Touha po vzrušení...1

Hodina češtiny jako každá jiná. Píšeme až se nám kouří z rukou, protože učitelka si spletla střední školu s vysokou a podává prostě výklad a dělej si výpisky, jak chceš. Už jsem si zvykla, píšu i docela rychle, ale zbytek třídy tak naříká, až se mi občas chce smát. Konečně zazvoní a ukončí to naše trápení. Lehce se protáhnu, abych rozhýbala ztuhlé svalstvo. V tom zahlédnu na chodbě v našem patře, kde mají třídu čtvrťáci, Kristofra. Ten kluk se mi líbí od prváku. Má delší sestříhané, hnědé, husté vlasy, neoholenou bradku, hnědé oči, a hubenou, ale vysportovanou postavu. Přesně můj typ, jelikož můj kluk, Stefan, je mu hodně podobný, i když občas hřeším a v mé myslí vyhrává Kris. Asi jsem blázen. Stefana miluji, ale Kris mě tak hrozně přitahuje, že bych byla snad i schopna Stefa podvést. Asi jsem se zbláznila. Mám na to roky – utěšuji se. 17 je krásný věk, ne? K tomu patří láska a tak trochu zmatek. Sama sobě občas přiznám, že když se se Stefem milujeme, představuji si, že by to klidně mohl být Kris. Jen kdyby trochu chtěl. To je ten problém.
Od prváku jsem cítila nějakou šanci, protože s dalšími třemi kluky postávali na chodbě a sledovali naši třídu a když jsem třeba kolem nich prošla, usmáli se, nebo pískali. Teda hlavně Kris. Párkrát jsem se za písknutím otočila a pohlédla do jeho očí. Jeho úsměv mi způsoboval epileptický záchvat, ale nic víc se nedělo. Bohužel.
A teď ve druháku je to snad ještě horší. Začal chodit s takovou podivínkou ze třeťáku. Ale asi ji má rád. Nic se nedá dělat.
Zazvoní na další hodinu. Matika. No super. To zas bude! Učitelka se sice přiřítí do hodiny jako velká voda, ale usínám po první příkladu.
„Prosím, můžu na záchod?“ otáži se slušně.
„Jistě,“ dostanu propustku. Kdo by nepustil slušnou a hodnou studentku?
Udělám si tak pěknou procházku. Projdu kolem dvou tříd, které jsou s námi na patře, k záchodům. Kouknu do zrcadla, trochu pročešu rukou vlasy a usměji se. Když mám dobrou náladu, zapomenu dokonce na to, že se sama sobě nelíbím.
Najednou uslyším na klučičích záchodech spláchnutí. Celkem mě zajímá, kdo se ulil z matiky, jelikož je u nás normální cestovat z hodin na záchod:-)
Vyjdeme téměř stejně. Trošku se zarazím, když spatřím Krisova kámoše ze čtvrťáku. Ale když chci, dokážu být i sebevědomá. Lehce se na něj usměji. Zabere.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpovím.
„Nuda?“ trefí se do černého.
„Matika, a co vy?“ kývnu směrem ke třídě.“
„Čeják. Trochu pochybuju, co je horší.“
„Matika,“ tvrdím.
„Čeják,“ zvedne hlas a v tu chvíli se rozesmějeme tak nahlas, že kdyby šla kolem ředitelka, asi by nás přizabila a ještě by nám to jen tak neprošlo.
„Víš, co nechápu?“ pohlédne mi do očí.
„To já nemůžu vědět,“ pokrčím rameny.
„Jak je možné, že ještě neznám tvé ctěné jméno.“
,,Linda,“ představím se, ale ruku mu nepodám. Pěkně si počkám, co udělá.
„Pro přátele Karlos,“ políbí mne na líčko. Škoda, že ne na rty. Jsem to ale mrcha.
„Je mi ctí,“ zašaškuji a on odmění můj vtip docela hezkým úsměvem.
„Tak dlouho na sebe koukáme na chodbě a ty ani nezajdeš na kus řeči,“ vyčte mi.
„A to má jako holka dolejzat za čtyřma klukama?“
„Taky pravda,“ vzdychne.
„Nechávám to na vás, ale teď už musím, nebo mě úča roztrhne jako hada.“
„Já taky, určitě s klukama přijdeme, ale zase bychom neradi šli až do třídy.“
„Tak si počkejte, až budu před třídou,“ poradím mu se smíchem.
