Sen - pokračování

Kapitola druhá

„Kdo vlastně jsi? Nemožné. 2017? Jsi čarodějnice? “

„Čarodějnice?“ opakuji s úžasem v hlase a varovným hláskem, který ve mně probouzí úzkost a strach. „Jaká čarodějnice? Já vůbec nevím, jak jsem se sem dostala.“ Slyším, jak do mého hlasu začíná pronikat panika. „Nevím, kde jsem. Nevím, kdo jsi. Nevím, co tu dělám. Nevím, jaký je rok. Nic nevím!“ Můj hlas téměř křičí a mozek stále opakuje. Zbláznila jsem se, zbláznila jsem se, zbláznila….

Vstane, přejde pár kroků a vezme mě za ruce. Jeho pohled mě donutí, podívat se na něho. Temné oči ale nejsou zlé, spíše soucitné, ale za tím soucitem je zvědavost. „Nepovídej. Musíš vědět, jak si se sem dostala. Do přístaviště totiž dnes žádná loď nepřiplula. Takže….. jak?“

Jeho dech ovívá mou tvář a já se, nevím čím, snad jeho klidným, hlubokým hlasem, který mi vibruje v hlavě, uklidňuji. „Do přístaviště.“ S překvapením na něj vytřeštím oči a málem jsem otevřela ústa údivem. „Do jakého přístaviště?“ Vibruje můj hlásek s několika otazníky a panika se vrací zpět.

„Tohle je ostrov. Ostrov v Tichém oceánu a ty jsi tady. V mém domě, což nemusí být takové překvapení. Není ani opevněn, ani hlídán. I když je divné, že si toho nikdo ze služebnictva nevšiml. Cizí osoba v domě a nic. Jen ticho noci. Ovšem stále je tu ta otázka, jak si se dostala na ostrov.“ Jeho oči si mě pozorně prohlíží. Povytáhne jedno obočí a pokračuje. „A co to máš na sobě? Co to je? Tohle jsem na žádné ženě nikdy neviděl. Tak povídej. Uspokoj moji zvědavost dřív, než se rozhodnu zavolat sloužící a nechat tě zavřít.“

Zavřít. No bezva. Tohle mi ještě scházelo. Horečnatě přemýšlím jak z toho ven. Muž se zvedl a odešel ke stolku, na kterém se v plamenech svíček třpytila broušená karafa skrývající rubínový nápoj. Zvědavost mi nedá. „Co je to?“„Portské“ odpoví a nalévá si je do křišťálové sklenky. „Myslím, že tohle bude dlouhá noc.“

„Mohu dostat také?“

„Ty? Ženy přece nepijí Portské.“

„Ty co znáš, možná ne. I když si myslím, že jej pily ženy i ve tvé době. Každopádně u nás pijí Portské i ženy. Třeba já. Navíc jej piji ráda, protože mi chutná. A nemusíš mít strach, že bych se opila a pak tu něco blábolila, nebo tě obtěžovala. Znám svou míru.“ Podívala jsem se na něj s prosbou v očích. „Prosím“ zašeptaly mé rty. Bylo mi jasné, že takto se určitě uklidním lépe, než tím medovým čajem, co už byl stejně určitě studený.

Chvíli na mě pozorně hleděl, ale pak se jeho tělo uvolnilo. „Dobře“ Vzal další skleničku a pomalu do ní naléval lákavou tekutinu. V polovině se zarazil a znovu na mě pohlédl. Opětovala jsem ten pohled a on se jen usmál a dolil mi plnou stejně, jako sobě. Poté vzal obě do rukou a ukázal k intarzovanému stolku, který vypadal spíše jako hrací stolek, ale stály u něho židle proti sobě. Vypadaly pohodlně.

„Támhle se nám bude lépe povídat. Z očí do očí. Poznám, když mi budeš lhát.“

Zvedla jsem se a došla ke stolku. Podával mi skleničku a já ji opatrně vzala do ruky. Než jsem se posadila, zvedla jsem ji, pokynula k němu „Dlouhá noc, říkáš. Tak na ni. Aby rána byla opět naše.“ Připadala jsem si při tom přípitku poněkud divně. Už jen to, že jsem tam stála bosa, ve vytahaném triku, bylo šílené. Ovšem s mužem, který i bez klobouku vypadal jako mušketýr, to bylo ještě grotesknější. Pro mě. Co si o tom myslel on, to zatím nevím. Mám ale takový pocit, že se to brzy, možná už hodně brzy dovím.

