14) Dej mi zpět vzpomínky! - Vzpomenout si nebo ne?

„Kde si byl?“ podivovala se Mitsuko, když se ve dveřích objevil Naoki. „Je půl čtvrtý.“ Dodala ještě, aby si uvědomil podstatu situace. Naoki si však jen unaveně sundal kabát a zamířil zpátky do postele, aby se ještě trochu prospal. Dívka ho ještě nevěřícně chvilku sledovala a poté se rozhodla, že snaha pochopit jeho chování je asi marná a tak se vydala opět usednout k počítači, aby stihla dodělat alespoň trochu práce. Naoki usnul během okamžiku, byl znavený z cesty tak brzo ráno, ale také se nemohl vypořádat se svými vlastními pocity. Měl tak velkou šanci, která už se mu možná nikdy nenaskytne a odmítl ji. Sám nechápal proč a přemýšlení nad tím ho unavovalo ještě více.

Ráno se vydal projít. Nebylo nic lepšího než procházka městským nádherně udržovaným parkem. Po chvíli bezmyšlenkového chození po malé kamenité cestě, si sedl na lavičku. Opřel se o opěradlo, protáhl se a pomalu se rozhlédl po okolí. Bylo tam opravdu nádherně. Podíval se na prázdné místo vedle sebe.
„Samota je někdy odporná.“ Zazoufal si nahlas a tak se rozhodl ve své procházce pokračovat. Prošel park skrz na skrz a celou tu dobu nepotkal jediného člověka. Všichni byli zřejmě v práci, nebo ve škole, jen on měl čas chodit si parkem jak se mu zlíbilo. Až ke konci parku zahlédl na lavičce sedět malou osobu. Chvilku si říkal, kdo má asi stejně volného času jako on, ale pak rozpoznal povědomou tvář.

„Ale, ale. Záškolák?“ ozval se nad Jutem povědomí hlas. Zvedl hlavu a spatřil tmavovlasého Naokiho s úsměvem na rtech. Překvapením málem spadl z lavičky, na které seděl, ale naštěstí se tomu tak nestalo.
„A co ty? Neměl bys být v práci?“ ohnal se zpět Juto se stejně velkým úsměvem.
„Do toho co dělám ti nic není.“ Rozčílil se na oko Naoki a přisedl vedle chlapce.
„Ale teď vážně, neměl bys být ve škole?“ zeptal se nyní už starostlivě.
„Nějak na ní nemám náladu. Dnes jsme stejně neměli žádné pro mě důležité předměty.“ Odpověděl Juto. Naoki se trochu zamračil.
„Nemůžeš si přece chodit do školy podle nálady!“ pokáral ho.
„A proč by ne?“ zasmál se chlapec a zvedl se z lavičky. „Nechci s tebou mluvit o škole a ty to víš.“ Naoki se usmál.
„Chceš zpět své vzpomínky, že?“ zeptal se řečnicky.
„Nejen vzpomínky. Chci zpátky pocity, chci cítit tu radost, kterou jsem cítil dříve, smutek, zlost, lásku všechno. Proč musím snášet své vzpomínky v bolesti? Proč si prostě nemohu vzpomenout jen tak?“
„Nic nejde snadno a byl bys bláhový, kdyby sis myslel, že tohle je jiné.“ V tu chvíli se Naoki rozhodl nic Jutovi neříct. “Jen ať si vzpomene sám.“pomyslel si a položil mu ruku na rameno.
„Nechceš jít na chvilku ke mně?“zeptal se chlapce.
„Jasně.“ Zazářil Juto a vydali se k Naokimu domů.

„Dáš si něco?“ zeptal se Naoki, když odkládal klíče od domu na skříňku. Juto souhlasil a pomalu si zouval boty, zatímco Naoki odešel do kuchyně. Po chvíli vyšel s tácem a na něm měl dva šálky čaje a nějaké sušenky na zakousnutí. Oba se posadili na velkou pohovku v obývacím pokoji a v klidu ukusovali každý své sousto.
„Jak myslíš, že bych ti měl pomoct?“zeptal se z najednou Naoki. Juto jen zmateně pokukoval.
„S čím myslíš?“ zeptal se se sušenkou v puse.
„Celou dobu křičíš jako malé dítě „Vraťte mi vzpomínky.“, ale jak chceš abychom ti pomohli k jejich návratu, hm?“ usmál se Naoki a ulomil kus sušenky čouhající s Jutovi pusy. Chlapec se málem zakuckal zbylým kusem.
„No já nevim.“ Odpověděl, když opět popadl dech.
„Nojo, ale to je potom těžký.“ Začal se smát Naoki.
„Nesměj se. Místo toho mi můžeš pomoct přijít na to, jak si vzpomínky vrátit.“ Ohradil se Juto uražený z toho, že si z něj Naoki dělá blázny.
„Někde jsem četl,“ usmál se Naoki. „Že velká rána do hlavy zpraví takovéhle problémy.“
„Co kdyby sis nechal ty hloupé žerty!“ strčil do něj Juto a málem tak převrhl oba dva čajové hrnky. Oba dva se tomu jen zasmáli.

„A konec už.“ Zvolal po dvouhodinovém dohadování Juto, když už měl plné zuby Naokiho hloupých nápadu, jak mu vrátit vzpomínky. Většinou totiž všechny končili jeho zmrzačením a nebo něčím podobným a navíc jak se zdálo Naoki se těmito myšlenkami sám velice bavil.
„Víš, možná snažit se vzpomenout není zrovna dobrý nápad.“ Řekl vážně Naoki.
„Proč myslíš?“ zeptal se Juto zmateně. Nechápal proč najednou Naoki obrací list.
„Víš, v životě nejsou jen šťastné momenty. Co kdyby sis vzpomněl na to zlé? Co když si nemůžeš vzpomenout, protože to tvoje podvědomí samo nechce?“
„Ale prosim tě.“ Zastavil Naokiho řeči. „Jestliže se mi stalo něco zlého, pak chci vědět co. Nesnesu pohled vašich očí pokaždé, když vy něco víte a já ne. Pokaždé, když se mi snažíte naznačit, co se stalo a já si nevzpomínám. Chci si vzpomenout za každou cenu.“ Ohradil se Juto a podíval se do Naokiho černých očí. Opět se cítil trochu smutně. Pokaždé když mluvil o tomto tématu měl chuť utéct a zůstat sám. Nyní však to bylo jiné. Nyní nechtěl být sám ale s někým.
„Naoki…“pošeptal do ticha, ale vůbec nemusel. Naoki se k němu naklonil a políbil ho. Juto byl chvíli vystrašený, neboť měl strach z Naokiho jednání, ale za okamžik začal pociťovat nádherný pocit. Pocit, který už cítil, ale nemohl si vzpomenout kdy. Naoki hladil Juta ve vlasech a jednou rukou mu obratně rozepínal knoflíky na košili. Osvobodil ho z ní a začal ho hladit na prsou. Jazykem přitom zajížděl Jutovi téměř až do krku. Ani jeden si přitom nevšiml, že se dveře od místnosti, kde pracovala Mitsuko, nenápadně zavřely. To už byl Juto celý nahý a Naoki na sebe nenechal dlouho čekat.
Milovali se dlouho a Juto cítil pocit, o kterém naprosto jistě věděl, že ho již někdy cítil. Ale nebylo to s Minukou.