Náhodné setkání

V úterý - brzy ráno jedu metrem, stojím tam a pozoruji ospalé cestující. Omšelý prostor starého vozu nenabízí sympatickou jízdu a nálada spolucestujících nenasvědčuje optimismu.   

 Vlak zastavuje a do dveří vstupuje žena v barevných věcech. Trochu výstřední, ale barevně sladěných - pastelových barev a taková celá free.
Začínám si ji prohlížet, protože mi někoho připomínala. Někoho z dětství, někoho s kým jsem už mluvil a znal.
Pořád mi vrtalo hlavou, kdo to je a nemohu si vzpomenout. Nenápadně na ní koukám a ona se ohlédla, ukázala rukou a tímto gestem mne pozdravila. Už vím, kdo to je: Dominika z Liberce, spolužačka ze základky, tedy nežli odešla do primy na gympl.
Zamávání jsem opětoval a navzájem jsme se zasmáli. Jdu k ní a přitom mám problém při jízdě udržet rovnováhu. Stojím vedle a zdravím.

„Ahoj Dominiko! Jsi to opravdu ty?“

„Samozřejmě Petře! Ahoj,“ oba s navzájem podávající rukou.

„Jak se máš? Jak žiješ?“

„Žiju a pracuji tady v Praze už přes pět let. Docela jsem tu spokojená. A ty? Kde ses uchytil?“

„Nyní opět na chvilku v České republice. Jinak trochu pobývám v Denveru, jako svářeč.“
Metro zastavuje.

„Tak tam jsem nikdy nebyla. Teda v žádném městě Spojených států.“

Do metra nastupují lidé a začíná tu být trochu těsno. Dveře se zavřely a vlak rozjel.

„A čím nakonec jsi? Splnilo se ti vše?“

„Jo, podařilo se mi dodělat psychologii a pracuji zde v jedné poradně. Chceš vizitku?“ zasmáli jsme se.

„Třeba se mi to někdy bude hodit. Děkuji.“
Podala mi ji. Metro začalo brzdit na stanici Florenc.
„Tak tady vystupuji, měj se krásně.“
„Ty také Dominiko, přeji krásný den."
„Ahoj.“
„Díky. Ahoj.“
A já na poslední chvíli: „A uvidíme se někdy?“

„Jak budeš chtít, zavolej!“ a zmizela ve velkém davu cestujících.
Má cesta směřovala na Jižní město za dědou Karlem.

Děda mně otevřel a přivítal.

Byl to byt v panelovém domě v 6. patře. Maličký 1+1 s výhledem na okolní panelové domy. Dekadentní prostředí, až mi ho bylo líto, jak to tu může zvládat. S dědou jsem prožil krásné dětství u nás v Jizerských horách na chalupě. O prázdninách, o víkendech přijeli s babičkou Liběnou z Prahy a hrávali si s námi. Bylo to fajn. Nyní byl sám a já měl potřebu být s ním. Nenechat dědu osamoceného a mluvit s ním o životě, o vzpomínkách. Uvařil jsem čaj a vyndal na stůl sušenky.

„Jaká byla cesta Péťo?“

„Docela dobrá, potkal jsem spolužačku ze základky v metru .“

„Kdy už si konečně najdeš ženu a budeš mít děti? Vždyť ti už bude třicet! To už se vnoučat nedočkám!“

„Ale dědo, vždyť víš, jak je složité, najít tu správnou.“

„Já potkal jen jednu a s tvou babičkou strávil 47let! To byla žena!“ zavzpomínal a vyprávěl o tom, jak se poznali.

 
Přitom vyprávění mi hlavou probíhaly myšlenky. On má vlastně pravdu! Vždyť nemám nikoho. Nikoho s kým bych byl, probouzel se vedle ženy – plni úsměvů při koupelích ve vaně, při vaření jídla… a smát se, milovat a být v souznění.

