12) Dej mi zpět vzpomínky - Čas přemýšlet.

Anotace: tak je tu další díl :-) doufám jen, že to nepíšu zbytečně a že ti, kteří chtěli další díl, opravdu čtou.

Konečně čas přemýšlet. I když to tak nevypadalo, Jutovi se neustále v hlavě honila spousta myšlenek. Bylo to už dva měsíce co ztratil paměť. Všechny jeho veselé i smutné zážitky zmizely v dáli a on si nebyl schopný vybavit jedinou část z nich. Sice mu Minuka řekl pravdu, Nebo spíš řekl, co se stalo, ale Juto měl častokrát pocit, že to není pravda. Že mu Minuka tají ještě něco a hlavně si myslel, že Minuka ví, proč Juto ztratil paměť. Vždy když byl s ním bál se na to zeptat a tak byl teď rád, že odjíždí, protože chtěl sám přemýšlet o spoustě věcí. Celý zbytek dne seděl na lavičce v parku a přemýšlel, jak se na to opatrně zeptat tak, aby svého přítele neurazil. A pak přišel na výborné řešení. Možná Minuka není jediný, kdo zná pravdu. Možná, že jí řekl svým nejbližším přátelům.
Druhý den šel Juto do školy s novým přesvědčením a úkolem – zeptat se Minukových přátel na pravdu. Nebyl si jistý, jestli budou něco vědět, ale doufal, že za zkoušku nic nedá. Pomalu vešel do třídy a upoutal na sebe pozornost všech studentů. Začal být z toho, že na něj všichni zírají, nervózní a měl chuť se zase otočit a odejít. Ale zároveň se chtěl dozvědět pravdu. A tak i když trochu neodhodlaný se vydal k jednomu z Minukových přátel, kterého s ním párkrát zahlédl.
„Promiň, můžeš na chvilku?“ zeptal se nejistě. Kluk si jenom pohrdavě odfrkl.
„Co chceš, škvrně?“ odvětil neurvale. Juto se celý rozklepal. Přece jen to byl o rok starší chlapec a také o hodně větši a jistě i silnější. Snažil se mu naznačit, že by s ním chtěl mluvit o samotě, ale pro to hromotluk neměl pochopení. Po chvíli přemlouvání to Juto vzdal.
„Jen mě zajímalo, jestli nevíš něco o mé ztrátě paměti.“ Vychrlil ze sebe. Nejraději by to vzal zpět, už když to říkal, neboť nepříjemný žák se začal hlasitě smát, až na sebe přitáhl pozornost všech ostatních.
„Tak poslouchej, prcku.“ Smál se. „Nevim proč bych o tom měl něco vědět zrovna já.“ Juto zesmutněl.
„No já myslel…“
„Víš co? Tak raději nemysli.“ Zasmál se ještě jednou hromotluk, ale tentokrát se smálo i pár dalších chlapců ze třídy, načež se přidali i ostatní. Juto už to vzdal a rychle utekl ze třídy. Sedl si na lavičku na chodbě školy a propadl beznaději. „Takhle se nikdy nikam nedostanu“zoufal si a začal přemýšlet co by mohl dělat dál. Jeho tok myšlenek, ale přerušilo hlasitě zvonění a tak se opět rozeběhl do třídy na další vyučovací hodinu.

