15) Dej mi zpět vzpomínky! - Líné ráno.

„Kdyby nebylo vás, pane, asi bych se domů dneska nedostal. Zasloužíte si velké poděkování.“ Řekl chlapec a pomalu upíjel svůj šálek čaje. Muž sedící vedle usrkl trochu ze své kávy a poté se na něj podíval svýma sametově černýma očima.
„Nechceš mi tykat, chlapče? Nemam rád, když mi kdokoliv vyká.“ Řekl.
„Dobře, ale vy mi neříkejte chlapče.“ Namítl chlapec a oba si podali ruce. Když muž dopil svůj horký nápoj zvedl se a vydal se ke dveřím. Chlapec ho následoval.
„Děkuju za kafe, ale už budu muset jít.“rozloučil se muž.
„Já ještě jednou děkuju za odvoz, Naoki.“řekl chapec a stiskl muži ruku. Když muž odjel, Juto si všiml, že mu při stisknutí ruky, zůstal v ruce malý lísteček. Rozevřel ho a přečetl si, co na něm bylo napsáno.

Juta opět probudilo bolení hlavy. Nyní to ale nebylo tak hrozné, jako když si na něco vzpomněl minule. Pokusil se zvednou, ale Naokiho ruka ho obepínala kolem holého pasu.
„Naoki, vstávej.“ Snažil se jemně Juto. Naoki nejdříve otevřel jedno oko pak druhé a nakonec pomalu zvedl hlavu.
„Copak?“ zeptal se ospale a dlouze zívl.
„Já musím do školy.“ Vysvětloval Juto.
„Tak včera si nešel kvůli náladě a dneska ti záleží na tom, jestli tam půjdeš?“ Naoki si přitáhl Juta ještě blíž a rozespale ho políbil na tvář.
„Neodcházej ode mě ještě.“ Poprosil slastně. Juto si lehl zpátky a přitáhl si deku, kterou mu Naoki dal než šli spát.
„Zajímalo by mě,“ přerušil ospalé ticho. „Co bylo na tom lístku.“
„Cože? O čem to mluvíš?“ zeptal se nechápavě a navíc unaveně Naoki. Juto se mu podíval do tmavých ospalých očí.
„Na něco jsem si vzpomněl. Ale nevím jestli to byla vzpomínka nebo sen.“ Řekl a pohladil Naokimu ruku, kterou mu obepínal pas.
„Tak povídej, na co sis vzpomněl?“zeptal se netrpělivě Naoki.
„Byli jsme u nás doma a pili jsme já čaj a ty kávu. Poděkoval jsem ti za odvoz a ty mě za kafe a potom si odešel. Ale nechal si mi lístek. Chtěl jsem se podívat, co v něm bylo naspáno, ale bohužel jsem se probudil.“ Pošeptal Juto. Naoki se nejdříve zasekl a poté se začal smát.
„Ano to nebyl sen. Opravdu jsme byli u tebe po tom co jsem tě odvezl domů, ale nepamatuju si žádný lístek. Možná se ti míchají vzpomínky a fantazie dohromady.“ Smál se.
„Teď už si nemůžu být jistý ničím. Jak mám vědět co je vzpomínka a co jen výplod fantazie?“ povzdechl si Juto.
„Proč na to pořád myslíš. Dej si na chvilku pauzu.“ Zabručel Naoki do polštáře a dlouze zívl.
„Já jen…“
„Ticho už.“ Přerušil Naoki Juta a políbil ho jemně na rty. Chlapec tedy usoudil, že dnes asi Naokiho z postele, nebo spíš z pohovky, nedostane a tak se pokusil také usnout.