Uklonil se mým směrem. „Na dlouhou noc, ve které lež nebude mít místo.“ Odpověděl a napil se.

Také jsem se napila a slastně přivřela oči, když mi ta rudá tekutina stékala hrdlem dolů. To zvládnu, projelo mou myslí, jako blesk a já najednou věděla, že všechno dobře dopadne. Bez ohledu na to, jaký konec to bude, bude dobrý.

Kapitola třetí

Posadila jsem se do překvapivě pohodlné židle. Sklenku jsem opatrně položila vedle hrací plochy. Ano, ten stolek byl jednoznačně hráčský. Dali se tu hrát šachy. Nebo dáma, ala na tu jsem moc nesázela. Přejela jsem zálibně po jeho vyleštěné ploše.

„Nádherná práce.“

A pak jsem znovu sáhla po skleničce, zvedla ji, lehce přivoněla k obsahu a zahleděla se na muže proti sobě. Díval se na mě a čekal. Čekal, co udělám, nebo řeknu. Nakonec, on už své otázky položil a jako muž na ně také očekával odpovědi. Jooo, kdybych je tak znala. Ale co, nějak bylo, nějak bude. To snad platí všude.

„Dagmara“ řekla jsem a naznačila opět přípitek.

„Prosím?“ jeho udivený hlas prozrazoval, že nerozumí.

„Jmenuji se Dagmara. Myslím, že je dobré začít tím, že se představíme. A to co mám na sobě je domácí úbor. Prostě něco, co nosím, když přijdu domů po práci a chci se cítit pohodlně.“

I on vzal svou sklenku a zvedl ji. „Filip“

Nic více neřekl. Jen Filip, čímž mě překvapil. Lidé v jeho době mají jména přeci jenom delší. Filip z. No jo, tohle mi asi neřekne. Také jsem mu pověděla jen jméno a nic víc. Dál na mě hledí a jeho oči čekají.

Dlouho na něj hledím a zvažuji, co všechno vlastně mohu říci. Pak se rozhodnu, že pravda bude nejlepší, alespoň se do ničeho nezamotám a budu si říkat stále to samé. Podívám se na sklenku a zhluboka se napiji.

„Takže, pocházím z roku 2017 a to co mám na sobě u nás opravdu běžně nosíme doma. No vlastně klidně i venku. Žiji v zemi uprostřed Evropy, které se říká Čechy, konkrétně v hlavním městě, Praze.“ Chrlím to ze sebe, abych to měla rychle za sebou a stále pozoruji jeho tvář. Je stále stejně nečitelná, jen oči prozrazují, že nejen vnímá, ale se i diví.

„Prahu znám. Byl jsem tam, než jsem odjel sem na ostrov. Takto tam ale nikdo nechodil.“

„Jasně, že ne. Nejsem ve své době, ale v tvé. Sem prostě nepatřím. Pomoz mi, pane a neodsuzuj hned zoufalou ženu.“

„Moc zoufale nevypadáš.“

„Já vím. To dělá to, že na mě ještě plně nedopadla skutečnost, že jsem se ocitla v minulosti. Je to jen otázka času. Nemám představu, jak se tady chovat, jednat. O oblékání ani nemluvím. To jsem zcela ztracená.“

„Neodbíhej. Říkáš, že bydlíš v Praze. Jak jsem řekl, znám toto město. Řekni mi, jak vypadá. Pokud zjistím, že mi nelžeš, možná ti uvěřím i ostatní.“

„Jak vypadá“ Zoufale hledím za něj na temnou stěnu na které svíčky zanechávají bláznivý rej stínů. Jak mám říci člověku, který byl v Praze, kdo ví v jakém století, jak vypadá. Co jen tam v téhle době mohlo asi tak být.

„Tak dobře, já to zkusím“ vydechla jsem rezignovaně. „Tak třeba přes řeku Vltavu by už mohl být kamenný most. Říkáme mu Karlův most. Pokud jsem ještě ve starší době, tak tam byl Juditin. Ve městě se nacházejí paláce, zahrady, kmenné domy. Třeba dům U Zvonu. Ten už tam může stát. Nad městem se tyčí sídlo králů. Hradčany. A na druhé straně je Vyšehrad. Ale to nevím, v jakém je to tam stavu. Ulicemi jezdí koně a kočáry. Je to živé město, kde se setkávají kupci známého světa. Praha je přívětivým městem i pro cizince. Obchoduje se tu především. Je tu také spousta kostelů a rotund. Část města je vyčleněná pro Židy“ Stále na něho hledím a čekám, kdy mi řekne. Lžeš. Ale on mlčí a poslouchá.

