13) Dej mi zpět vzpomínky! - Dlouhá noc

Juto seděl na kraji své postele. Proč by měl všechny své vzpomínky nechat plavat? Minuka mu radil, ať nežije minulostí. Mitsuko říkala, že nemá cenu pátrat po něčem, co ostatní chtějí zatajit. Ale dá se žít přítomnost v nevidomosti? Dá se snad žít s pocitem, že vám sebrali vzpomínky s vědomím, že vám už nikdy neřeknou pravdu? Pro Juta to bylo něco nesnesitelného. Tak moc chtěl znát pravdu. Nejhloupější na tom všem bylo, že ani on sám si nebyl jistý, jestli je po čem pátrat. Ale jednu věc věděl naprosto jistě: musí existovat člověk, který ví, proč Juto paměť ztratil. Přece se všechny jeho vzpomínky najednou nerozhodli zmizet. A Juto byl odhodlaný tohoto člověka najít a zjistit od něj pravdu.
„Haló?“ ozval se ospalý hlas na druhém konci telefonické sítě. „Kdo volá?“
„To jsem já.“ Pošeptal do telefonu Juto. „Nemohu spát.“ Volal skoro se slzami v očích.
„A proto mě budíš ve tři ráno?“ zavrčel mrzutý Naoki. „Vem si prášek na spaní.“ Poradil mu.
„Chci si s tebou promluvit. Chci znát pravdu. Bál jsem se zeptat dřív, ale došlo mi, že čím déle budu váhat, tím horší bude možná potom slyšet pravdu. Prosím.“ Naoki něco zabručel a ve sluchátku bylo slyšet, jak se pomalu zvedá z vyhřáté postele.
„Tak počkej, za chvilku jsem u tebe.“řekl a položil telefon. Juto se za to proklínal. Vadilo mu, že Naokiho vzbudil. Sám nevěděl, proč to udělal, ale cítil se, jako by už neměl čas. Po půl hodině se ozval domovní zvonek. Juto plný energie seběhl dolů a bral schody po dvou. Otevřel dveře a okamžitě unaveného Naokiho pozval do svého pokoje. Naokimu se představa obrovského schodiště příliš nezamlouvala, ale Juto ho táhl za sebou, jako kus hadru a tak neměl sílu mu odporovat.
„Tak co potřebuješ?“ zeptal se když se konečně posadil na Jutovu postel. Chlapec k němu zvedl své prosebné oči a chytl ho za ruce.
„Prosím, Naoki. Řekni mi pravdu.“ Naoki si prohrábl své tmavé vlasy a dlouze zívl.
„Prosim tě. Minuka ti snad vše řekl ne? Jestli se chceš zeptat na detaily tak mu zavolej.“ Odpověděl nevrle. To už Juto nevydržel a prudce vstal.
„Jenže on mi něco tají a já věřím, že ty to víš! Proč jsem ztratil paměť. Proč to nikdo neví. Proč jste na mě tak chladní, když chci znát pravdu.“ Křičel hystericky „A ze všeho nejvíc nerozumím tomu, jak jsem mohl odolat pohledu tvých černých očí, jak mi všichni tvrdíte.“ Už v půlce věty byla vidět Jutova nejistota. Naoki najednou jako by se probral.
„Cože?“ řekl jen. Zdálo se, že nebyl schopen říct cokoliv jiného. Juto se opět v klidu posadil na postel a zahleděl se kamsi do země.
„Minuka mi řekl, že jsem tvé city nikdy neopětoval. Nikdy. Ale za ty dva měsíce, co jsem do vašeho domu chodil, jsem si milionkrát položil otázku, proč bych ti ty city neopětoval? Jsi přitažlivý, to je pravda a navíc milý a obětavý. Za tu dlouhou domu, jsem na tobě nenašel žádnou špatnou vlastnost. A navíc ty nádherné oči.“ Juto se na okamžik odmlčel, aby se do těch tmavých očí podíval. Překvapením hned ucukl. Zahlédl slzy štěstí, splněného očekávání a zároveň smutek a zklamání.
„Juto, ty soudíš Minukova slova jen proto, že s nimi nesouhlasíš?“ zeptal se překvapeně.
„Nechápu to!“ křikl Juto. „Tak moc bych si chtěl na všechno vzpomenout.“ Tentokrát se objevily slzy v Jutovích očích. Chtěl se ještě jednou podívat do těch černých očí, ale neviděl je. Naoki je totiž zavřel a pomalu chlapce políbil. Juto překvapení málem křik, kdyby mu nějaký tichý hlásek v hlavě neřekl, ať nic nedělá. Naoki si k sobě Juta přitáhl blíž a začal ho hladit ve vlasech. Juto také zavřel oči. Užíval si nádherný pocit, ale najednou ho přerušila obrovská bolest hlavy. Juto Naokiho prudce odstrčil a chytil se za hlavu ve snaze, bolest zastavit. Ale jakoby to vycítila začala bolest otravovat Jutovu hlavu ještě mnohem více. Chlapec začal křičet.
„Co se děje.“ Volal zmatený Naoki.

