Až se zase objevíš

Listopad 2016

Stáli jsme naproti sobě. Jako bych s poslední slzou smíchu setřenou z koutku oka zahnala i lehkost mezi námi. Atmosféra zhoustla. Přitom jsme proti sobě takto stáli už tisíckrát.

U kávovaru v práci, kde jsme na sebe jednou náhodou, jindy organizovaně narazili.

Před výdejním oknem naší oblíbené hospody, kam jsme často zamířili po práci.

Před dveřmi oblíbeného baru, když jsem potřebovala na vzduch a on naopak potáhnout z elektronické cigarety.

Před mým bytem, když mě doprovázel po večírku, který se příliš protáhl.

Stáli jsme takto tolikrát, ale mně najednou došlo, že tady naše přátelství skončilo. Jeho pohled to potvrzoval. Klouzal po mé tváři, po mém těle v jeho tričku, po mých nohách. Odshora dolů, zdola nahoru. Až se ten tanec jeho pohledu omezil jen na mučivé těkání mezi mýma očima a rty. Na okamžik se zasekl u rtů. Trochu se přiblížil. Snad si to ani neuvědomoval. Působilo to, jakoby ho ovládala neviditelná síla, jíž nedokázal už dál vzdorovat. Nebo možná ani nechtěl. Zato ve mně se vzedmulo vzdoru za nás za oba. Panika. Najednou jsem chtěla utéct. Nebála jsem se jeho. Vyděsila mě ta situace. Její možný význam.

Ještě před pár minutami se vše zdálo nekomplikované. Přeskočila ta výhybka až teď, nebo jsme jeli každý po jiné koleji, aniž bych si toho všimla, už týdny? Měsíce? Roky? A proč nikdy nic neřekl? Proč se teď přibližoval s temným pohledem, ve kterém se zračil touha? Chtěla jsem něco takového vůbec? Jeho pravá paže se opatrně zvedla a namířila si to přímo k prameni mých vlasů uvolněném z ledabylého drdolu. Když jeho prsty jemně zavadily o mou tvář, zachvěla jsem se a naskočila mi husí kůže. Ani jeden z nás nepřerušil oční kontakt.

Aspoň dokud mi pramen nezasunul za ucho. V tu chvíli jsem zavřela oči, mírně sklonila hlavu k zemi a bezděky zatajila dech. Naprosto zmatená. Ostře jsem se nadechla. Prsty mě pohladily po tváři, po krku, pak se vzdálily. Zůstala po nich horká stopa. A já v transu. Probrala mě z něj až další slza, která mi utekla zpod víček. Konečně jsem zase vzhlédla. Slza mi sklouzla až k bradě a tiše dopadla na dřevěnou podlahu.

„Ach jo,“ povzdech si a přitáhl si mě do obětí. Důvěrně známého, kdy jsem se ztrácela v jeho silných pažích. Vyčerpaně jsem hlavu zabořila do jeho klíční jamky. Svou hlavu si položil na mou a jen mě konejšivě hladil po zádech. Uvědomovala jsem si, že právě vypukl pořádný chaos, ale teď jsem na jeho řešení neměla sílu. A tak jsem se ho jen držela jako klíště a snažila se předstírat, že se ta zvláštní chvíle nikdy nestala. Zhluboka se nadechl a pravil: „Půjdeme spát?“ Přikývla jsem. Mlčky jsme se odebrali na rozestlanou pohovku a stejně jako tolikrát předtím jsem se zase schoulila do jeho náruče. Dlouhé minuty, možná i hodiny jsme svorně předstírali spánek, až jsme nakonec přece jen usnuli.

Ráno jsem se tiše vykradla do svého bytu. Bez rozloučení.

Srpen 2019

„Nezlob se na mě, ale tohle je potupný,“ postěžovala jsem si se sklenkou vína v ruce a sledovala, jak na schodišti směrem do sklepního salonku mizí dvojice dobře naladěných žen, zatímco se schovával shrbený pod stolem.

„Už jsou pryč?“ Zeptal se místo reakce.

„Jo, už můžeš vylézt. Mohl bys mi to laskavě vysvětlit?“ Zvedla jsem obočí a upřela na něj oči, zatímco si rovnal košili a znovu se uveleboval v křesle. Aby získal cenné vteřiny, dopřál si pořádný doušek piva.

