16) Dej mi zpět vzpomínky! - Druhý život - A

„Neplač, neplač, neplač!“křičel na sebe v duchu mladý tmavovlasý chlapec stojící nad hrobem své matky. Bylo mu osmnáct let a přesto měl pocit, že se mu slzy derou do očí. Zakázal jim to. Nechtěl se ponížit před otcem a ostatními příbuznými, kteří jen mlčky hleděli, jak čtveřice mužů pomalu spouští mohutnou dřevěnou rakev do hluboké jámy. V tu samou chvíli hrál soubor hudebníků smuteční pochod, aby spíš dohnali člověka k slzám. Chlapec už to nevydržel. Hodil na rakev květinu, kterou mu dal otec a utekl. Utekl k velkému dubu, který byl hned za rodinným hřbitovem a kde pokaždé sedával, když mu bylo smutno. Nyní to ovšem nebyl jen smutek. Byl to i vztek. Proč ji nechali zemřít? Proč ji doktoři nevyléčili? A proč ani jeho otec neuroní slzu, zatímco on má už tváře mokré? Spousty otázek si nyní kladl pod tím dubem, zatímco mu slané slzy dopadaly do klína. Vzpomněl si na její sladký úsměv. Ona jediná se o něj zajímala. Otec měl moc práce, příbuzní si ho nevšímali a služebnictvo jen slepě plnilo příkazy, které jim dával. Nenáviděl tenhle svět za to, že ho připravil o jedinou osobu, kterou kdy miloval.

„Kde jsi byl, Naoki?“ uvítal ho přísně otec, když se až pozdě k večeru vrátil domů. Tváře měl ještě trochu opuchlé a tak se snažil vyhnout otcovu pohledu, jak to šlo. Bez odpovědi se vydal po obrovských schodech do svého pokoje.
„Odpověz mi, když se tě na něco ptám.“ Volal na něj otec.
„Byl jsem se trochu projít.“ Odpověděl smutný Naoki, aniž by se otočil a zavřel za sebou těžké dveře. První, na co v pokoji pohlédl, byla její fotografie. Ten sladký úsměv měl zarytý v paměti, nyní ho ale rozčiloval. Vzal malý rámeček ze stolu a hodil jej do koše. Sklo se při tvrdém dopadu rozbilo a nádherný úsměv byl zkřiven několika prasklinami.
„Proč si mě tu nechala?!“ křičel na ni, i když věděl, že mu to nepomůže. Vztek z něj za celý den ještě nevyprchal. Vzrůstal v něm ode dne, kdy byla uvázána na lůžko a den ode dne se zvětšoval.
Ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Dovnitř vstoupila drobná dívka v bíločerné zástěře se světlými vlasy upravenými do malého drdolu na temeni hlavy.
„Promiňte, pane.“ Oslovila chlapce jemných roztřeseným hláskem. „Váš otec si vás žádá do pracovny ohledně jisté právnické záležitosti.“ Sdělila mu s rukama složenýma v klíně.
„Vyřiďte mu, že za okamžik přijdu, Alice.“ Odvětil a setřel slzy, které se mu opět linuli z očí. Služebná se pří odpovědi mírně zatřepala, neboť nebyla zvyklá na vykání. V Naokiho rodině nikdo služebnictvu nevykal, kromě jeho samotného. Ale poté se sklesle usmála a vydala se vyřídit odpověď. Chlapec se zvedl z postele, na kterou v zoufalství spadl a upravil si oblečení. Ještě se nepřevlékl z pohřebního smokingu, tak si alespoň sundal černou kravatu a sako a rozepnul první tři knoflíčky u košile. Když pomalu kráčel dlouhou chodbou k otcově pracovně, zahlédl dvě služebné utírající prach, které spolu potichu něco probíraly. Jakmile ho obě zpozorovaly, jejich hlasy utichly a obě začali předstírat, že se na svou práci plně soustředí. Naoki s rukama v kapsách kolem obou prošel a moc dobře cítil jejich pohledy na svých zádech.
„Pán to musí mít teď docela těžké.“ Pošeptala jedna služebná své kolegyni, aniž by věděla, že ji Naoki slyší. Mladík to nechal bez povšimnutí a dál pokračoval k pracovně. Jemně zaklepal na těžké tmavé dveře a pomalu vešel. V místnosti seděl jeho otec za svým pracovním stolem a naproti němu rodinný právník, pan Benjiro, jak mu Naoki již od dětství říkal.
„Ah, tady jsi. Pojď posaď se.“ Vyzval Naokiho jeho otec. Mladík se v klidu posadil do křesla naproti otci a podal si ruku s právníkem.
„Co potřebuješ?“zeptal se otce nijak nevzrušeně.
„Chceme tady s panem právníkem vyřešit věci ohledně závěti tvé matky.“ Odpověděl.
„Cože?“ křikl Naoki a prudce se zvedl z křesla. „Před několika hodinami jsme ji pohřbili a vy už zase jednáte o penězích?“ křičel.
„Sedni si laskavě.“ Ohradil se jeho otec. „Chápu tvé rozhořčení, ale chci to mít rychle za sebou. Proto o tom jednáme takhle brzo.“ Vysvětlil a dal znamení panu Benjirovi, že může začít. Právník otevřel svůj malý kufřík a vyndal z něj několik listů papíru. Chvilku jimi listoval a když našel příslušnou stránku, začal předčítat.
„Já,Mitsuko Melranská, odkazuji svůj majetek takto. Přesnou polovinu odkazuji svému dospělému synovi s možností naložit s nimi podle své vůle. Druhá polovina pak připadá na mého manžela a pro rodinné obchody.“ Oba dva přítomní zůstali v údivu.
„Odkázala mi celou polovinu?“ nemohl uvěřit Naoki stejně jako jeho otec. Celá polovina tohoto majetku znamenala v přepočtu několik milionů.
„Byli jsme domluveni s vaší matkou,“pokračoval právník. „Že zděděné peníze převedu na vaše konto a poté už s nimi můžete nakládat podle libosti. A co se týče toho zbytku. Paní Mitsuko tvrdila, že jste domluveni, jakou částku dát na rodinné obchody a kolik pro osobní účely.“ Řekl ještě pan Benjiro.
„Kdy budou ty peníze převedeny?“ zeptal se Naoki.
„Nejdříve příští týden.“ Odpověděl právník.
„Dobře.“ Řekl jen Naoki a pomalu se zvedl z křesla. „Byl bych rád, jakmile budou peníze převedeny, abyste mne informoval.“ Dořekl a odešel z pracovny. Jeho otec stále nemohl věřit tomu co slyšel. Věděl, že chce jeho žena něco Naokimu odkázat, ale nevěděl, že to bude tak vysoká částka. Podle dohody, kterou spolu oba rodičové měli, měla polovina majetku, kromě toho Naokiho, jít na rodinné obchody. Tím pádem měl pan Melranský jen čtvrtinu ze všeho, co po jeho manželce zůstalo. A vzhledem k tomu, že to byl velice ctižádostiví a docela lakomý muž, neměl příliš velkou radost z toho, že jeho jediný syn zdědil více než on sám.

