6) Juto vs. Minuka - kruté následky

Juto pevně sevřel Naokiho ruku a schoval se za jeho zády. Nejradši by zmizel, nemohl vystát pohled Minukových temně černých očí., který probodával střídavě oba dva přistižené. Naoki se však mračil ještě nepříjemněji, než Minuka.
„Co tu děláš?“ zeptal se rozzlobeně. Minuka se jen otočil, přehodil si přes rameno tašku, kterou si sebou přinesl a vydal se po schodech nahoru.
„Myslel jsem, že přijedu dřív, abych si udělal úkoly a mohl jít pak s klukama ven.“ Volal, aniž by se otočil. Když se za ním zavřely dveře, Juto pustil Naokimu ruku a pokusil se o rozčílený pohled. Sice se mu to příliš nepovedlo, ale svůj účel to splnilo.
„Proč si mi to neřekl!?“ Křikl Juto na Naokiho a snažil se skrýt strach, který jím cloumal, když křičel na o hodně vyššího a silnějšího. Najednou Jutovi došlo proč Naoki chtěl, aby se scházeli místo školy. Aby je spolu nepřistihla nejen Mitsuko, ale i Minuka. A konečně si uvědomil, kde viděl ty sametově černé oči. Koukal se do nich kdysi každý večer, když šeptal do ticha noci ty dvě krásná slůvka svému stejně starému spolužákovi. A došlo mu, proč mu byl Naoki tak povědomí. Viděl ho přeci tenkrát, když stál před školou a čekal na svého nevlastního syna, aby se s ním usmířil po dlouhé hádce – na Minuku.
„Proč si mi neřekl, že tu s tebou bydlí Minuka!?“ křikl znova.
„Jak mě mělo napadnout, že to chceš vědět?!“ zeptal se nechápavě Naoki. Jutovi došlo, že má pravdu. Nikdy se nezeptal, s kým bydlí. Nikdy ho totiž ani nenapadlo, že by mohl bydlet zrovna s ním. S tím, díky komu se vlastně dali dohromady.
„Ale já…“ zakoktal se Juto. Nevěděl co říct, a nebylo divu. Nikdy si ani nepředstavoval, že by ho mohl přistihnout jeho bývalí milenec s jeho otcem, i když nevlastním. Naoki chytl Jutovu tvář do dlaní a mile se usmál.
„Nech to být.“ Zašeptal a políbil ho. I když si Juto stále lámal hlavu s Minukou, uvědomil si, že teď nemá cenu to řešit a tak se téměř bezstarostně vydal domů, kde ho přivítali rodiče pouhým tichým pozdravem.

Jestli si Juto myslel, že není co řešit, tak se šeredně pletl. Minuka se totiž nedokázal smířit s tím, co u sebe doma viděl a rozhodl se Jutovi pomstít. Hned v pondělí si Juta odchytl s celou svojí partou v uličce nedaleko školy.
„Ale, ale dlouho jsme se neviděli, posránku.“ Zasmál se Minuka a jeho povedení kamarádí ho sborově následovali. Celá pětice obklíčila Juta ze všech stran a její smích doléhal až ke branám školy. Juta přepadl strach, který už dlouho necítil.
„Co takhle zavzpomínat na starý časy?“ zeptal se řečnicky Minuka a než stihl Juto jakkoliv zareagovat dostal dobře mířenou ránu přímo do obličeje. Chlapec se zapotácel a upustil školní brašnu, která se mu do té doby třásla v rukou. Celá pětice se zasmála. Minuka si tleskl si jedním z jeho přátel a vystřídal se s ním. Juto dostal další ránu přímo do břicha. To už ale chlapec nevydržel a skácel se k zemi držíc si břicho oběma rukama.
„Jejda, chlapeček toho moc nevydrží.“ Zasmál se třetí a převzal „štafetu“ od předchozího. Zvedal Juta ze země za límec a hlasitě se smál. Poté Juta prudce přitiskl ke zdi a málem mu tím vyrazil dech.
„No tak nepárej se s nim.“ Křikl další Minukův přítel, který jen čekal, až se dostane na řadu. Juto díky němu dostal ránu do obličeje a díky zdi, ke které ho útočník přitiskl, se ještě pořádně praštil do hlavy. Poté dopadl těžce na zem a ještě si přitom otloukl zadek. Trest bohužel, ale ještě nekončil. Když se na Jutovi vyřádila celá pětice přišel k němu ještě Minuka. Přiklonil se k polámané hromádce na zemi a zadíval se na neštěstí, které s úsměvem na rtech způsobil. Juto zbytkem síly zvedl hlavu, ze které mu stékala krev na dříve bílou školní uniformu a zahleděl se do velkých černých očí.
„Proč to děláš?“ zašeptal. Nemohl už mluvit nahlas. Minuka pohladil Jutovi krvácející ránu na čele.
„Víš já ti ani nevim.“ Zasmál se nahlas. „Možná mě to jenom baví. Stejně jako tebe ty falešné hry.“ Teď už se Minuka tvářil smrtelně vážně. „Celou dobu ses tvářil jako oběť. Jako někdo, komu bylo velice ublíženo a ani sis neuvědomoval, že ubližuješ ostatním.“ Minukův hlas se ztišil tak, že ho ani samotný Juto, který od něj byl pár centimetrů, téměř neslyšel. „Měl jsem tě rád, Juto, možná jsem tě dokonce i miloval. A moc mne mrzelo to co jsem ti provedl, i když to byla maličkost proti tomu, co jsi celou dobu dělal ty. A ještě jsi mě obviňoval, že můžu za chyby, které si zavinil ty sám. Nenávidím tě!“ Sykl nakonec. Z dálky ke všem doléhalo zvonění školního zvonku a tak se celá petice otočila a v klidu odkráčela vstříc novým školním úkolům. Juto se nemohl téměř ani hýbat. Obrovská bolest hlavy neustávala a do očí mu pomalu stékaly strůžky krve z několika ran. Nejvíce ho však bolela poslední dvě slova, které mu Minuka řekl. „Nenávidím tě!“ Jutovi ta slova zněla v hlavě pořád dokola a nemohl se jich zbavit. Byl proto rád, že mu slova utichla v hlavě, když upadl do bezvědomí.