„Co chceš slyšet? Nechce se mi doma vysvětlovat, proč mě její kamarádky viděly s jinou holkou,“ pokrčil rameny, aniž by se mi podíval do obličeje. Svitlo mi.

„Proč přesně by to byl problém?“ Otázala jsem se pomalu, přestože jsem už tušila.

„Vždyť víš...“ Odbyl mě polohlasně. Jakoby se styděl. Za mě.

„Ona neví, že jsme šli posedět spolu?“ Dorážela jsem dál. Srdce se mi rozbušilo. Připadala jsem si jako kriminálník, aniž bych cokoliv provedla.

„Ne tak úplně.“

„Přestaň kličkovat,“ zabodla jsem do něj pohled, opřela se a založila ruce na hrudi.

„Řekl jsem, že jdu ven s kamarády.“ Přiznal konečně. A mé rozladění zesílilo.

„Proč?“

„Proč asi? Moc dobře víš, že nejsi právě její favoritka a poslední dobou je na tebe poněkud citlivější. Od té grilovačky před dvěma měsíci, abych byl přesný. Nevím, co jste si tam řekly nebo udělaly, ale od té doby jsi tabu.“ Položil sklenici na zpět na stůl a nervózně si prohrábl vlasy. Tradiční červnová grilovačka naší party, kdy nám konečně představil svou paní Kolumbovou. Respektive kdy ji představil mně. Už spolu bydleli půl roku a chodili spolu o rok déle, ale kvůli mé několikaměsíční stáži ve Francii a pracovní vytíženosti k tomu nebyla dřív příležitost. Marně jsem však pátrala v paměti, co jsem udělala, aby najednou jeden z mých nejbližších přátel musel tajit, že jde se mnou na skleničku. Jako už tolikrát předtím.

„Pak by ses jí měl asi zeptat, protože taky netuším, co se stalo. Uznávám, že mi připadala odtažitá, ale myslela jsem si, že je vůči novým lidem taková. Nicméně mě trochu uráží, že se musíš schovávat. Jakoby na mně bylo něco špatného...“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Co kdybychom to nechali být? Docela jsem se těšil, že mi konečně řekneš všechny novinky a pokud za měsíc zase odlítáš, nerad bych ten večer strávil dohadováním.“ Složila jsem zbraně. Měl pravdu. Časy, kdy jsme se vídali denně v práci a několikrát týdně i mimo ni, dávno pominuly. Od mého nástupu do nové firmy, s čímž souvisely mé časté výjezdy do zahraničí, a jeho nového vztahu jsme se setkávali jen velmi sporadicky. Jistým způsobem jsem se divila, že nám přátelství živené jen zprávami a fotkami vydrželo.

„Fajn.“ Na to jsem pozvedla skleničku a připili jsme si.

Až při placení jsem zjistila, kolik jsme toho vlastně za ten večer vypili. Trval na tom, že mě pozve, s čímž jsem souhlasila jen pod podmínkou, že příště zvu já. Dohodu přijal jen proto, že to znamenalo, že příště bude. Za to si vysloužil jemný pohlavek.

Až při opuštění vinotéky jsem zjistila, jak moc alkoholu se právě prohánělo mými žilami. Nemohla jsem se přestat smát. Každý krok se tak stával riskantním.

„Myslím, že si budu muset zavolat odvoz, nemůžu chodit.“ Hihňala jsem se pošetile.

„Nabídl bych ti nocleh, ale obávám se, že by ses nedožila rána. Ani jeden z nás,“ zahýkl se. Začala jsem se smát ještě víc. Něco vzadu v hlavě mi napovídalo, že je tato situace celá špatně, ale neposlouchala jsem. Bylo mi lehce a měla jsem u sebe jeho. Aspoň na chvíli a tajně. 

„Ach, to byly časy,“ povzdechla jsem si nostalgicky, když jsem se konečně dosmála. Zasněně jsem zvedla hlavu k obloze, na níž se právě něco jasného mihlo. „Hvězda! Padá hvězda! Přání, honem!“ Vyjekla jsem, vystřelila ukazováček k místu, kde v atmosféře právě skončila existence nějakého meteoru, a u toho nadskočila. Až příliš ambiciózní směsice pohybů na pokročilou opilost a vysoké podpatky na mých nohou. „Jeeeej,“ vyhrkla jsem, jakmile jsem začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Než jsem se stačila zřítit, zachytily mě dvě známé silné paže a promptně si mě přitáhly. Držely mě pevně, dokud jsem zase nestála rovně. Dokud jsem nezvedla tvář ke tváři blízko před mou. „Přál sis něco?“ Usmála jsem se radostně.

