Lví osud II

                                                         Lví osud II

 

Znovu jsem na ni pohlédl s pocitem téměř majetnické pýchy.

Léta jí na kráse a půvabu opravdu neubrala; právě naopak. Všiml jsem si toho už včera, ale přičítal jsem to tak trochu euforii po vítězném boji; vždyť její zrychlený dech, vzrušením zježená srst i krví zbarvené drápy jí tolik, tolik slušely.

Dnes ale, po noci plné něžností ze znovunabyté přízně a pocitů sounáležitosti se tady pod naším stromem jevila ještě krásnější a půvabnější.

Jedna věc mě však na ní přece jen znepokojovala. Když jsme teď bok po boku unaveně odpočívali, má drahá – zdá se mi to nebo ne – jakoby ztěžka oddychovala.

Slunce pomalu stoupalo nad obzor, vzduch houstl, stával se těžším a mojí včerejší zachránkyni se její ladné boky zdvíhaly stále namáhavěji.

„Má milá,“ oslovil jsem ji starostlivě, „jsi v pořádku? Nejsi zraněná?“

Mávla odmítavě tlapou: „Nic mi není, jsem jen trochu unavená. Po takové noci… divíš se?“ ušklíbla se mnohoznačně.

Nedivil jsem se; vždyť já sám jsem měl co dělat, abych udržel svůj hrudník v aspoň zdánlivém klidu.

Přesto mě však její odpověď neuspokojila. Připadalo mi, že přede mnou něco tají.

„Dobrá, ale na lov dnes vyrazím sám!“ tón mého hlasu nepřipouštěl odmlouvání, „musím se ti přece revanšovat!“

„Nevěděla jsem, že vzájemná pomoc dvou, kteří se milují, vyžaduje za každou cenu protislužbu,“ stáhla se poněkud zklamaně zpět do stínu, „ale budiž.“

My lvi se neumíme červenat, a tak jsem jen rozpačitě zívl, a ještě rozpačitěji se protáhl: „Nemyslel jsem to tak, jen jsem si chtěl udělat radost, že pro tebe můžu zas po dlouhé době něco udělat. Je to ode mě určitý projev sobectví, víš?“

„Tak tedy dobrá,“ pravila smířlivě, „jdi tedy sám, ale dávej na sebe pozor.“

Vykročil jsem ze stínu.

„A brzo se vrať,“ zavolala ještě za mnou, unaveně položila ušlechtilou hlavu na přední tlapy a přivřela své, na lvici neobvyklé modré oči…

 

Už to není, co to bývalo, pomyslel jsem si a odložil ulovené zebří hříbě na okamžik do trávy. Nejen, že mi lov trval neúnosně dlouho, ale i zpáteční cesta mi připadala nekonečná. Aspoň, že hyeny nebylo nikde vidět… hm, ušklíbl jsem se v duchu, bývaly doby, že bys je vyhledával s mladickou dychtivostí a pouštěl se s nimi do nesmiřitelných bojů; pokud tedy předem nezvolily útěk.

A dnes? Hanba pomyslet.

Opětovně jsem popadl hříbě za krk a vyrazil směrem, kde jsem tušil strom. Náš strom.

Uběhl jsem však jen pár kroků a čerstvý závan větru mě přinutil zarazit a pozorně se zaposlouchat. Zdá se mi to, nebo ne? Směrem od stromu, kde jsem zanechal svou milou, jako bych zaslechl důvěrně známé zachechtání. Snad je to jen zdání, zrovna jsi na ně myslel, uvažoval jsem rychle. Pár vteřin váhání, pár vteřin naslouchání a už nebylo pochyb – vrátily se! Situace se obrátila; teď je v nebezpečí ona.

Ovšem ta jistě nepřemýšlí o dobrovolné smrti jako já; nikdy se ničemu nepodvolovala, se vším vždy a za všech okolností bojovala až do konce. Ať už hořkého, či vítězného.

A život neměla lehký, o čemž svědčily četné šrámy. Na těle, tom skvělém ladném těle i mnohem krásnější duši.

To vše mi letělo hlavou, když jsem, lehčí o odhozené hříbě, uháněl savanou do míst, kde jsem očekával drama na život a na smrt.

Do uší mi kromě fičícího větru pronikaly zvuky lítého boje, zlobný řev mé družky, výhružné hlasy hyen i jejich častý nářek; ještě tedy není vše ztraceno!

