Když nemůžu spát

Donekonečna jsem se převalovala v posteli, jednu hodinu, dvě hodiny… čas se na můj vkus až příliš vlekl. Cítila jsem se unavená, ale paradoxně se mi nedařilo usnout. Vyzkoušela jsem snad všechno, ale nic nezabíralo. Zkoušela jsem usnout na zádech, na boku i na břiše, ale má snaha přišla v niveč. V pokoji zahaleném do tmy se odráželo jen světlo měsíce a třpyt hvězd. Prosvicovaly hustou hmatatelnou tmu a tvořily v ní světelné ornamenty. Z rádia se linuly jemné melodie, které mimoděk podporovaly mou nespavost. Už jsem nevěděla, jak přinutit mé unavené tělo ke spánku. Toužila jsem po odpočinku, sama na sobě jsem pociťovala potřebu zavřít oči a po dlouhém dnu konečně vypnout. Ale nešlo to… můj sluch stále vábily pomalé písničky, které právě servírovala má oblíbená rádiová stanice. Chtě nechtě jsem začla vnímat verše, které mi neznámý interpret oznamoval skrze jednu ze svých balad. Poslouchala jsem jeho naléhavý toužebný hlas a mně se z mysli vynořila tvář jednoho člověka. V duchu jsem zaklela, neboť mi bylo jasné, že takto se ke spánku nedoberu už tím tuplem. Ačkoli jsem se tomu usilovně bránila, bylo to silnější než já. Moje myšlenky a vzpomínky nade mnou už zase zvítězily. Hrajeme proti sobě nekonečnou bitvu kdo s koho a já v posledních týdnech prohrávám na plné čáře, i když bojuju s vypětím veškerých sil. Můj mozek, který byl až do tohoto okamžiku v odpočívající fázi, začal zase naplno pracovat, čemuž jsem se snažila do poslední chvíle zabránit, byť marně. Na povrch se mi draly schované vzpomínky a s nimi i plno otázek, na které jsem se snažila si odpovědět. Už mě zase straší jeho obličej, jako by nestačilo, že na něj myslím nepřetržitě celý den. Vlastně je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Vím, že když na něj začnu intenzivně myslet, nevěští to nic dobrého. Mé plány se z rázu zhroutí jak domeček z karet, a já nemám ani ponětí, co bude následovat v příštích minutách.
Ještě před pár minutami jsem klimbala v příjemném klidu, lehce mi začala padat víčka a já jsem cítila, jak nade mnou získává spánek nadvládu. A teď? Mám oči otevřené dokořán, má únava je nenávratně pryč, v hlavě prázdno, v srdci bolest, duše pošramocená a před očima stín nejkrásnější tváře, jakou jsem kdy viděla. Do toho všeho ještě přibyl smutek a počínající deprese.
,, Co nadělám“, říkala jsem si v duchu. Už jsem se smířila s tím, že do slastného spánku padnu nejdříve za dvě hodiny a nic patrně na tom nezmění ani má síla vůle.
Z rádia se začala linout melodie mé oblíbené písně. Zvuk kytar ke mně pomalu plynul a když jsem ho konečně zbystřila, zavřela jsem nešťastně oči. Představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby se nade mnou skláněl můj vyvolený, usmíval se na mě a do obličeje mě šimraly jeho dlouhé husté vlasy. Měla bych ho nablízku, cítila bych jeho vůni a teplo, které by z něj sálalo. Za tento letmý okamžik bych dala všechno co mám. Najednou jsem zjistila, že moje přesvědčení, že je tahle láska už dávno za mnou, je holý nesmysl. Že je to ještě silnější, než dříve. Bylo to jakési nové citové vzplanutí či co. Nevím, jak to přesně nazvat, ale rozhodně to nebylo za mnou. Téměř bez mého vědomí se to totiž znovu zrodilo těsně přede mnou. Oči jsem měla stále zavřené, viděla jsem před sebou jeden jediný obrys, v hlavě jedna jediná představa, v srdci jedno jediné přání, v duši jedna jediná neutuchající pálivá bolest.
Společnost mí stále dělala balada o lásce z metra a já si hořce pomyslela, proč tyhle zamilovaná slova nešeptá do ucha má láska mně….
Asi po další půl hodině sladkého snění o ničem a zároveň o všem mi docvaklo, že je na čase se vrátit do reality, protože ručičky hodin mi oznamují, že je krátce před půlnocí a já jsem neměla ni v nejmenším úmysl ponocovat.
S námahou jsem rozlepila zasněné bolavé oči. Instinktivně jsem šmátrala kolem sebe a hledala jeho tvář. Ta se jako by najednou rozplynula ve tmě a já zůstala zase sama…. Pokoušela jsem se usnout snad už po sté. Prostě jsem nemohla. Byla jsem přeplněna novými pocity a poznáními. Koukala jsem se ven z okna nebo jsem prostě jen zírala do tmy a doufala jsem, že v ní najdu něco, co mi před chvílí sebrala. Chtěla jsem, aby mi vrátila ten obličej. Chtěla jsem vrátit naději. Chtěla jsem vrátit klidný spánek.
Kolem jedné hodiny ranní jsem jakýmsi záhadným způsobem usnula, možná, že citovým vyčerpáním. Má noc ani spánek však nebyly ideální. Každou chvíli jsem se budila, ve snech se mi objevoval jeden jediný člověk a když jsem se každých pár minut procitla, měla jsem pocit, že tma šeptá jeho jméno. Jako by měla obavy, abych na něj nezapomněla.
Myslela jsem, že blouzním nebo že jsem opravdu šílená. Ráno jsem se probudila do uplakaného dne, nevyspalá a s náladou na bodě mrazu. Výraz v mém obličeji by se mohl rovnat kamenné soše.
Uvažovala jsem, že konečně pošlu tu sms, která by vysvobodila mé srdce z toho nekonečného zajetí. Ale dopadlo to tak, jako obvykle. Neudělala jsem zase nic. Obava, že ublížím sobě nebo jemu je silnější, než má touha po volnosti bytí. Nesnesu pomyšlení, že bych ho mohla svým přiznáním ranit, šokovat nebo přivést do trapné situace, kdy by na mě polekaně koukal svýma tmavýma očima a nevěděl by, co mi má říct, kdy by cukal pohledem, jen aby se mi nemusel podívat do očí, kdy by se mi vyhýbal, jen aby mě nemusel potkat…
… to budu raději mlčet, trávit další bezesné noci a hledat ve tmě jeho obličej….