Pod troskami potštejnskými

Půvabně melodický souzvuk vánku nebeského, zasněně rozechvíval větévky listí dubového, lahodně šelestícího nad průzračnou hladinou křišťálového vodstva bystrotokého, líbezně klokotajícího malebným oudolem divukrásným mezi výsostnými soutěskami zelenavými, milostně prostoupenými mohutným stromovím urostle rozmanitým, do kopečku prudkých, svižně stoupajících.
Malebná silueta trosek potštejnských se pozvolna začínala měkce i toužebně vynořovat z mlžných par mléčnojemných a ve výšinách božsky nepřístupných lahodně souznívala s mračny potulnými, bytostně plujícími oblohou jasů azurových, lehce obejmutnými rudavými papršleky slunečními, něžně se pohupujícími po obzoru pestrokrásném, ke klínu hradeb kamenitých, bytostně obepínajícími blažený pahorek vrcholku romantického.
Potulné písničky ptactva libohlasého, se silou hřejivě jemnou i líbezně lehkou, mileně pohupovaly mezi korunami zelených buků košatokrehkých, anjelsky bájeslavně rozevlátých a zcela potopených do růžových odstínů jitra kouzelného, polibky máje vůkolního svěže prostoupeného.
Medová vůně vzkvětlých sasanek hajních, rostoucích pod keři jasmínů láskorodých, ve stínu sladkoněžném, malebně rozechvělém, se měkce a lahodně mihotala mezi hnědavými pařízky remízku nedalekého, růžinou divokou obestoupeného z roskošně sestupujících kouzelných skrání svěže travinatých.
Slovutné démanty božských kapek rosohajních vášnivě velebily drobounká poupátka bělasných konvalinek sněžných, zvědavě vykukujících z kapradí smaragdového, klenůtků lesa sladkosnivého...

Potštejn

Do mlhy ránem zahalený,
s májovým jitrem souzněný,
od klínu lesa políbený,
toť hrádek s poutí spřízněný.

Kolik jen viděl dějství různých,
v záplavách času plynulých,
dotknul se zcela perel hvězdných,
na nebi záři minulých.

Korunou hvozdu kopcovitých,
nad zemí rajskou vévodil,
naučím vánku bájeslavných,
pradávným šarmem lahodil.

Nebeské moře slastinězné,
vrcholky svými dobýval,
krášlíce větry světoběžné,
srdce své Čechům daroval.