„Tak a co teď?“ ptal se sám sebe Juto. Seděl v parku a pomalu jedl oběd, který si sám udělal a který představovali dva šunkové toasty. Neměl chuť jít domů, neboť venku bylo naprosto krásně a tak se rozhodl udělat si malou procházku. Na zemi vedle lavičky se válela jeho školní taška plná těžkých knížek a sešitů. Juto ale vůbec nepřemýšlel nad složitostí spousty domácích úkolů, který jim byli přiděleny, ale nad tím, jak bude postupovat, aby se konečně dozvěděl pravdu. Nápady podobného ražení, jako byl ten předchozí, okamžitě zavrhl neboť neměl chuť dostat se do další nepříjemné situace, jako ten den. Jenže kdo zná pravdu? A je vůbec nějaká? Co když všechno co Minuka řekl nebyla lež? Co když si to skutečně nevymyslel a teď se Juto hodí za utopickými myšlenkami?
„Ach jo.“ Zazoufal nahlas Juto, když dojedl toasty a skončil s vtíravými otázkami. Pomalu se zvedl a dal si těžkou tašku na zmožená záda. Přece jen nosit takovou spoustu knížek na zádech celý den, není žádná sranda. A to může každý běžný student potvrdit. Pomalu kráčel domů, kam se nakonec rozhodl zajít, neboť začal propadat beznaději, že už ho k pravdě nic nedovede. A najednou ho to napadlo. Kdo možná znal pravdu a úmyslně ji zatajil, kdo věděl co se stalo a Jutovi nic neřekl a byl to ten, kdo sdílel s Minukou velký dům – Naoki. Juto se dal do běhu.
„No ovšem, proč mě to nenapadlo dřív?“zajásal a aniž by si odnesl tašku domů okamžitě zamířil do Minukova domu. Opět se ozval dlouhý skřípavý zvuk domovního zvonku a těžké kroky, jak někdo pomalu scházel po schodech. Dveře otevřela prací unavená Mitsuko.
„Ahoj, Juto. Co tu děláš?“ podivila se místo běžného přivítání. Na první pohled bylo poznat, že u počítače, na kterém pracovala, proseděla několik hodin.
„Je doma Naoki?“ zeptal se stejně zadýchaně jako nedávno, když se běžel rozloučit s Minukou. Mitsuko zavrtěla hlavou.
„Odjel brzo ráno, kvůli nějaké práci, ale říkal, že se vrátí kolem čtvrté. Mám mu něco vyřídit?“ zeptala se Mitsuko.
„No, myslel jsem spíš, že bych na něj počkal.“ Navrhl Juto. Mitsuko nejdřív překvapeně zírala, ale poté svolila a pozvala Juta dál.
„Dáš si něco?“ zeptala se, když usadila hosta do obývacího pokoje. „Udělám ti čaj.“
„To bys byla hodná.“ Poděkoval Juto a pohodil svou tašku vedle pohovky. Už se nemohl dočkat, až přijde Naoki domů a až se ho na vše zeptá. Byli teprve tři hodiny, ale Juto byl tak nadšený ze svého nového nápadu, že mu bylo jedno, jak dlouho bude muset čekat na jeho realizaci. Po chvíli se ve dveřích opět objevila Mitsuko a v rukou nesla tác se dvěma prázdnými šálky a konvicí plnou čaje. Vše položila na stůl a nalila do obou šálků teplý nápoj.
„A co od Naokiho potřebuješ?“ přerušila chvíli ticha.
„Chtěl bych se ho na něco zeptat.“ Odpověděl Juto a převzal od ní svůj šálek.
„Co je tak důležité, že to nemůže počkat?“ zeptala se opět Mitsuko a posadila se na pohovku vedle Juta.
„Myslím si…Myslím si, že ví něco o mé minulosti.“odpověděl po dlouhé chvíli mlčení.
„Ale já myslela, že ti vše už Minuka řekl.“ Podivila se Mitsuko.
„To je pravda, ale mám občas pocit, že mi neřekl vše.“ Řekl Juto tak potichu, že ho vedle sedící Mitsuko skoro neslyšela. Ale jakmile jí došla všechna slova zhrozila se. Co když bude chtít Juto vědět vše co se doopravdy stalo.
„Ale, ale co by ti mohl zatajovat?“ zasmála se. „Myslím že ti řekl vše, co chtěl, abys věděl. A jestli že ti skutečně něco zatajil, o čemž dost pochybuji, tak asi nechtěl, abys to věděl. V tom případě nemá cenu toužit po tom to vědět ne?“ Juto se nejdříve překvapeně zadíval do jejích očí, a pak se usmál.
„Možná máš pravdu.“ Řekl opět tiše. Po chvíli se zvedl a sebral ze země svou školní tašku.
„Neříkej Naokimu, že jsem tu byl. Stejně by to nemělo význam.“ Řekl posmutněle a odešel domů. Cestou ještě přemýšlel nad tím, co mu Mitsuko řekla. „Co to vlastně hledám?“ ptal se sám sebe. Mělo cenu vůbec pátrat po pravdě?

Když přišel domů byl dost unavený. Sice byli teprve 4 hodiny, ale celodenní práce ho vyčerpala. Už dlouho nepracoval tak dlouho, ale po té co Minuka odjel si musel pročistit hlavu.
„Stalo se něco, když jsem tu nebyl?“ zeptal se pracující Mitsuko. Ta, aniž by zvedla hlavu od věčně zapnutého počítače, odpověděla.
„Byl tu za tebou Juto.“ Naoki pozvedl své černé oči k dívce.
„A co chtěl?“ zeptal se naoko nevzrušeně. Mitsuko se zastavila a opětovala Naokimu pohled.
„Chce, abys mu řekl pravdu.“