Jeho rty se lehce usmívají a jeho zrak se rozostřuje, jakoby hleděl tam, kam já v tuto chvíli nevidím. Za chvíli pohlédne na mě. „Máš pravdu. Takové město si pamatuji. Město plné života. Nejspíše opravdu nelžeš. Ale z roku 2017? Není to trochu moc?“

„Já za to nemohu.“ Zašeptají mé rty a ruka mi sama přiloží sklenku k ústům, abych se napila. Je mi horko a vysychá mi v ústech. Nesmím dál hledět na jeho rty. Lákají k políbení víc a víc.

„Takže dobrá.“ Povzdechne si a pokračuje: „dejme tomu, že znáš Prahu. Nejspíše jsi někde něco četla. Pokud piješ Portské, nejspíše umíš i číst. To ale nevysvětluje, jak si se dostala na tento ostrov a co děláš v mém domě.“

No bezva. A jsme zase tam, kde jsme byli. Na začátku. Tohle bude asi opravdu hodně dlouhá noc. Je mi vedro a nejen díky ohni v krbu. Tohle vážně nemá smysl. Tohle zavání vězením.

„Poslyš, Filipe“ vyjede ze mě už podrážděně. „Já se ti tu snažím odpovídat na otázky, které chceš znát. Ale zázraky neumím. Přišla jsem prostě večer domů z práce. V naší době totiž muži i ženy pracují. Převlékla jsem se, udělala si čaj s medem a sedla si do křesla. Probudil mě tvůj hlas a já byla najednou tady. Pokud mi nevěříš, tak mě zavři, když si myslíš, že si tím pomůžeš. Je to celé šílené. Nikdo, ani ty, ani já nevíme, jak se to stalo a co bude ráno. Ano, co se stane, až nastane ráno. Budu tu ještě? Myslíš, že mě ráno najdeš stále zavřenou v cele? Nevíš a já také ne. Tím že mě zavřeš, si nepomůžeš. Nechci ti nic udělat. Nejsem čarodějka. Nevládnu žádnou mocí. Jsem jen zmatená a naštvaná žena, protože mi nevěříš.“       

Zvedla jsem se prudce od stolu a přemýšlela, kde mohou být nějaké dveře. Přistoupila jsem k jednomu ze závěsů v naději, že tam bude alespoň okno. Noční vzduch by mi mohl také udělat dobře. Nebylo tam okno ale dveře. No super. Vezmu za kliku a prudce trhnu. Otevře se mi pohled na noční oblohu a zábradlí, které ohraničuje malý balkónek. Nevnímám Filipův hlas, který mi cosi říká, a vstupuji na balkon. Jsem uchvácena tou nádherou. Slyším šumot moře, cítím slaný vánek a ztrácím se ve hvězdné obloze. Ty hvězdy jsou jako diamanty na černém sametu. Úchvatné. Tiše tam stojím a jen se dívám. Nechám se obklopovat tou temnotou a cítím, jak mě vánek hladí.

Kapitola čtvrtá

Došla jsem až k zábradlí a zahleděla se do noci. Vítr mi čechral vlasy a ochlazoval tváře. Měsíc se právě vyhoupl nad obzor a jeho paprsky hladily mořskou hladinu. Vlnky si hrály v jeho nebeské záři a šuměly si do větru svou věčnou píseň. Nebe bylo poseto miliónem hvězd. Vesmír je tak nádherný. Do ticha zaslechnu skřípání bot na kamenné podlaze. Cítím, že Filip stojí hned za mnou a je mi to jedno. Ucítila jsem, že mi položil ruku na rameno.

Tma halila noční ticho do svého pláště a hvězdy mě vtahovaly do dálek. Až se mi z toho zatočila hlava a málem jsem přepadla přes nízké zábradlí. Uchopily mě dvě ruce a pevně mě sevřely.

„Pozor!“ zašeptal a jeho dech mě pohladil svým teplem.

