Vzkazy v hrnku kávy

Nepospíchali. Zvolna kráčeli již vlahou májovou nocí. Moc toho nenamluvili, jejich myšlenky se toulaly každá jiným směrem, a přesto je skrz propletené prsty cosi spojovalo. Napořád spolu, navždycky každém sám.
U domovních dveří se zastavili a jako na povel oba nadechli. „Tak...,“ vyhrkli současně, až se tomu museli zasmát.
„Nechceš… jít dál?“ zeptala se.
„Radši ne, je pozdě. Vašim by se to asi moc nelíbilo.“ Na tuhle odpověď však čekala.
„Nejsou doma,“ oznámila mu jakoby nic a v očekávání na něj hleděla. Ať však dělala, co dělala, známý záblesk v jeho očích se jí nepodařilo zahlédnout. Přesto přikývl. Vložila ruku do jeho teplé dlaně a pomalu odemykala.
Uvnitř se spolu usadili na gauč, ale dál se nedělo nic. Ve vzduchu stále něco viselo, něco nevyřčeného, co jí dodávalo stísněný pocit. Všechno jí to připomnělo jejich první schůzku a musela se bezděčně usmát. Ty křečovité chvilky ticha, ty neúspěšně skrývané rozpaky… Náhle zaslechla naplno znít to strašné ticho. Rvalo jí uši. A on stále nic neříkal. Jen se tak tupě díval na tu černobílou fotku na zdi, na které byli spolu…
„Tak já… Já asi něco pustím, je tu ticho,“ zvedla se zbrkle. Nepřítomně se na ni podíval. Pod tím jeho rentgenujícím pohledem si připadala jak nahá.
Může se snad divit jeho chování? Je sice fajn, že sama odjíždí na rok do zahraničí, ale co si tady počne on? S ním v tomhle plánu zkrátka nemohla počítat, a ne že by jí to nebylo líto. Jeho láskou si byla naprosto jistá, a přesto jí bylo odmalička doma předhazováno, že škola je nejdůležitější. Proč teď dělám, jako by to všechno bylo úplně normální? vyčítala v duchu sama sobě. Jak můžu čekat, že to všechno bude stejný jako vždycky?
„Nebe je temný a mnohem níž, jen vlků dávnej chorál z hor, a já tu marně hledám skrýš, když cesta rovná se nám ztrácí…“ ozvalo se nahlas z rádia.
„Moc… agresivní, viď?“ snažila se ho zoufale přimět k řeči. „Radši něco jinýho.“ Zapla zkusmo CD přehrávač, ačkoli neměla nejmenší tušení, co se v něm právě nachází. Už si nepamatovala, co poslouchala naposled.
„V dálce temnech domů jen tvý okno svítí… Celý město šlo už dávno spát…“ V tu ránu si vzpomněla. Vzpomněla si na včerejší probrečený večer s touhle starou písničkou, kterou omílala pořád dokola, na tu milionkrát ohranou melodii a slova, která znala nazpaměť. Oba je znali. Tahle písnička byla jejich jediná, nezapomenutelná, srdcová. Na mysl jí v tu ránu vytanuly i spousty dalších věcí.
To nepříjemné šimrání v břiše, když tenkrát, pozdě jako vždycky, spěchala na jejich první schůzku. Na bílou čokoládu, kterou nesnášela, ale dostala ji od něj jako věčný příslib. Na večery nad matikou. Na tu sladkou chuť pýchy pokaždé, když na ni čekal před školou. Na dlouhé telefonáty. Na jeho vůni…
Byl to on, kdo ji tenkrát vysvobodil ze spárů průměrného stereotypního života a dal jejímu životu smysl a řád. To on byl z nich dvou vždycky ten lepší, laskavější a obětavější. U kázal jí cestu rájem a přesto ho teď musí opustit.
Vytrhla se ze zamyšlení a upřela zrak zpátky na pohovku. On tam však už neseděl. Skrz roztažené žaluzie ho zahlédla na balkóně. Tiše stál přidržujíc se zábradlí, hledící zamyšleně kamsi do dáli. Skoro to v té tmě vypadalo, jako by mě přes oči jakousi neproniknutelnou clonu, za kterou se cosi odehrávalo. Neviděl, neslyšel, ani se nepohnul.
Potichu a symbolicky zaklepala na pootevřené dveře od balkóna. Trhl sebou, ale už ji alespoň vnímal. Dokonce se postřehnutelně, přestože s viditelným přemáháním, usmál.
„To je…“ začala.
„Ta naše,“ doplnil ji. Bez sebe štěstím, že konečně po tak dlouhé době promluvil, ho objala zezadu kolem krku. Chvíli tam takhle stáli v tichém souznění jako nehybné sousoší a jejich zamlžené zraky pozorovaly noční Prahu. Celý město šlo už vážně dávno spát, jen pár oken jim svítilo na znamení, že nejsou jediní zamilovaní pod sluncem ani pod hvězdami. Pak se do nich dala zima.
Usadila ho ke kuchyňskému stolu.
„Dáš si kafe?“
„Jo.“ Sobě s mlékem, jemu bez a kostku cukru do každého šálku, tak jako vždycky.
„Měli bysme jít spát,“ prohodila úplně nesmyslně, když před něj pokládala buclatý hrnek s pruhovanou kočkou.
„Hm. Ale víš, že po kafi nikdy neusnu.“
„Vím,“ usmála se šibalsky a pak poznamenala: „Hmm, málo mlíka.“ Sáhla po plechovce a do svého hrnku s dalmatinem nacmrndala ještě pár kapek. Pak pomalu usrkla.
Bylo to zvláštní. Přemýšlela, jestli se jí to jen nezdá, jestli to není výplod její bujné fantazie. Nerozmíchané mléko se na hladině kávy stočilo do prapodivného tvaru. Vypadalo teď jako… jako srdce. Já blázním! říkala si v duchu. Zamyšleně pozorovala hladinu vroucí tekutiny.
Možná je tohle poslední den a noc, které strávíme úplně celé spolu, sami dva. Potom už přijdou rozlučkové oslavy s rodiči a přáteli, a chvilku sami pro sebe si najdou asi jen těžko. Proč jen je život tak strašně složitý? Počká na ni? A vydrží to tam daleko za velkou louží ona bez něj? Má to všechno ještě vůbec nějakou budoucnost? Otázek bylo příliš mnoho, odpověď však nikde žádná. Já si chci taky urvat svůj kousek nebe, kousek nebe s ním! Tak proč jen mě život staví před samá velká rozhodnutí?
Vztekle zbrázdila hladinu kávy lžičkou. Rozpůlila srdce vejpůl, ale jako naschvál vytvořilo mléko jiný obrazec. Vypadalo teď jako obrysy dvou postav s hlavičkami u sebe, jako obrysy milenců…
Milovala ho, tím si teď byla jistá. Bez něj zahyne, zajde jak zanedbaná kytka bez vody.
Vyhoupla se mu na klín, div že nepřevrhla jeho hrnek s kávou, a zadívala se mu upřeně do očí. Umí si snad představit jeden jediný den bez té jejich hloubky a nádhery? A co teprve celý dlouhý rok?
Znal ji natolik dobře, aby poznal, že mu chce něco důležitého říct. V jeho temných kakaových očích jasně četla otázku. Po těle se jí rozlilo osvobozující teplo, když mu šeptala: „Já neodjedu. Nemůžu.“