„Ok, krásko, tak se měj.“
„Učení zdar,“ zase šaškuji a on se zase usměje.
Asi nejsem tak marná, jak si někdy říkám. Některé slepice od nás ze třídy, se kterýma nevycházím, pořád narážejí na moje dlouhé blond vlasy. Nejspíš závidí, protože s tím se právě ráda chlubím. I když nemám 40 kilo, prostě se kluci po mně otáčejí. A ještě jedno tajemství. Jedna z těch slepic chtěla dávno chodit se Stefem, ale on ji nechtěl, a nejspíš mi to nemůže zapomenout.
Dojdu do třídy s úsměvem na rtech a den utíká hned rychleji.

Týden uteče jako voda. Se Stefem vyrazíme o weekendu na hip-hop akcičku a pekelně si to užijeme. Výjimečné mám dovoleno u něj přespat, takže když přijdeme příjemně naladění, pomilujeme se a tak jak jsme zůstali, usneme. Nejsem sice na nějaké rychlovky, ale nebylo to špatné. Zvláště, když jsem si představila na Stefově místě třeba Karlose. Ještě, že mám takovou fantazii.
Teďka nás čeká ve škole zkouškové období. Hrůza. Pořád nějaké písemky a učení a učení. Vůbec nic nestíhám. Tak akorát se učit, najíst, umýt, trochu spát a poskytnout miláčkovi služby.
O obědové přestávce, která trvá nějakých třicet minut, sedím na chodbě, protože zbytek třídy dopisuje ještě čtvrtletku. Jasně, Linuška je zase první. Přemýšlím, co mám ještě do školy. Na zítra ekonomiku a zemák. To se nějak zmákne... když kolem procházejí čtvrťáci z oběda. Ani mě nepřekvapí, že se Karlos zastaví a kluci se po pár krocích vrátí.
„Ahoj krásko,“ osloví mně konkrétně. Docela to potěší.:-)
„Aaahoj,“ řeknu, jako že překvapeně. Tak dlouho jsem čekala, až si na mě najdou čas, když tak sliboval.
„Asi se neznáte, chopí se toho Karel.“ Rodiče byli nejspíš staromódní, pomyslím si.
„Tohle je Danek,“ představí kluka, kterému chybí trochu vlasů. Asi za to nemůže.
„Těší mně, usměju se,“ a on jenom kývne. Buran, pomyslím si.
„Toto je Michal,“ ukáže na zrzouna s dlouhými vlasy.
„Konečně nás Karlos představil,“ poví, a líbne mě na rty. Jak odvážný.
„No a tohle Kris, největší debil na celém světě,“ zasměje se.
„Tak to mě mimořádně těší,“ věnuji mu nejsvůdnější úsměv, jakého jsem schopná.
„Karlos kecá, jako vždy. Těší mě sličná dívko,“ poví, kouká mi do očí a já jemu a přitom mě zalechtá na rtech těmi svými. Ten to teda vážně umí. Připíšu mu bod.
„A jak se pořád máš?“ zeptá se po chvilce Karlos.
„Pořád? No pořád docela dobře, ale někdy špatně. Prudí,“ kývnu směrem ke třídě.
Kluci se bez studu posadí vedle mne na stůl a všude, kde je místo. Bavím se s nimi, jako by o nic nešlo a při tom jde, tak strašně se mi líbí Karlos a Kris. Oba na K, usměji se. A v tom na mne pohlédne Kris.
„Máš nádherný úsměv,“ řekne vážně. Já však nevím, jestli je to poklona, pokus o vtip či výsměch.
„Ty máš určitě hezčí,“ plácnu a kluci začnou pískat. Že by to myslel vážně?
Najednou se ze třídy vyvalí všichni na čerstvý vzduch. Jakmile mne spatří, začnou si šuškat. Ať pomlouvají. Závist dámy! Kluci, když je zahlédnou, protočí očima a směrem ke mně prohodí.
„Krávy, co?“
Vybuchnu smíchy a kluci se taky přidají. Holky závidí, jak jinak. Ale jejich věc. Stejně se už s klukama rozloučím s tím, že už se nemusím bát za nimi přijít na pokec. Jak šlechetné:-)
Vejdu do třídy a ta kráva, co chtěla Stefa a usilovala o něj dost dlouho, na mne vítězně pohlédne.
„Myslíš, že bude Stefan žárlit, kdyby se něco takového dozvěděl?“
Bude, pomyslím si. „A ty mu to řekneš, drbno?“ otáži se klidně.
