I Love You, My Lover!

Jsem jen další z desítek lidí, které denně potkáváš. Zdám se ti obyčejná, jako všechny ostatní. Pokaždé, když mě potkáš, koukneš na mě takovým zvláštním tajemným a zároveň zkoumavým pohledem. Přejdeš mě bez dalšího povšimnutí a už se mnou dál nezabýváš, zatímco já prožívám vnitřní boj sama se sebou. Kdesi hluboko u srdce mě zabolí, mozek mi začne pracovat na 120 procent, hlavou se mi honí myšlenka, že pro mě tolik moc znamenáš a nikdy ti to nebudu mít odvahu říct…
Když se probudím, v hlavě mi naskočí tvoje jméno, když jdu spát, před očima se mi zjeví tvá tvář. Kdykoliv se potřebuju soustředit, vybaví se mi tvé rty a úsměv. Kdykoliv nemůžu spát, slyším v hlavě tvůj hlas, vidím před sebou tvé ruce, cítím na sobě tvůj pohled. Mé vlastní myšlenky se proti mně spikly – deptají mě a zároveň mi přináší úlevu…
Ve dne mě provázíš v mých myšlenkách a v noci v mých snech, které mě až děsí : díváš se na mě prosebně, natahuješ ke mně svou dlaň, promlouváš ke mně a já tě neslyším… chci ti pomoct, ale nemůžu k tobě natáhnout ruku. Chci na tebe promluvit, ale nemůžu otevřít rty, abych ze sebe vydala jakoukoli hlásku…
Tisíckrát za den svírám v ruce mobil, civím na jeho displej a i tentokrát přísahám, že ti tu textovku, která by tolik ulevila mému bolavému zamilovanému srdci, konečně odešlu. Stačilo by zmáčknout jeden jediný knoflík a bylo by po všem, ty by ses konečně dozvěděl pravdu a já bych se mohla po těch dlouhých týdnech v klidu vyspat… jenže doposud jsem to ještě nedokázala, vždycky mi v tom něco zabrání. Můj strach, moje hrůza z toho, že mě odmítneš… a tak sama sobě můžu poděkovat, že přijdou další nekonečné noci, další dny, kdy mě budou spolužačky deptat pomluvami o tvém osobním životě. Začínají dlouhé nekonečné letní prázdniny, které mě od tebe na 60 dnů oddělí. Musel by se stát jedině zázrak, aby tomu bylo jinak… jenže žádná spása nepřijde, v to začínám čím dál míň věřit…
Jedině by mi bůh musel seslat kupu sebevědomí, abych si před tebe dokázala stoupnout a řekla ti do očí pravdu. Jakou??? Že já nejsem jen další člověk, kterého denně ve škole potkáš, že jsem člověk, který tě má fakt rád a který by dal všechno za to, aby mohl být s tebou…
Bože, láska je tak vyčerpávající!!! Nelze se jí zbavit, nelze ji uchopit a vyhodit někam daleko, aby už se nemohla vrátit. Musí odejít sama, musí sama odeznít, nelze ji v sobě ubít, udusit… je přece tak krásná a vzácná… Ano, jenže pouze v případě, že se o lásku je s kým podělit… Jenže já… já s ní bojuju sama, nestojíš vedle mě, nedržíš mě za ruku… Jsi daleko, nemůžeš dát mojí lásce naději!!! Vždyť ani nevíš, že ve mně existuje, že ve mně vzrůstá a roste, že ji cítím až v kostech a na své kůži…
Nemáš ani ponětí o tom , že kdybych měla mít poslední přání ve svém životě, bylo by to, abys mě pevně objal a už mě nikdy nepustil, to by mi stačilo, tak bych mohla zůstat až do smrti a nic víc bych už nikdy nežádala….
Na mém srdci jsou šrámy, hluboké rány. Moje srdce krvácí, je zoufalé a nešťastné. Bije jako na poplach, chce na chvíli ztlumit intenzitu tepu a tlukotu. Prahne po odpočinku… ovšem ten se nedostaví dokud mu neřeknu pravdu, dokud budu mlčet. Ubližuju vlastně sama sobě. Sama sobě způsobuju bolest a nedokážu v sobě uhasit plamen, který ve mně hoří, plamen lásky… Spaluje tělo i duši, mysl i naději. A jestliže budu neustále tak zarytě mlčet, stihne zničit úplně všechno… naši lásku, která je pro mě sice svatá, ale na druhou stranu mě kousíček po kousíčku zabíjí… Jsem vlastně obětí vlastních citů…, jak hrozné zjištění………………………………………………………………………………
TAK DOST!!!! Pane bože, co to píšu, copak mi definitivně naprosto hráblo??? Asi jsem se opravdu zbláznila… potřebuju čerstvý vánek, chci se zhluboka nadechnout, chci přestat myslet a chci si pročistit hlavu… a je dost pravděpodobné, že mi v tomhle odloučení od tebe dost pomůže!!!
Už teď mi hrozně chybíš, ale jsem hrdá na to, že jsem si vybrala zrovna tebe, na tom se nikdy nic nezmění, ať už to s námi dopadne jakkoliv. Možná, že v nadcházejících týdnech posbírám odvahu a chytím svoje štěstí za pačesy, možná to nebude ani moc bolet – možná to předčí má očekávání…
Ale je také možné, že tu odvahu v sobě nenajdu a nechám si štěstí proklouznout mezi prsty, zatímco mi budou slzy schnout na obličeji… Ale vždyť tohle já přece NECHCI!!! Musím bojovat, musím to zkusit, i za cenu, že nebudeme spolu….
Jedno vím ale jistě: začnu na sobě pracovat!!
A nyní budu po dlouhé dva měsíce šeptat do hluboké noci rozechvělým hlasem vyznání: ,, I Love You, My Lover“, když se mi o tobě bude zdát… a budu doufat, že ráno je moudřejší večera a že prázdniny rychle utečou, začnu tě zase potkávat a ty na mě budeš koukat jako na další z mnoha… pokud budu sedět se založenýma rukama – což nehodlám!!!!...