Dilema

Seděla mezi nimi už celou věčnost. Kromě ubíhajícího času o tom svědčila i skoro prázdná krabička cigaret ležící před ní. Nijak to nevnímala a zapálila si další. Hovor kolem ní plynul tak jako dým stoupající z toho bílého hřebíčku do rakve. Opravdu se zabíjela? Kdo ví. Jí to bylo jedno. Někdy nad tím možná přemýšlela, ale ne teď, ne v tyhle momenty. Teď jen vdechovala a vydechovala kouř, seděla, čekala. Nevěděla na co. Prostě jen čekala. Koneckonců, každý na něco čekáme. Na něco nebo na někoho. A tak čekala i ona. Občas se zasmála, občas i něco řekla, ale možná ani nemusela. Odklepla. A po chvíli znovu. Byla netrpělivá.
Konečně se dveře otevřely a znovu zavřely. Ten závan ještě stále chladného dubnového vzduchu prořízl zamlženou místnost tak lehce a zároveň s takovou razancí, jako nůž prořízne kousek másla. Nikdo jiný si toho ale nevšiml. Možná to bylo tím, že všechny její smysly byly v pohotovosti, zatímco jejich už značně otupělé. Povzdechla si. Bylo to těžší, než si myslela. Snažila se ovládat, ale moc úspěšná nebyla. Třásla se napětím i pokušením a zároveň snahou zůstat klidná. Nesmí udělat chybu.
Naklonila se a típla cigaretu. Další zhasínající nedopalek skomíral na dně popelníku a ona se zase na chvíli neměla čeho chytit. Její oči už to nevydržely a zahleděly se na něj. Skoro nechtěla věřit tomu, že něco takového dělá znovu. Opětoval její pohled a v tu chvíli jako by někdo zastavil čas. Připadala si jako mimo realitu. Jako by si přestala uvědomovat svět. Přemýšlela, jak to popsat, ale nic jí nenapadalo. Žádná květnatá slova, nic. Jen věděla, že se ztrácí.

Uhnula a čas se rozběhl. Rozhlédla se kolem sebe, aby zjistila, co se za ty roky co strávila v jeho očích změnilo. Nic. Začala znovu normálně vnímat. Byla to sotva minuta, možná ani to ne, ale jí to opravdu přišlo jako roky. Zvláštní. Zvedla se a odešla na záchod. Radši. To chvění už bylo příliš silné. Věděla, že to nezvládá, a tak zbaběle utekla. Za zavřenými dveřmi se ještě jednou pokusila přemoci tu věc v hlavě, která jí našeptávala dělat chyby.
Vyšla ven a v ten moment se jí srdce téměř zastavilo. Jeho blížící se siluetu rozeznala vždy. Ve dne, když ho vídala před sebou, když s ním mluvila, za šera pozdního odpoledne, když se k ní nakláněl, aby přehlušil hluk v tomhle pajzlu, v noci, když se od ní vzdaloval kamsi do tmy nebo když se jí zjevoval ve snech. Nenáviděla se za to. Pokaždé, když si tohle uvědomila, věděla, že někomu ubližuje. Věděla, že zrazuje toho, který jí tolik miloval a kterého milovala i ona. Byli pro sebe vším a nic jim nechybělo. Porozumění, radost, láska, doteky, pocit bezpečí….. Nic nescházelo. Milovali na tom druhém každou maličkost, každou chybu i přednost. Chtěla, aby to vydrželo. Nestačí to snad?
Čím více se blížil, tím pomaleji dýchala. Dost možná měla i strach, připadala si jako malá holka zahnaná do kouta. Není úniku, nelze se mu vyhnout... Ale chtěla vůbec utéct? Jejich pohledy se znovu setkaly. Prošel příliš blízko. Zastavil se. Chvíli váhal a pak se k ní vrátil. Hlasitá hudba nemohla přerušit to, co bylo cítit ve vzduchu.
„Miluju tě.“
Jen tak neslyšně zapohybovala rty. Položil si prst na ústa. Pochopila.

Mrkla a její oči sklouzly ke dveřím. Byl tady. Pocítila radost a zároveň smutek.
„Pojď lásko, půjdeme.“
Odcházela s ním ruku v ruce, trochu zmatená, trochu šťastná. Když platil, otočila se zpátky. On tam jen seděl a usmíval se. Věděl všechno.