Chlapec byl sám. Seděl na lavičce s mokrými tvářemi zabořenými do kolen. Cítil obrovskou bolest v srdci, i když nevěděl proč. Najednou jako by zdály uslyšel cizí hlas, ale zároveň tak povědomí. Probudil se a zvedl oči.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se vysoký tmavovlasý muž. „Víš kolik je hodin? Neměl by si být raději doma, než polehávat na lavičce?“ ptal se muž.
„Sakra. Ujel mi poslední autobus.“ Křikl chlapec
„Bydlíš daleko?“ Zeptal se muž milým hlasem.
„Jen kousek odtud. Ve vedlejší vesnici.“ Řekl chlapec a začal si mnout spánky, které ho bolely.
„Jestli chceš, klidně tě svezu. Bydlím také kousek odsud.“ Usmál se muž. Chlapec cítil, že z něj nemusí mít strach. Měl v něj důvěru, jako by ho léta znal. Možná to bylo těma černýma očima, které mu byli překvapivě povědomé.
„Tak pojedeš semnou?“ zeptal se muž a chlapec si uvědomil, že dlouho neodpověděl.
„Jasně, díky.“

„Haló, Juto. Jsi v pořádku?“ Juto otevřel oči. Bolest hlavy okamžitě přestala.
„To byla…“ pošeptal.
„Co se stalo?“ ptal se pořád zmatený Naoki. Juto se usmál.
„To jsem byl já.“ Volal šťastně.
„Cože?“ podivoval se dál Naoki.
„Já jsem si vzpomněl. Sice jen kousek ale vzpomněl jsem si.“ Volal vesele Juto a štěstím začal skákat. Naoki jen kroutil hlavou, ale zároveň byl také šťastný.
„A na co sis vzpomněl?“ zeptal se. Juto se opět posadil na postel vedle Naokiho.
„Naše první setkání pamatuješ? Ujel mi poslední autobus.“
„Jak bych mohl zapomenout.“ Zasmál se Naoki. „Jsem rád, že sis vzpomněl.“ Juto najednou zvážněl.
„To se mi nikdy s Minukou nestalo. Za celé ty dva měsíce. Ale s tebou jsem si vzpomněl během chvilky. Možná…“
„Možná to byla jen náhoda. Nedělejme žádné závěry.“ Klidnil neposedného chlapce Naoki.
„Možná…“
„Co takhle nechat už těch možná?“ navrhl Naoki a opět nenechal Juta domluvit.
„Ale možná si vzpomenu na vše.“ Řekl konečně Juto a podíval se na Naokiho prosebnýma očima. Naoki se sám pro sebe usmál, ale pořád se rozmýšlel. Má využít situace a vzít si zpět, co mu Minuka vzal. „Nebudu se přece chovat jako pětileté dítě“ přemlouval se v duchu, zatímco Juto čekal na jakoukoliv reakci. Naoki se zvedl, jemně od sebe Juta odstrčil a zamířil ke dveřím.
„Co se děje?“podivil se Juto.
„Nezapomínej, že si zadaný. Bylo by ode mě nehezké takhle využít situace.“ Usmál se posmutněle Naoki a odešel. Juto se za ním rozeběhl.
„Počkej.“ Volal, ale nezastavil ho. Zůstal stát na schodech a sledoval ho jak pomalu odchází.
Před jeho příjezdem měl Juto problém usnout, neboť musel myslet na vše, co mu zatím bylo řečeno, ale kvůli Naokimu, kvůli svým pocitům a kvůli té vzpomínce si byl jistý, že tohle bude dlouhá noc beze spánku.