„Tady nemůžeš jen tak stát. Nachladíš se.“

„Nenachladím. Neboj. Zůstanu zdravá, abys mě mohl předhodit svým sluhům a nechat mě odvést.“

„Ještě jsem nic takového neřekl. To jen ty si to myslíš. Zatím jsem nezjistil žádný důvod, proč bych to dělal. Zajímáš mě. Nevím, kolik pravdy jsi mi řekla, ale pokud žádnou, máš nádhernou fantazii a takové ženy mne zajímají. Mám rád ženy s fantazií.“ Zašeptal se rty u mého ucha, takže jsem cítila jeho teplý dech.

V těle mi zavibrovalo a projela mnou touha. Ksakru. Kdy že jsem to měla naposledy muže. Už je to nějaký čas. Proto to na mě nejspíše tak působí. V této magické noci se ani není čemu divit.

„Vážně?“ táži se a otáčím tvář k té jeho.

„Vážně.“ Odpoví a jeho ústa pohladí ta má. Jsou horká, vlhká a chutnají po portském. Slastí přivírám oči a vnímám jen jejich měkkost a hebkost co mě hladí. Má ňadra se opírají o měkký kabátec. Vzrušující.

Zakloním hlavu, abych na něj viděla. Můj zrak však padl za něho na oblohu. Ty hvězdy mě přitahovaly. Tato noc byla magická. Trochu jsem se zamotala.

„Pozor!“ zašeptal a jeho dech mě opět pohladil svým teplem.

„To portské asi bylo pro tebe příliš silné.“ Řekl, jakoby to věděl už od začátku. Vzal mé tělo do náručí a odnáší mě z balkonu zpět. Projde místností a vstoupí do dveří té další. Ložnice.

V krbu tam plál oheň a ve mně byl přímo požár. Naprosto omámená, stále jsem se nevzpamatovala z toho, kde jsem se ocitla a teď si mě ten muž nese do ložnice. Šílené. A nejšílenější na tom je to, že se v hloubi duše těším na to, co bude dál. Chci si sáhnout na jeho tělo bez té košile. Chci vnímat jeho kůži pod svou dlaní. Chci vědět, zda je stejně tak teplá a hebká jako jeho rty. Chci vědět, zda je jeho tělo takové, jaké si představuji. Štíhlé, pružné a svalnaté. Nese mě, jako bych nic nevážila a ještě se usmívá. Na co asi myslí. No, to vlastně nemusí být tak těžké uhádnout. Je to muž. I když, co já vím.

Ložnice je nádherná. Modré závěsy, modrošedý koberec, tapetované zdi s modrým a zlatým vzorem. Tmavá, bytelná postel s blankytně modrými závěsy. Ve velkém krbu praská oheň a na stolečku je karafa, podobná té vedle. Je rovněž zaplněna rudou tekutinou. Určitě portské.

Položí mě na postel.

„Lež.“

Otočí se a jde ke stolečku. Nalévá opět do dvou sklenek a jednu mi podá. Abych se zahřála. Sedá si proti mně do křesla. Chvíli mě pozoruje a pak upije ze své sklenky.

„Co mám s tebou dělat?“ povzdechne si tiše.

„Nevím.“ Zašeptala jsem stejně tak tiše. Držela jsem svou sklenku v obou rukách. Rubínová tekutina mě svým třpytem doslova hypnotizovala.

„Dagmar“

Zvedla jsem hlavu. Hleděl na mě. Jeho oči, tak nádherné, na mě hleděly a leskla se v nich touha. Jak dlouho na mě hleděl, nevím. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Čas se v tu chvíli zastavil. Byl jen on, já a nic. Zvedl se a přistoupil ke mně.

„Je pozdě. Promluvíme si zítra. Teď bys měla spát. Má ložnice je ti k dispozici. Uvidíme se ráno. Dobře se vyspi a pak mi povíš, jak si se sem dostala a něco o sobě. Nejlépe vše. Slibuješ?“

„Slibuji“ odpověděla jsem a najednou slyším svůj hlas a slova, která měla být jen myšlenkou.

„Nechoď. Zůstaň tu se mnou a pomiluj mě. Prosím.“ Poslední slůvko už byl jen závan mého dechu, ale on ho slyšel.

Zastavil se uprostřed kroku a otočil. Ve tváři i očích naprosto nevěřící výraz.

„Cos to řekla?“

Ruka mi vylétla k puse. Jen jsem na něho hleděla a srdce splašeně bušilo do mé hrudi. Co jsem to udělala. Tělo mi zalévala směsice strachu a vzrušení. Tváře mi žhnuly, ale oči neuhnuly. Co udělá.

Hleděl na mě chvíli a pak vykročil směrem ke mně.