Žárlivost

„Tak já jdu“ ozvu se ode dvěří. „Kam?“ zeptáš se a já začínám mít zase ten strach. Napadají mě myšlenky na zbabělý útěk, nebo to jednoduše vzdám a zůstanu… „Tak kam?“ ptáš se znovu.
Stojí mi to za to všechno? Za ty podezíravé pohledy za mé krvácející srdce? „Jdu na tu oslavu mé kamarádky, pamatuješ mluvili jsme spolu o tom.“ - Ano mluvili jsme spolu, ale způsobem, že jsem si připadala menší a menší až jsem byla úplně ta nejmenší. Vzdala jsem to tenkrát, protože jsem si nechtěla kazit večer a chvíle s tebou.-
„Ty tam opravdu jdeš?“ Tvá další otázka mě zasáhne jako první. Míříš přesně. Nejsem zdaleka tak jistá jak se snažím vypadat. „Ano je to přeci jen moje dobrá kamarádka, tak už kvůli ní“. – Ne kvůli ní, jdu tam, protože chci já .-
„Kdo tam bude?“ Čekala jsem i tuto smrtelnou ránu. Lhát nebudu, nic jsem neudělal. Vyjmenuji pár lidí a všímám si tvého obličeje, který se mění možná na smutný, možná naštvaný,majetnický.
„Miluju tě, víš to?“ -proč to říkáš?- „Já tě taky miluju lásko“
„Opravdu?“ jsem ztracena, potupena. -Proč mě jenom tak týráš?- „Dobrá tedy zůstanu doma.“
„Ne jen jdi“ Jako poslušný pejsek za sebou zavřu dveře a jdu směrem k cílu mé cesty s pocitem, že ty jsi mi to dovolil, ne že jsem šla, protože jsem chtěla. –Čekal jsi na to až řeknu tu větu, zůstanu a podřídím se ti? Abys mi mohl vzápětí povolit mou návštěvu a mít můj život zase jednou ve svých rukách?