„Přál.“ Přitakal.

„A co?“ Vyzvídala jsem dál.

„Když to řeknu, nesplní se to.“ Oponoval s nepatrným zavrtěním hlavou.

„Mně můžeš. Mně můžeš říct všechno.“ Přesvědčovala jsem ho dál.

„Ty první.“ Pobídl mě. Na setinu sekundy jsem stiskla rty, než jsem pokračovala.

„Abych nikdy neztratila svého nejoblíbenějšího člověka na světě.“ Prozradila jsem bez rozmyslu. Jednou paží si mě zase přitáhl blíž a druhou si začal hrát s vlasy podél mého obličeje. Na okamžik spočinul očima na nich a hned se vrátil zase ke mně. 

„Tak to jsme si přáli totéž,“ zašeptal tak tiše, že jsem to mohla slyšet jen já. A zároveň cítit. Jeho dech na svých rtech. Jako předvoj něčeho velkého. Vzápětí se naše rty spojily. Nedokázala jsem říct, kdo ty poslední milimetry překonal nebo jestli jsem do té propasti skočili současně. Ale najednou jsme tam, na vylidněné ulici uprostřed noci, splynuli. Bylo to jako konečně dorazit domů. Jako když do sebe zapadne puzzle. Jako když náhle celý svět ztichne a roztočí se rychleji současně. Pevně jsme se k sobě tiskli a líbali, jakoby nám šlo o život. Jako bychom celé roky směřovali právě k tomuto okamžiku. 

Přestali jsme, až když nám začal docházet kyslík. Rty jsme od sebe vzdálili pomaličku, abychom ještě na moment oddálili návrat do reality. Opřeli jsme se čely jeden o druhého.

„Musím jít.“ Špitla jsem přidušeně stále ještě se zavřenýma očima.

„Já vím.“ Přitakal stejně tiše.

„A ty taky. Někdo na tebe čeká.“ Dodala jsem.

„Já vím.“ Zopakoval. Tak zvláštně smířeně. Oba jsme věděli, že se nic víc nestane. Že je to jen tato jedna noc, jen ten jeden polibek.

„Myslím, že už se neuvidíme.“ Povzdechla jsem si.

„Já vím.“ Pravil znovu. Takřka neslyšně a zmučeně. Zvedl hlavu a políbil mě na čelo. „Ale nezmiz. Zůstaň se mnou aspoň na dálku.“

„Nezmizím.“

Březen 2021

Ale zmizela jsem. Postupně, nenápadně. Ne proto, že bych chtěla. Ale pochopila jsem, proč byla vůči mně jeho milá tak nevraživá. Cítila, že jsme tančili po tenkém ledě. Té noci pod námi praskl a já nemohla vzpomínky dostat z hlavy. Ačkoliv jsem současně věděla, že my dva víc než přátelé být nemůžeme. Měli jsme každý jiné plány, vize do života. A teď, když jsem přijela po měsíci zase na pár týdnů domů, se mi to jen potvrdilo. Ve schránce jsem našla svatební oznámení. Bez dopisu, bez pozvánky. Zastihlo mě to zcela nepřipravenou. Ten víkend jsem strávila v slzách a zvláštním deliriu, kdy jsem jen těžko rozeznávala, jestli je den, nebo noc. Po lahvi vína jsem se konečně odhodlala. Položila jsem oznámení na konferenční stolek s mramorovým dekorem, vedle něj přidržela sklenku vína a pořídila fotku. Otevřela jsem náš chat, v němž se už objevovaly jen přání k narozeninám, svátkům a Vánocům. Odeslala jsem fotku se vzkazem: „Gratuluji a připíjím na vaše štěstí!“ Zobrazeno. Bez odpovědi.