„Ehm ehm“ ozvalo se nad hlavami obou ospalců. „Nechci vás rušit, pánové, ale je už půl dvanácté!“ Zdálo se, že Mitsuko je pěkně naštvaná. Byla přirozený workoholik a tak neměla ráda, když se někdo jiný flákal.
„Ale no tak, Mitsuko. Zasloužíme si odpočinek.“ Bránil se Naoki a držel přitom Juta kolem ramen.
„Já bych na tebe netlačila, ale volal tvůj otec.“ Řekl Mitsuko a dala si ruce v bok. Naoki jako by dostal ránu, se okamžitě probudil a prudce zvedl. Juto byl díky tomuto rychlému a nečekanému činu odmrštěn z pohovky a málem spadl na zem, kdyby se nechytil deky, kterou Naoki pevně svíral.
„A co chtěl?“ zeptal se překvapeně Naoki.
„Nevím to neříkal. Ptala jsem se ho, jestli mám něco vyřídit, ale řekl, že zavolá později.“ Odpověděla Mitsuko. Juto stále sledoval Naokiho výraz ve tváři. Vypadal jako by se svého vlastního otce obával. Měl chuť na vše se ho zeptat, ale chyběla mu odvaha a tak dál seděl a sledoval svého milence, který se po chvíli zvedl a šel se oblékat. Juto, jelikož si připadal najednou k téhle rodině úplně cizí, se zachumlal pod deku tak, že mu byli vidět jen tázavé oči, kterýma přejížděl pohledem po Mitsuko. Dívka tento pohled zpozorovala a přisedla si k Jutovi, který se pořád bál vylézt z pod deky. Musela se jeho chování zasmát.
„Copak se tak skrýváš?“ zeptala se s úsměvem na rtech.
„Co se stalo Naokimu? Proč je najednou tak zamračený?“ odpověděl otázkou chlapec.
„Jo takhle.“ Zvolala Mitsuko pochopením. „Víš, mezi ním a jeho otcem je to složitější.“
„Jak složitější?“ vyptával se dál zvídavě Juto. Mitsuko trochu posmutněla.
„Víš, nevím jestli by Naoki chtěl, abych ti o tom řekla, ale…ale možná bys to mohl vědět. Naoki pochází z velmi bohaté rodiny. Jeho otec vlastní několik velkých společností, na kterých si velice zakládá. A vždy chtěl, aby Naoki pokračoval v jeho práci. Ovšem on se rozhodl jinak. Po smrti jeho matky zdědil obrovské jmění. To si nechal a rozhodl se žít sám a nechat rodinné tradice. Jeho otec ho za to zavrhl a od té doby se neviděli.“
„Ale proč mu tedy jeho otec volá?“ Juto během poslouchání stáhl deku až ke krku, takže odhalil nepatrné kruhy pod očima z dlouhého ponocování.
„No jak už jsem naznačila, oba spolu velice nevychází. Ovšem Naokiho otce to začalo po pěti letech odloučení mrzet a snaží se omluvit. Jenže Naoki jeho omluvu nepřijímá.“ Mitsuko se ovšem nakonec tohoto vyprávění vlídně usmála. „Ale to není nic, s čim by sis měl lámat tu svojí hlavičku.“ Řekla a pohladila Juta ve vlasech.
„Nevěděl jsem, že mají takové problémy.“ Řekl Juto. Mitsuko se ale smát nepřestala.
„Nechceš zatím udělat něco k snídani? Mam trochu času.“
„Jo jasně, díky.“ Odpověděl Juto a divil se, že má Mitsuko taky trochu volného času. Za všechen čas, který tu strávil, ji pokaždé viděl jen pracovat.

Juto pomalu ukusoval z housky namazané jamem, kterou mu Mitsuko připravila, a neustále přemýšlel. Naoki se sprchoval, takže chlapec zůstal v celé místnosti sám. Konečně mu došlo proč má jeho milenec tolik volného času. Jestliže byla jeho rodina tak bohatá, jak Mitsuko říkala, pak nebylo divu, že Naoki nemusel pracovat. I přes to bylo zajímavé, že si nad tím Juto nelámal hlavu už dříve.