tichý, hluboký hlas, jenž probudil všechny mé smysly. Otevírám leknutím oči. Kde to jsem? Tohle přece není můj byt. Udiveně se rozhlížím šerem místnosti, ozářené pouze svitem nestejnoměrných svící. Obklopily mě zcela neznámé vůně a pachy zároveň. Zvláštní, panika nikoliv.

Spíše.... kdo je ten hlas?

Kapitola první

„Cítíte se dobře?“

Zmateně se rozhlížím po místnosti, kterou vůbec neznám. Okna jsou zakryta závěsy. Dveře nevidím. Stěny jsou obloženy dřevem a pozlacenými tapetami. Všude je plno zarámovaných obrazů. Sedím v podivném křesle, které s mým nemá nic společného. Jediné, co mě napadá je minulost. Ano, historická místnost. Ale kde jsem se tu vzala. Stolek vedle křesla je nádherně intarzovaný. Svíce se v něm odráží a světla v něm tančí ďábelský ohňový tanec, který mě přímo hypnotizuje.

Z fascinace mě probudí zavrzání bot. Vysokých bot. Černých a vyleštěných do velmi vysokého lesku. Boty kráčí k modrému divanu naproti. Postupně se objevily zelené kalhoty, zelený, zdobený kabátec, bílé krajkoví a On. Hledí na mě, ale jeho oči v tom příšeří nejsou vidět. Jen rovný nos a ústa, která přitahují můj pohled. Kdy že jsem se to naposledy líbala? Bradka dodává tváři krásu a mě opět na mysl vytanulo slovo historie. Minulost, známá z filmů a knih. Minulost, kterou ale nemůžeme žít. Muž na mě stále upírá svůj zrak a čeká na odpověď.

„Snad“ skřehotavě ze sebe vyrazím a sama se leknu toho zvuku. Sucho v ústech se nedá vydržet. Podívám se na své ruce a stále v nich svírám svůj ještě kouřící čaj. Vůně medu, tak důvěrně známá způsobí, že se usměji a napiju se. Chutná nádherně.

„Cítím se dobře“ pokračuji ve své odpovědi. „Jenom nevím, kde to jsem a co tu dělám?“ konec odpovědi se mění v nevěřící otázku. „A kdo jste vy?“Muž se ohlédne za sebe a zakroutí hlavou. „Jsem tu sám a ani já nevím, kdo jsi ty, a co tu děláš. Je těžké odpovědět tedy na tvoji otázku.“

„Skvělé. Takže jsme v pr…., takže jsme na tom oba stejně“ Opravím se. „Hezké. A můžu alespoň vědět, kde to jsem? Myslím, že tohle nejspíše vy víte.“

„Ano, to vím, ale jsem tu sám. Proč mě oslovuješ, jako by nás bylo víc?“

„Aaaa, omlouvám se. Zvyk. Ale kde to jsem?“

„V mém domě. A já vůbec netuším a chtěl bych to vědět, jak si se sem dostala. A co to máš na sobě?“

Otírám dno svého hrnečku a opatrně ten předmět, zcela se nehodící do tohoto pokoje, pokládám na stolek. Snad jej neponičím. Odtrhnu pohled od hrnečku a vrátím se k tomu muži. Hledím na něj a přemýšlím, jak odpovědět. Mozek pracuje na plné obrátky, až mě napadne…

„Jaký je letopočet?“

Překvapeně se na mě podívá. „Rok? Co to s tím má společného?“

„Nic moc, ale tohle se nosí v naší době. Tam se píše rok 2017. Já vím, zní to šíleně a ještě hůř to vypadá, alespoň z mého pohledu. Nerozumím tomu, co se stalo. A nejspíše jsi na tom stejně. Oba nevíme nic. Oba jsme zmatení. Jeden druhému zřejmě nedůvěřujeme, ale okolnosti, které neznáme, nás svedli dohromady. Co s tím. Nevím. Ty asi také ne, ale prosím tě, mohu-li vůbec o něco prosit, ušetři mě všeho zlého. Nejsem pro tebe hrozbou a ani nemám žádnou touhu něco zlého ti udělat. Jsem zmatená. Zmatená asi jako ty. Nevím co říci, nevím jak se zachovat, nevím co dělat. Nikdy jsem nic takového nezažila. Pokud si vyjdeme vstříc a pomůžeme si navzájem, věřím, že to zvládneme. Ty i já. Celou tu situaci ustojíme a nakonec všechno dobře dopadne. Co říkáš?“ Plaše na něho hledím a sama nechápu, kde se ve mně vzal ten monolog. Asi jsem se zbláznila. To bude tím stresem. Oddávat se naději s člověkem, o kterém nevím ani zbla. Jo, asi jsem se zbláznila.