Stará láska nerezaví

Procházela se. Už byl večer a na cestu viděla jedině díky skomírajícímu světlu lamp, které stály podél silnice.
Trochu se otřásla, začala jí být zima. Kdyby tu byl on… Ano, kdyby.
Rázně zakroutila hlavou a snažila se tak potlačit slzy, ke kterým neměla daleko.
Ačkoli byla tma, nebála se. Znala to tu dobře a právě ona tma jí dodávala jakýsi pocit bezpečí. Pocit, že na ní nikdo nemůže. Samota ji uklidňovala, mohla si utřídit myšlenky.
Navzdory chladu si sedla na zem a opřela se zády o lampu. Vzpomínala. Jak je to dlouho, co tudy spolu šli? Bude to více než rok.
Když se poznali, cítila se nejšťastnější na světě. Po každém rozloučení na něj neustále myslela, nedokázala se na nic soustředit. Jejich společné chvíle si vždy v hlavě přehrávala až do dalšího setkání.
„Zamilovaní jsou blázni,“ usmála se pro sebe. Až teď pořádně pochopila smysl toho rčení.
Její tehdejší zamilovanost neměla moc dlouhé trvání. Trvalo necelé dva měsíce, než na něm začala vidět spoustu chyb a nedostatků. Před tím je milovala, později je nemohla vystát.
Každá milá smska od něj jí lezla na nervy a jeho „miluju tě“ se snažila neslyšet a neodpovídat na něj. Došlo jí, že tohle nemůže pokračovat.
Když mu u něj doma říkala vše, co měla na srdci, cítila se příšerně. A bylo to horší. Jeho slzy ji vyděsily. Byla si vědoma toho, že za ně může ona. Rozešla se s ním.
Přišla nečekaná volnost. Užívala si jí. Komunikovali spolu jako přátelé a jí nic netížilo.
Je to rok co se s ním rozešla. A ona cítí podivnou prázdnotu. Je sama…
V hlavě se jí promítá spousta nenaplněných kdyby…
Teď na něj myslí. Na jeho polibky, dotyky… Představuje si, jak by jí vzal do náruče, líbal jí do vlasů.
Nedávno udělala tu chybu, že se mu zčásti se svými pocity svěřila. Odpověděl, že na jeho vztahu k ní se nikdy nic nezmění.
Opět se cítí provinile. Moc dobře ví, že jejich vztah by ani podruhé nevydržel dlouho. Kvůli ní. Nelituje toho, že se s ním tehdy rozešla. Tak proč na něj tak často myslí?
„Stará láska nerezaví,“ vzpomene si na větu, kterou jí neustále opakuje kamarádka.
Až teď si uvědomuje, jak moc mu tehdy musela ublížit. A jak moc by mu mohla ublížit znovu. A to nechce, on si to nezaslouží.
Z oka jí unikne slza. Už se ani nesnaží ji zastavit. Zaměstnána svými myšlenkami ani nezaslechne kroky, které se k ní pomalu blíží.
„Ahoj,“ zaslechne nad sebou a lekne se.
Když vzhlédne, spatří hezkého kluka, kterého už několikrát náhodně viděla.
„Ahoj,“ nepatrně se usměje. Život jde přeci dál…