Leden 2024

Vyčerpaně jsem se svalila na gauč. Teď už jsem mohla s klidem říct, že po bývalém příteli mi v bytě nezbyla jediná stopa. V zápalu touhy po novém začátku jsem dokonce sama vyměnila zámek. Symbolicky. Aby i těm dveřím bylo jasné, že po klišoidní nevěře se sekretářkou už není návratu. Prý pracovní cesty. Už to ale bylo za mnou. Nejdřív jsem si připadala jako idiot. Pak mě pokoušel hlásek vyprávěním o karmě. Nakonec jsem si dovolila slzy, vztek a nakonec renovaci bytu. Můj tříměsíční projekt obnovy právě skončil. Čistý štít, řekla jsem si. Na mobilu se objevila notifikace od seznamovací aplikace. Nestála jsem o nic vážného, stále jsem se nacházela v rekonvalescenci, ale někdo, s kým bych mohla čas od času na skleničku, by mi přišel vhod. Otevřela jsem aplikaci. Dvě nová „ahoj“ a jeden bezkontextový smajlík. Velmi oduševnělé. Nechtělo se mi mrhat energií na vytváření témat pro konverzaci, a tak jsem místo toho začala swipovat a zmapovat aktuální nabídku v okolí. Ušklíbla jsem se, když jsem uvědomila, že se to moc neliší od těch večerů, kdy jsem si v Barceloně, Paříži, Londýně, Dublinu a dalších evropských městech vybírala u donáškové služby večeři. Úsměv mi však zmizel, když jsem narazila na jeho tvář. Přibylo na ní pár vrásek a nechal si narůst vousy, ale byl to nepochybně on. Vždyť byl ženatý, pomyslela jsem si. Zdálo se, že se jedná o neověřený profil. Mohl to být falešný uživatel, ale rozhodla jsem se využít záminku. Chyběl mi a v posledních měsících jsem si nesčetněkrát představovala naše rozhovory, v nichž by mě ubezpečoval, že jsem neudělala španě vůbec nic. Chtěla jsem vědět, jak se má. Co dělá. Jestli je šťastný. Zavřela jsem proto seznamku a otevřela náš chat. Tichý a neobývaný už dlouhé roky.

Ahoj, jak se máš? Myslím, že jsem narazila na seznamce na někoho, kdo používá tvoje fotky. Říkala jsem si, že bys to měl vědět. Případně ti pošlu odkaz. 

Chvíli jsem čekala, jestli se objeví nějaká reakce, pak jsem ale telefon zase odložila a rozhodla se pustit si další díl oblíbené kriminální série. 

Právě začínal třetí, když se displej rozsvítil. Zpráva od něj. 

To nebude nutné. Obávám se, že ten někdo jsem jen a pouze já.

Obočí mi povyskočilo. Hbitě jsem odpověděla.

Promiň, ale manželka o tom ví? :D

Animace mi prozradila, že odepisuje. Pak na chvíli přestal. Až se najednou objevily další řádky:

Myslíš, že jsem ten typ, co hledá bokovky? A to jsem si myslel, že se známe celkem dobře...

Srdce mi v hrudníku sprintovalo. Nebyla jsem si však jistá, jestli jsem to trochu nepřehnala.

Nemyslím, jen jsem teď asi trochu zmatená.

Nestihla jsem ani vzhlédnout, jak rychle se objevila odpověď. Jakoby ji měl už předepsanou.

Jsem rozvedený.

Vytřeštila jsem oči.

Proč jsi mi to neřekl?!!

Na další reakci jsem si musela počkat věčnost. Dle tančících tří teček,které se objevovaly a zase mizely, svou odpověď několikrát změnil.

Zmizela jsi. Čekal jsem, až se zase objevíš. :)

Nikdy jsem nezmizela. Jen jsem čekala opodál.

Leden 2025

„Ať tě to ani nenapadne!“ Varovala jsem ho a sama výhrůžně zamávala malířskou štětkou.

„Jinak co?“ Ušklíbl se drze, zatímco se ke mně zlověstně pomalu blížil přes pokoj s dlaněmi zapatlanými barvou. 

„Jinak se ti přihodí něco zlého.“ Kladla jsem důraz na každou slabiku. Nestačilo to. V další moment už byl u mě, jednou paží si mě přitáhl za pas, druhou rukou mě chytil za týl a umlčel mé vyjeknutí polibkem. Stejným polibkem, jakým mi bral dech už téměř rok den co den. „Mizero, tohle je tvůj konec,“ procedila jsem mezi zuby a snažila se potlačit smích. Cítila jsem vlhko po celé hlavě, ale bylo mi to fuk. I kdybych tu barvu už z vlasů nikdy nedostala. Dokud mě k sobě tiskl tenhle chlap, můj nejoblíbenější člověk na světě, bylo mi jedno všechno.

„To si piš, zlato, tohle je můj šťastný konec a ty moje pohádka.“