„Třeba jo,“ zasměje se, a myslí si, že zrovna jí by to uvěřil.
„Tak řekni, my si věříme. Promiň, ale s tebou by se prý nevyspal, šeredy on nerad,“ asi bych to neměla říkat, každá jsme nějaká, ale jelikož tohle on vážně řekl a je to pravda, proč ne.
U některých sklízím chválu, někteří mně za upřímnost pomlouvají. Normálka.

Nejhorší období pominulo a to se snad ani nezdá, ale už bude konec pololetí. Teď spíš koukáme na nějaké nudné filmy nebo dokumenty. Trapárna. Pravidelně na každé hodině ve stejnou dobu si zajdu na záchod a učitelé mě ještě neprokoukli. Docela psina.
Na anglině tomu není jinak. Vylezu ze třídy, zavřu dveře a pomalým krokem procházím kolem vyučujících tříd až k záchodům. Zalezu, zavřu dveře a uslyším jemné třísknutí. Nevěnuji tomu pozornost, protože mi z toho ticha dost hrabe. Zase vlezu prvně před zrcadlo, abych zjistila, že mi odstává jeden vlas. Rychle ho vrátím, kam patří a zrovna si namočím prst v umyvadle, abych ho trochu „pojistila“, když mne někdo pohladí po nahé paži. Leknu se, uskočím a praštím se do kliky.
„Promiň,“ vyleká se Kris. Jéžiši, co dělá na dívčích záchodech?
„Sledoval jsem tě už nějakou dobu, kdy chodíš na procházky,“ usměje se, a já jsem ušetřena otázek.
„Chtěl jsem tě vidět o samotě, jen pro své oči, bez kluků,“ pokračuje, a já jaksi nemám co říct.
„Panebože Linuš,“ vydechne mi do vlasů, když se přiblíží tak, až nemůžu nikam uhnout.
„Nevím, co se se mnou děje,“ lehce se dotkne ušního lalůčku.
Stojím nehybně, aby si nemyslel, že snad čekám, že se mi to líbí.... jenže MĚ SE TO TAK LÍBÍ!
Trochu se odsune, pohlédne mi do očí, neuhnu. Stojí a prohlíží si celou mou postavu. Pomalu se přiblíží, políbí horní ret, poté sjede až na bradu, svou rukou projede po mé paži, až mi naskočí znovu husí kůže. Tak hrozně se mi to líbí, cítím, jak začínám toužit po něčem víc. Jsem asi blázen. Opětovně se vrátí k ústům, nejprve je jen tak zkouší, a když vidí, že se mi to líbí, přitiskne mne na zeď, tiskne se a tiskne a líbáme se a líbáme. Oplácím mu vše. Tak hrozně se mi to líbí. Je to tak spontánní. Když se o mne tře, nemůžu necítit, jak jeho nejtajnější místa touží po všem, co může dát žena muži.
Nevím, jak dlouho tam jsme, ale najednou zaslechneme třísknutí dveří.
„Doufám, že to není učitelka,“ pošeptám, a síla okamžiku je najednou pryč.
„Nevím, radši se schováme na záchod.“
Vážně si zalezeme do malé kostičky, ve které má problém pobýt jedna osoba, natož dvě, ale zamkneme se a vydýcháváme vlastní vzrušení.
Záchod navštíví vážně učitelka.
„Lindo jste tu?“ otáže se angličtinářka.
„Ano, chytla jsem zácpu. To bude dobré. Za chvíli jsem zpět,“ řeknu ještě celkem rozechvělým hlasem.
„Nepotřebuješ něco?“ strachuje se ta dobrá duše. Co asi? Toaletní papír tu mám... leda nějaké afrodisiakum.
„Ne, opravdu, za chvíli jsem zpět.“
„Dobře.“
Odešla. Slyšíme její kroky na chodbě, pak klapnutí dveří a celkem si oddychneme. Oba. Najednou stojíme vedle sebe namačkaní, nikdo nemluví. Koukám do zemně, on zkoumá záchodové prkýnko a to vše, co se stalo před chvíli, jako by snad nebylo či co.
Normálně zvrhle uteču. Zůstane tam, a já celou cestu utíkám. Výčitky svědomí?
Ve třídě mě čeká palba otázek, na které se mi ani nechce odpovídat, ale slušnost je slušnost. Sedím a koukám. Asi jsem se zbláznila. Do Krise! Jen na něj pomyslím... trne ve mě.