Pudl apricot

Pudl apricot

Před butikem na promenádě obdivují dvě ženy model plážového oblečku. Sukně, bolerko i dvoudílné plavky jsou laděny do hnědých, oranžových a žlutých proužků. Slušel by oběma.

„Bude pěkně drahej,“ povzdechla si ta starší, Daniela. „Copak ho musím zaplatit já?“ usmála se sebevědomě nápadně krásná Irena. „Jo, když vám ho někdo koupí, to je něco jiného,“ zříká se modelu Daniela a dodává: „My Češky můžeme být rády za těch pár dní, co tu jsme.“

Ženy si ještě řekly, že obě bydlí ve stejném hotelu, a rozešly se. Když se Daniela ráno vracela z pláže, už z dálky poznala ten obleček. Vznášela se v něm kráska, s kterou se seznámila před butikem. Horší bylo, že vedle ní se o mladistvou chůzi pokoušel její bývalý milenec – Pavel. Opustil ji před osmi lety. Vždycky, když ho s nějakou potkala, byl jeho nový objev mladší a pohlednější.

Tak na tohle už si zvykla. I když potkat ho tady – na zájezdu u moře – to je fakt pech a je to k vzteku. No ale – přece neuteče. Ostatně není ani kam. A tak na dvojici přátelsky zamávala, prohodila pár obdivných slov o škále teplých barev na dívčině kompletu a šla do hotelu pro pasa. Pokaždé ji rozveselí tenhle pudlík, co si ho pořídila, aby se tolik netrápila pro nevěrného přítele.

Její sokyně se vlastně nechtěla koupat ani slunit. Slaná mořská voda a žhavé sluníčko by model brzy poničily. Po půlhodině vleče milence zpátky do hotelu.

V parku před letoviskem sedí na lavičce Daniela a pod jejíma rukama – věřte nebo nevěřte – tančí na zadních nohou miniaturní psí komediant. Dopolední sluníčko se odráží v jeho zlatavých kudrnkách. Pejsek přitahuje pozornost kolemjdoucích a vzbuzuje všeobecné veselí.

Taky kráska Irena se zastavila. Zvířátko má stejně zbarvenou srst jako dva proužky na jejím novém kompletu.! A jak úžasně dovede bavit lidi!

Daniele poklesly ruce a pudlík přestal tančit. Vyskočil ke své paní na lavičku a přitiskl se k ní.

„Toho pejska musím mít,“ vydechla Irena. Aniž se zeptala svého společníka, přistoupila k nové známé. „My si toho vašeho pejska koupíme,“ hovořila překotně. „Byl drahý?“ My to dáme dohromady, viď Pavle?“
„Měla vy jste vůbec někdy psa?“ zamračila se Toyova majitelka. Dívka zavrtěla hlavou. „No jasně. Kdyby jo, tak vás tohle nikdy nenapadlo.“
„My vám za něj dáme, co budete chtít!“ naléhala Irena….
Daniela se zle zasmála. „Vyměnila byste ho třeba i za ten obleček, co máte na sobě?“
Děvče se zarazilo. „Tak vidíte,“ ušklíbla se Daniela, vzala pejska do náruče a odcházela. „Taková husa,“ říkala si v duchu, „ach jo, jaký husy on si vyhledává…“

Pavel s Irenou se za ní dívají a Irena rozhoduje: „Jdi za ní, a nějak ji přesvědč!“ ….“To nemá cenu,“ brání se Pavel. „Já ji znám. Kdysi jsem s ní chvíli chodil. Ta lpí na tom psovi, jako lpěla na mně…“
„No tak to je vyhráno. To ji umluvíš… Ona nemá moc peněz…“
„My už taky ne,“ zoufá si Pavel. „A stejně ho nedá. Je to marný.“
„To je pudl apricot. Ta barva je vzácná. Hodí se ke mně, k mému oblečení…jestli mě miluješ, tak mi ho přineseš.“
„Tak já to teda zkusím,“ přisvědčil Pavel nešťastně. Běžel za Danielou, mluvil do ní horem dolem, že chce psa jenom půjčit, Irenu že to zvíře stejně za chvíli přestane bavit, ať mu nekazí dovolenou… Ale nepoznává Danielu. Jak studeně se jeho někdejší přítelkyně dovede dívat! A pudl apricot, zvaný Toy, na něj dokonce slabounce vrčí.

Druhý den ráno se Pavel vypravil na pláž sám. Irena se s ním totiž v noci pohádala. Řekla mu, že když jí pejska neopatří on, pořídí ho někdo jiný. A za rozbřesku odešla.

Jde, kope do oblázků a rozhlíží se, zda někde neuvidí svou rozhněvanou milenku. Najednou strne v úžasu. Před ním v písku kličkuje oranžový pejsek, čichá chvílemi k zemi, pak zas se rozbíhá a pádí dál. Danielin apricot! On se ztratil!
Pavel ho přivolá jménem, pes se kupodivu nechal chytit. Pospíchá s ním k hotelu.
První, koho uviděl – Daniela! Pes se mu vyškubl a řítí se k paničce. Piští radostí, panáčkuje, tančí jak ta psí víla v Čapkově pohádce.
Daniela pláče a poplácává pejska po hubené prdýlce. Vykřikuje: „Ty můj šašíku! Ty můj tajtrlíku! Kde ses zatoulal?“

„Někdo ti ho ukrad´,“ míní Pavel. „Přece sám neutekl na pláž, kam s ním nechodíš, a ani žádná fenka tam nesmí!“
„Kdes ho našel?“ vyzvídá Daniela.
„Až támhle u těch velkých kamenů.“
„Pavle, to ti nikdy nezapomenu,“ vzlyká Daniela. „Zvu tě na kafe. Mám s sebou vařič.“
Pavel za těmi velkými kameny náhle zahlédl svou přítelkyni v pruhovaném plážovém oblečku, a vedle ní se mu mihl plavčík, který s nimi včera cvičil jógu. Překotně souhlasil a odešel s Danielou na pokoj.

Po kávě a sušenkách se usadili na pohovku. Daniela z přemíry citů Pavla objala. Nebránil se. Milovali se, a Daniele to přišlo tak samozřejmé, jako kdyby to bylo po včerejšku znova.

„Jsi šťastný?“ zeptala se potichu. „Ach jo,“ vydechl Pavel.
„Že jo?“ utvrzuje se Daniela. Usíná. „Já teda jsem...“

Pavel žbrlenkami zábradlí u balkonu vidí na mořský břeh. V písku se tam válí pomačkaná pruhovaná sukýnka, opodál zlatožlutý živůtek, kousek dál podprsenka k tomu všemu….Irena, nahoře bez, ruku v ruce běží s plavčíkem do moře. Vlny proti nim házejí mořskou pěnu a kapičky vody jim stříkají vysoko nad hlavu.

Pavlovi po tváři taky stékají slané kapičky. Nejspíš je to pot. Nemůže usnout jako Daniela. Dolehlo na něj, že je starý, najednou je mu úzko.

Pudl apricot se vztyčí ve svém koutku, protáhne se, rozvážně cape k jeho ruce, co visí z pohovky, a začne ji olizovat. Docela smrdí ten pes, pomyslí si muž, ale kupodivu mu to není nepříjemné. Druhou rukou začne hladit chundelatou hlavu – a smutek ho pomalu opouští.