Nekonečný....

Skříň je otevřená a prázdná. Pod holými zdmi domu se skrývají otisky číchsi dlaní. Po schodech se plíží myšlenky a já je slyším, přesto, že se snaží být co nejmíň hlučné. Podívám se do zrcadla a vidím v něm odraz mladého hezkého obličeje, který ale není můj. Je zajímavý, a tak snad proto od něj nemůžu odtrhnout zrak. Kus skla totiž zrcadlením vrátil zpět něco, co už mělo zůstat skryto v hluboké minulosti.
Odkrývám vůni dávných vzpomínek, tak strašně dlouho jsem ji necítila a už je zase tady. A možná, že je to správně. Život není jen o pozitivismu, a tak nemá smysl se ptát, „ jak jen se to mohlo stát?“ . Už se stalo a nejde to vrátit zpět, i když bych moc chtěla. Jenže pak by člověk dělal jednu chybu za druhou, jelikož by věděl, že ji může napravit. A tak by nastal nekonečný kolotoč chyb a náprav. Nikdo by se z ničeho neponaučil, takže by to celé vlastně nemělo žádný hlubší význam. Ale já ty hlubší významy právě hledám. Nechci být jen pasivní pozorovatel.
Je tolik věci, které hledám a na které čekám. Právě teď přemýšlím nad tím, co dělám, jak se chovám. Hlavně přemýšlím nad svými mylnými kroky, které mě zaženou na opačnou stranu, než po které chci jít.
Mou největší chybou je, že se nedokážu udržet v tom správném směru, v podstatě jedu v protisměru, a tak nezbývá, než narazit…
Nekonečný je pocit, který se pokaždé znovu probudí, kdykoliv tě spatřím. Nekonečné jsou i slzy, které smáčí mé dlaně. Věčná bude tvoje silueta v mém pokoji, když nebudu moct spát, jako už tolikrát. Nekonečný je i čas, kdy tě ztrácím a žalostně krátký je okamžik, kdy tě mám u sebe.
Úplně všechno je nekonečné, vratké, relativní. Ty, já, my. Voda, vítr, plamen. Život a smrt. Smích a pláč. Úsměv a slzy. Radost a žal. Láska a nenávist…
Tohle všechno nás obklopuje víc, než si sami uvědomujeme. Zasahuje to do našich životů a někdy, bohužel, i přímo do nás.
Moje myšlenky jsou každá jinde. Dívám se skrze průhlednou vodu v hrnku a přemýšlím, co dál. Proč jen se od tebe neumím separovat? Proč ty jsi kationt a já aniont? Proč chemie funguje tak, že se přitahuje to, co nikdy nemůže být spolu? Světlo z lampičky vytvořilo stín. Osvítilo mou téměř bílou tvář, jako by v ní něco hledalo. Myslím, že v ní nenajde nic nečekaného. Je to pořád ta samá písnička, jak už dlouho? Nekonečně!