Mluv o čemkoli, já slyším jen pláč!

Nechápu, jak v pokoji velkém jenom čtyři na pět metrů, můžou dva lidi dělit tisíce kilometrů. Ležím vedle tebe a ty zase vedlě mě- ležíme vedle sebe. Avšak je to vážně zvláštní, jako bychom se neznali. Každý na své straně postele a oba dva volíme tu jednodušší variantu- díváme se do stropu a mlčíme. Ani jeden z nás samozřejmě nespí. Párkrát se otočíš, jednou si povzdechneš a pak?/ zdá se mi to, anebo opravdu pláčeš?/. Mám nutkání zbourat tu velkou zeď. Jen sebrat odvahu a udělat první krok. Chtěl bych tě pohladit po tvých dlouhých kaštanových vlasech/ tak jak jsem to dělal dříve/ a zeptat se tě, co se to děje? Proč jsi tak vzdálená/ nechci říci- už né má/, proč jsme přestali tak náhle věřit na vzdušné zámky?
Spousty otázek a na jejich vysvětlení by stačilo posunout se o pouhých pár centimentrů, jenže asi jsem zbabělec. Mám strach, že bych se mohl dozvědět něco, po čem ani v nejmenším netoužím. A obejmout tě jen tak, abys věděla, že tu jsem a nechtít po tobě nic vysvětlit, tak to bych nedokázal. /promiň?/ A tak jen poslouchám ten tvůj tichý pláč a snažím se přijít na to před čím utíkáš. Co se mi bojíš říct?
Usnu nejspíš až k ránu, takže mě nepřekvapí, že zaspím tvůj odchod a probudím se do prázdného bytu.
/ nevím, proč jsem zkontroloval tvoji skříň a s velkým oddechnutím jsem zjistil, že jsou všechny věci na svém místě a cestovní taška pod postelí- nic nechybí/. Někde v oblasti hrudního koše jsem však už od včerejška pociťoval jakousi ztrátu a je jasné, že s cestovní taškou to nemá moc společného. Velmi pomalu jsem došel do kuchyně, při každém prudším pohybu mi totiž mozek velmi silně narážel do stěn lebky. /mám prázdno/
Postavil jsem vodu na ranní kávu, kterou jsme si ještě před měsícem pravidelně dávali společně. / ještě před měsícem jsme po velmi dlouhé noci, tady u tohohle kulatého stolu, snili o společných touhách- a o životě./ Teď jsem tu sám, žmoulám suchý rohlík a mám pocit, že je zbytečné ptát se na budoucnost. Je už asi po ní?
Do práce nejdu, dnes bych tam byl stejně jen do počtu, a tak sedím v obývacím pokoji a listuji foto albem, vážně vzpomínám? Opravdu. Proč si všichni myslí, že chlapi jsou silní? Že je nikdy nic netrápí? To je přeci blbost. / který šílenec tohle vymyslel?asi někdo, kdo nikdy neměl rád./
Přesně takhle mě tu zastihneš /seděl jsem tu celý den s fotkou z loňského léta v ruce, jak blázen/.
Přijdeš blíž, sedneš si na okraj sedačky, rozpačitě se usměješ a prolomíš to tíživé ticho, které tu teď panovalo./ upravil bych přísloví na prakticky vzato-mlčeti stříbro a mluviti zlato, protože budu radši, když budu vědět na čem jsem/. Nadechneš se a já mám pocit, jako bys nevěděla, kde začít.
.....První slza, druhá. Promiň mi to, prosím. Nevím, jak jsem to mohla udělat. Byl to úlet a ani nevíš, jak toho lituju- věř mi to. Zklamala jsem i sebe, znáš mě. Myslela jsem, že budu dělat, jako by nic. Že na to zapomenu, že to mezi námi bude imrvére stejný. Jenže to nešlo, pořád jsem to měla před sebou. Neumím lhát a vlastně jsem ti nechtěla nic zatajovat. Řekni, že mě pochopíš? / právě cítím pocit zbytečnosti na tomhletom světě a ty chceš, abych tě pochopil? Tys na mě taky nebrala ohledy, když.../
Vstal jsem, přehodil jsem přes sebe kabát a vydal jsem se do ulic. Nechal jsem jí tam samotnout, i přestože brečí. Jaksi jí teď nemůžu pomoci, sám se s tím musím vyrovnat. / jak člověk může předem zjistit čeho se bát a čemu se vyvarovat, aby se potom necítil tak šíleně zničený, ponížený, sám?/
Chodím sem a tak, jako lev v kleci. Mám chuť brečet, křičet. Přemýšlím o všem možném, vybavuju si jí poránu čerstvě probuzenou, přesvědčenou o nás dvou. A zjistím, že v tom lítám pořád stejně ,že se po té rán ,kterou mi přichystala, vlastně nic nezměnilo.
......Vrátím se až k ránu, spal jsem na lavičce v parku/ spal je silné slovo/, potichu otevřu dveře a vejdu do tmavého bytu. Najdu tě v posteli v oblečení, které jsi měla na sobě včera a s rozmazanou tužkou po celém obličeji. Musela jsi probrečet celou noc a usnout až k ránu. Když spíš, jsi jako málá holka. Usměju se, víš já mám tě vážně rád a asi jsem schopný projednou odpouštět. Lehnu si k tobě, pohladím tě po kaštanových vlasech a obejmu tě. Probudím tě tím a v tvých očích vidím jasné překvapení. -Není to můj případ, to že tě nemám rád. Dej mi ruku, dej mi pusu. Snad bude to zase dobrý, snad bude to jako dřív.
Pššt, nemluv- prosím. Nechci nic slyšet, jdeme spát- beztak jsme toho oba moc poslední dobou nenaspali.
/ tak už v tom zase jedeme oba společně a snad už na nic nikdy nebudeme sami- každý zvlášť. Doufám, že už nebudu nikdy muset poslouchat její tajnej tichej pláč/.