Andělé existují ...

Když jsem se tehdy probudila, hlava mě bolela jako střep. Otevřela jsem oči a přímo v mém zorném poli visel na bílé stěně kalendář. Trvalo mi pěknou chvíli, než se mi podařilo rozluštit písmenka a přečíst slovo květen. Máj, lásky čas, pomyslila jsem si. Máj, lásky čas a já jsem … No? Kde to vlastně jsem? Zase jsem oči zavřela a usilovně přemýšlela, co se děje. Nebo spíš, co se stalo.
Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem společně s kamarádkou odcházela ze školy. Dostaly jsme neuvěřitelný záchvat smíchu, když jsme na zemi uviděly ležet prezervativ. Znáte ty chvíle, kdy vás rozesměje úplně všechno, včetně toho, že někdo řekne slovo dům. To byl tenkrát náš případ. Měly jsme prostě dobrou náladu. Jenomže pak už si pamatuji jen náraz, křik a … a dál nic.
Au! V hlavě mi úplně třeštilo. Myšlení bolí, řekla jsem si. V tu chvíli se otevřely dveře. Dovnitř vstoupil muž v bílém. Byl to anděl. Musel to být anděl, kdo jiný. Takže jsem v nebi? Usmála jsem se nad svou naivitou. Andělé přece neexistují. Usmál se také. Kdybych byla bývala stála, určitě by se mi podlomila kolena. Jenomže já jsem ležela.
A ležela jsem v té nemocnici ještě několik dní, než jsem konečně mohla vstát. Ale v jednom jsem tehdy měla pravdu. Byla jsem v nebi. I teď jsem v nebi. Jsem v sedmém nebi, protože jsem právě dostala bílou růži se vzkazem: Uvidíme se večer.
A pak, že andělé neexistují!