Chlapec se probudil v bílé posteli. Hlava ho bolela, jako kdyby mu do ní tloukly tisíce malých skřítků železnými kladivy a nechtěli přestat.Do očí mu svítilo prudké venkovní světlo, které se sem dostávalo díky velkému oknu přímo u postele. Chtěl otočil hlavu, ale obrovská bolest mu to nedovolovala. Po chvíli zjistil, že jsou jeho ruce napojeny na spousty malých hadiček a že na židli vedle něj sedí jakási žena. Když si dotyčná všimla, že je vzhůru, okamžitě zavolala cizího muže, který si do té doby znuděně četl noviny na židli opodál. Obličeje obou dvou se rozzářili a okamžitě začali chlapce objímat.
„Konečně si vzhůru, Juto.“ Zaradovala se žena.
„Báli jsme se o tebe, Juto.“ Usmál se muž, očividně šťasten, že je chlapec v pořádku.
„Promiňte,“zašeptal chlapec a upoutal tak pozornost obou dospělých. „Ale, kdo jste?“ Žena se zarazila a zničehonic začala hlasitě brečet. Muž jen sklonil hlavu a neodpovídal. Chlapec celí zmatený sledoval co se děje a ničemu nerozuměl. Muž zvedl své posmutnělé oči a zahleděl se na nebohé dítě.
„Ty si na nás nepamatuješ?“ zeptal se starostlivě.
„Promiňte, ale ne.“ Odpověděl chlapec smutný z obrazu, který vidí před sebou.
„My….jsme tví rodiče.“ Řekl muž a položil chlapci ruku na rameno. „Vzpomínáš, Juto?“ Chlapec jen beznadějně zakroutil hlavou a žena propadla ještě větší beznaději. Vytáhla další kapesník a otírala si sním mokré oči. Muž, nebo spíš Jutův otec, zmáčkl tlačítko na přivolání zdravotní sestry. Za chvíli se ve dveřích objevila mladá zdravotní sestra se zhruba stejně starým doktorem v patách. Oba přistoupili k lůžku a zdálo se, že byli šťastni, že se pacient probudil. O jeho rodičích se však nedalo říci to samé. Jutova matka stále ronila nové a nové slzy a jeho otec přistoupil k doktorovi.
„Pane doktore, co se to sním stalo. On si nás nepamatuje.“ Řekl smutně zatímco Jutovi sestřička měřila teplotu a kontrolovala zdravotní kartu.
„Utržil několik hlubokých ran do hlavy, nemůžete se divit jeho amnézii.“ Odpověděl doktor.
„Ale….to už si nikdy nevzpomene?“ zeptal se zoufalý otec.
„Je to pravděpodobnost, že si vzpomene, to se dozvíme, až po dalším pozorování.“ Řekl doktor a dal tak oběma rodičům alespoň nějakou naději.
Chlapec byl velice zmatený. Nevěděl co se stalo a proč si nepamatuje tváře svých vlastních rodičů.
„Promiňte, ale co se mi vlastně stalo?“ zeptal se potichu. Žena setřela s tváří poslední slzy a chytila Juta za ruku.
„Nevíme co se stalo, jedna mladá žena tě našla ležet na ulici a hned pro tebe zavolala sanitku. My jsme přijeli před několika hodinami.“ Odpověděl muž, a nechal tak Jutovi v hlavě ještě více otazníků.
Oba rodičové zůstali se svým synem ještě pár hodin a snažili se připomenou mu jakoukoliv šťastnou, nebo i nešťastnou vzpomínku. Ovšem bezúspěšně. Večer se oba omluvili, kvůli pracovním povinnostem a odjeli pryč. Juto zůstal sám, ale nevadilo mu to. Chtěl přemýšlet. Snažil se sám si vzpomenout na vše, co se mu stalo. Pořád mu vrtalo hlavou, co se mu stalo tak hrozného, že ztratil paměť. Jediné čeho ale docílil bylo to, že ho hlava akorát ještě víc rozbolela. Nechal tedy marného snažení a usnul.