V tom jsem se ovšem mýlil.

Pro čtyři lupičky už vše ztraceno bylo a ostatní, posety četnými ranami opouštěly kvapně bojiště.

To všechno jsem zjistil, když jsem dorazil na místo; tady už bylo po boji.

Rychle jsem se rozhlédl a sevřelo se mi srdce. Obrovské množství krve ve zválené trávě a má lvice nikde.

„Drahá!“ zavolal jsem zoufale a asi i zbytečně, „jsi tu někde?“

„Tady!“ hlas měla klidný a kupodivu pevný, „tady jsem,“ vykročila z vysoké trávy, zakrvácená na většině těla.

„Co se ti stalo? Jak ti můžu pomoci?“ ptal jsem se rozechvěle.

„Ale to nic…“

„… lehni si tady do stí…“

„Počkej,“ opanovala se …

„… a nemluv,“ nedal jsem se odradit, „příliš tě to vysiluje…“

„… pustíš mě konečně ke slovu?!“ zahřímala náhle nečekaně silným hlasem, „nikdy mě nenecháš domluvit!“

„Ale vždyť…“ pokusil jsem se zmateně namítnout…

„Dost už!“ zavrčela rázně, „pořád mi skáčeš do řeči! Dost!“

„Jsi přece zraněná a hodně, musíš…“

„Dooost!“ zařvala po lvičím způsobu, který by si žádný lev netroufl ignorovat a podrážděně pokračovala, „nikdy mě nenecháš domluvit! Dost říkám!“

Sklopil jsem uši.

„Hmm,“ zareagovala potěšeně, „to už je lepší.“

Houby lepší, pomyslel jsem si, copak se tomuhle dá oponovat? Navenek už jsem ale nedal kromě přihlouplého úsměvu nic znát.

Nasadila mírnější tón: „Chápu tvoje obavy a děkuji ti za ně, ale věz, že krev na mém těle není moje.“

„Že není?“ vydechl jsem ulehčeně a vzápětí pamětlivý její nevůle při skákání do řeči, na ni vrhl nejistý pohled.

Ten její byl kupodivu mírný: „Není,“ oči jí zjihly, „ty … můj … hlupáčku. V trávě bys kromě těchhle tady,“ spočinula modře s rudými blesky v panenkách na mrtvých hyenách před sebou, „našel ještě další dvě. Ta krev je jejich.“

„Myslel jsem, odvážil jsem se poznamenat, „že krvácíš ty. Krve by se ve mně,“ v duchu jsem se musel usmát nad tou slovní hříčkou, „nedořezal.“

Měkce na mě pohlédla: „Ty můj hlupáčku,“ opakovala tiše, „přece víš, že si umím většinou poradit sama.“

„Vím, to jsi uměla vždycky. Celá savana si o tvém životě plném překážek, nesnází a protivenství vypráví. A celá savana tě proto obdivuje. A s ní … i … já. Ale,“ pokračoval jsem rychle, když jsem si všiml, jak se nadechla k odpovědi, „jak tě tady vůbec vyčuchaly? Myslel jsem, že včera dostaly za vyučenou.“

Odpověděla s jistou dávkou převahy: „Když jsi mě ráno přesvědčoval, abych si odpočinula, že jsem unavená a špatně dýchám, zaslechl tě šakal, který se potuloval kolem. Znáš ho, hyeny sice nenávidí a bojí se jich – ostatně, koho taky ne – ale sotva se mu naskytla příležitost uškodit lvu, neodolal a vyzradil jim kde se skrývám, že jsem tam sama, a ne zrovna v nejlepší kondici.“

„Tak tohle si s ním vyřídím,“ zavrčel jsem nevraživě, „já si ho najdu!“

„Už není třeba,“ pousmála se.

„To ty?“

Znovu se usmála: „Já ne, hyeny …“

„Má co chtěl,“ pravil jsem pomstychtivě, ale vzápětí zalapal po dechu, „chceš říct, že jsem tě svou neopatrností vystavil takovému nebezpečí?“

Shovívavě se usmála: „Ale jdi ty, nebezpečí přece čelíme každý den. A pojď ke mně. Už je to za námi.

A každý lev,“ napřímila se náhle tak hrdě, že jsem na ní mohl v tu chvíli oči nechat, „musí hlavně hledět dopředu:“

Ačkoli mám trošku jiný názor, v tomhle případě jsem jí musel a rád dal, za pravdu.