Poslouchal jsem ho a uvědomoval si, že mi je dost let, a že až budu starší, bude to asi horší…

 
„Zamysli se nad sebou Péťo. Posloucháš mne!“
„Ano dědo, samozřejmě.“
„Tak chlapče, teď mi dojdeš nakoupit. Tady máš lístek a peníze.“

S prázdnými lahvemi od minerálky jdu k výtahu a přivolávám jej. Napadá mne, že bych možná měl zavolat Dominice. A to taky udělám.

„Dobrý den, tady psychologická poradna pro drogově závislé. Novotná. Prosím.“

„Ahoj, tady Petr Novák. Potkali jsme se včera v metru. Můžeme se vidět?“

„Jakože vidět, nebo máš problém a zajdeš za mnou?“

„Myslím tím vidět a sejít někde ve městě. Šlo by to prosím Dominiko?“
Rozmýšlela se nějakou dobu.
„Noó…nevím, mám toho hodně.“ Nakonec rychle odpověděla: „Tak dobře. Zítra v osm před Rudolfinem. Vyhovuje?“
„Ano.“

Jsem tam pět minut předem a nedočkavě vyhlížím. Už jde, svižnou chůzí, v těch barevných pastelových barvách oblečení. Přibližuje se.
„Ahoj Dominiko.“
„Ahoj. Kam zajdeme?“
„Co nejblíž! Co třeba do…na pizzu?“
„Ano, je to tam dobrý.“
Vyšli jsme a já jí při chůzi děkoval, že přišla, a že si toho moc vážím.

 Uvnitř podniku nebylo příliš hostů a my vybrali místo, oddělené, v zákoutí. Číšník donesl jídelní lístek, pozdravil a zeptal se, zda může donést nějaké pití.
„Ano, irskou prosím.“
„A mně jen čaj.Děkuji.“
Podávám jídelní lístek.
Dominika: „Dáme pizzu na půl?“
„Dáme každý celou! Zvu tě!“
„Ale ty asi nevíš, jak velké pizzy zde dělají.“
„To je pravda. Dobře, na půl!“
„Třeba tu s pěti druhy sýra?“
„Ok.“
Číšník donesl vhisky, čaj a já objednal. Zaklepala pytlíkem cukru a vsypala obsah do hrnku.
„Jak vůbec žiješ Petře, jsi spokojený?“
„Docela ano, nestěžuji si. Mám přátele, práci, bydlení.“
„Takže jsi takový skoro šťastný člověk“
„Ano. A ty? Jsi šťastná?“
„Ano, skoro šťastná. Mám to, co ty.“
Trochu jsem se zamyslel a nevěděl, co tím vyjadřuje. „Jako že jsi sama? Bez partnera?“
„Takhle jsi to pochopil? A co kdybych byla?“
„Možná bych tě pozval na rande a chtěl poznat.“
„Možná nebo určitě“
„Určitě bych tě chtěl…chtěl aspoň pozvat a povídat si.“

„Mám to pochopit, že jsem ti sympatická?“
„Ano jsi přitažlivá.“kouknul jsem se Dominice dlouze do očí.
„No, jsi docela upřímný a odvážný. Děkuji za poklonu. A jakou máš představu dokázat to, abych tebou byla okouzlená?“
„Na to se nedá odpovědět, nic bych nedokazoval, nechal bych všemu volný průběh a ty bys mi řekla, zda jsem….“ „Vhodný partner? Takhle to myslíš Petře?!“
„Tak nějak.“
„A co kdybych já nebyla vhodná partnerka?“
„Myslím, že bychom vzájemně poznali nesouhru.“
„Hledáš lásku a pořád nenalézáš, přeješ si stát se milujícím a být milován. Mám pravdu?“
„Ano Dominiko.“
„A co s tím uděláme?“
„Začneme se poznávat?“
„Tak dobře!“
„Víš, Dominiko, když pozoruji dnešní svět, nedokážu pochopit, že spousta lidí neumí navázat kontakt. On člověk v jádru chce poznat, toho svého neznámého. Někoho potkáš, zadíváš se a myslíš na něho nějakou dobu. Žiješ v představách, jaké by to bylo, být s ním. A když se nepoštěstí vidět ho, vše vymizí a vrátí se zas, třeba až za měsíc, když se opět potkáte. Podstatné je nebát se a jít za tím, i kdyby to nedopadlo dobře. Nic špatného na tom není, poznávat lidi a bavit se s nimi.“
„Petře, jak tedy poznáváš lidi, s kterými bys chtěl něco začít?“
„Především hledám v člověku hodnoty, to jaký je uvnitř.“

„A jaká hodnota je pro tebe nejdůležitější?“
„Musí mít rád lidi a chovat se k nim zodpovědně.“
„A k sobě samému asi také, nemám pravdu?“
„Ty jsi mne krásně doplnila. Máš pravdu, že by člověk měl být k sobě zodpovědný.“
Číšník donesl pizzu a zeptal se, jestli má donést ještě irskou.
„Ne pane, prosil bych minerálku bez bublinek. Děkuji.“
„Ano pane, hned to bude.“
Začali jsme jíst a na chvíli komunikaci přerušili.
Za tu chvilku ve mně otevřela jakési zavřené dveře. Něco ve mně vyprovokovala a já bez zábran mluvil o věcech, které obvykle hned neříkám. Vyzařoval z Dominiky takový poklid a zároveň positivní vlna, až mi připadala neskutečně krásná. Vypadala tak přirozeně. Neobarvené vlasy, nenamalovaná, ve svetru upleteném z nespočetně druhů barev vlny a v brýlích. Neměla ani prstýnek, žádný náramek... jen na krku šňůrku s dřevěným křížkem. Voněla vůní, která mi připomínala vanilku.
Dojedli jsme a začali se bavit o víře.
„Dominiko, všiml jsem si, že máš na krku křížek. Jsi věřící?“
„Ano jsem.K víře jsem přišla, když mi bylo nejhůř.
Víš, ještě na gymplu jsem potkala nesprávné lidi. Trochu jsem chodila do rokáče a tam poprvé aplikovala heroin. Od té doby se celý můj život změnil. Doslova mne ta droga dostala, úplná euforie, lepší jak orgasmus. Všichni, co byli okolo mi heroin obstarávali. První dva měsíce nikdo nic nepoznal, ani rodiče. Pak se začaly ztrácet věci doma. Nejprve peníze z peněženek rodičů, potom prodávání vlastních věcí: horského kola, řetízků… Potom začaly problémy ve škole…a samozřejmě byly takové ty výlety nalhané rodičům, že jedu na dva dny za kamarádkou. Pěkně to se mnou zamávalo. Byla jsem úplně bezradná.
Přišla jsem jednou domů úplně zbědovaná a táta mě naložil do auta a odvezl na Detox do Liberce. Pamatuji si jen, jak řekl:
Já tě takhle nenechám! Moje holčičko!
Tam mne dostali z nejhoršího.
Jednou rodiče přišli do nemocnice na návštěvu, a že mi dají dárek, táta mi pověsil na krk tenhle křížek. Vzal mou hlavu do dlaní a dlouze se mi podíval do očí a řekl:Vše bude v pořádku. A já ho nosila a vnímala něco nepopsatelného a jakoby energii, která mne z toho zla dostala. Potom mě Bůh nasměroval: „Ty budeš pomáhat lidem.“ Dodělala jsem gympl a dostala se do Prahy na psychologii. A od té doby se lidem věnuji.“
V rádiu hráli Nad stádem koní od Buty a já z téhle holky ucítil takovou energii, vstřebávající se do všech pórů celé duše a začal Dominice hledět do očí. A ona pohled opětovala a já věděl, že něco krásného může začít.
„Víš, Dominiko, myslím, že každý v životě dostane šanci. Určitě nad námi někdo drží ochrannou ruku a stačí jen trochu pootevřít dveře a naslouchat.“
„Máš pravdu. Mně se to skutečně stalo a mohu jen děkovat. Možná, že také nalezneš pravdu, cestu i život někde tam uvnitř v sobě.“
„Jsem věřící, nechodím ale na shromáždění a na bohoslužby. Vím, že Bůh je.“
„Uvědom si, že jsi zde určitý čas a ten by měl člověk prožít smysluplně. Takže uvidíme se?“
„Ano, řekni, kdy se ti to hodí. Budu rád Dominiko!“
„Zavoláme si.“
Oblékla se a poděkovala za večer, odešla a zamávala mi z venku proskleným oknem do restaurace.
Seděl jsem tam a ještě chvíli myslel na Dominiku. Na to jak je upřímná a nechápal, že se mi hned se závislostí svěřila. Byla otevřená a zároveň zvláštní, nepopsatelně zvláštní. Citlivá a zároveň rovná. A já se těšil, až ji opět uvidím a ještě víc poznám.


O dva dny později
Pořád jsem na Dominiku myslel a nemohl se dočkat třeba jen na pár vět v telefonu. Vytáčím mobilní číslo a s náladou čekám na zvednutí.
„Ahoj“
„Ahoj Petře“
„Můžeme se někdy opět vidět?“
„Víš, asi to nepůjde, něco se stalo a já nemám zrovna dobré období,“do telefonu hovořila smutným tónem.
„To mne mrzí. Mohu ti nějak pomoct?“
„Nechci tě tím zatěžovat. Promiň, sejdeme se někdy v budoucnu. Dík, žes zavolal.“
„Dominiko, slyším, že nejsi vůbec v pohodě! Přijedu za tebou a promluvíme o všem. Ano?"
„Tak prosím přijeď na Malou Stranu, sejdeme se na Maltézském náměstí.“
„Za hodinu tam budu.“
„Dobře. Děkuju“
Oblékl jsem se a po chvíli vyrazil z Černého mostu metrem za Dominikou a cestou koupil lahev vína. Byl již večer a pod oblohou nastal odraz slunce o oblaka, které to vše osvětlovalo do oranžova. Byl konec podzimu a začalo se ochlazovat.
Blížím se k náměstí a vidím ji směřující ke mně.
„Ahoj Dominiko.“
„Ahoj Petře. Můžeme zajít ke mně domů?“
Směřovali jsme uličkou k domu s velkou branou. Odemkla a my se ocitli na dvoře velkého domu, kde nad námi kolem dokola byly vidět obytné části a pavlače. Bydlela v prvním patře v malém bytě. Odemkla a zuli jsme se.
„Nevadí, že jsem Tě takhle vytáhla?“
„Samozřejmě, že nevadí.“
„A ty jsi donesl víno. To jsi nemusel!“
„Co se děje, Dominiko?“
Otevřel jsem láhev svým víceúčelovým kapesním otvírákem a ona donesla dvě skleničky. Nalil jsem a ona začala svůj příběh.
„Jednou za mnou do práce přišli rodiče jedné dívenky, Katka se jmenovala a moc chtěli, aby se dostala ze závislosti. Byla to mladá sedmnáctiletá gymplačka, která nebyla na heroinu moc dlouho, asi čtvrt roku. Oba dva to byli seriózní lidé a věřící. Byli to známí mojí mamky a já mámě slíbila, že se o tu dívčinu přednostně postarám a udělám vše, aby přestala. Vypadalo vše nadějně. Několik měsíců jsme se vídaly a ona podstoupila Detox na psychiatrii, jenže po měsíci do toho opět spadla. V okolí potkávala pořád stejné lidi a nakonec si šlehla. Začínala s nejtvrdší drogou mezi největšími uživateli v Praze. Někdo v poslední době přivezl do města bílý heroin a zrovna se dostal i k nim. Neměli to vyzkoušené a chtěli si dát pořádnou dávku. A ona umřela. Umřela na ulici, aniž by si toho někdo všiml.“
Z očí ji pomalu začaly stékat slzy a já věděl, že je to zlé. Vzal jsem ji za ruce a přitiskl k sobě. Plakala a já ji hladil a šeptal:
„Vyplač se Dominiko. Vyplakej se.“
Hladil jsem ji a ona se neustále tiskla. Obličejem se pootočila a hleděla mi těma uplakanýma očima do tváře. Začala mne líbat, svlékat a my se začali poprvé milovat.