„Pane Naoki, volám vám, abych vám oznámil, že peníze byli převedeny na vaše konto.“ Oznamoval právníkův hlas ve sluchátku telefonu.
„Děkuji za informaci, nashledanou.“ Rozloučil se mladík a naposledy se rozhlédl po svém pokoji. Místnost dříve plná jeho věcí, byla nyní prázdná, stěny holé a uprostřed ležely tři velké kufry. V koši se stále válel rámeček s fotografii a prasklým sklem. Zavolal si auto a nosiče, aby nemusel těžké plné kufry vláčet sám. To bylo jeho sbohem. Sbohem této kruté rodině, sbohem domu, který byl od její smrti prázdný a sbohem otci, který ho zřejmě nikdy nemiloval. Ale ještě než se rozloučil, rozhodl se k němu jít. Naposledy.
Těžké dřevěné dveře pracovny se otevřeli. Naoki přistoupil k pracovnímu stolu a upoutal tak pozornost jeho práci-předstírajícího otce.
„Co potřebuješ?“ zeptal se, aniž by zvedl hlavu od jakýchsi papírů.
„Odjíždím. Jdu se rozloučit.“ Řekl stručně mladík.
„A kdy se vrátíš?“ zeptal se nijak nevzrušený otec.
„Nikdy. Stěhuju se.“ Další stručná odpověď, která ovšem už dojem udělala.
„Cože? Stehuješ se?“ podivil se a zabodl pohled svých temně černých očí na svého syna.
„Díky penězům z dědictví si můžu dovolit hodně věcí. Rozhodl jsem se začít žít sám.“
„Je ti teprve osmnáct let a už opouštíš rodinný dům?“
„Ano. Přišel jsem se rozloučit, tak nebuď rozčílený.“
„Cože? Nebýt rozčílený?“ křičel Naokiho otec. „A co rodinný podnik? Jsi můj jediný syn, musíš pokračovat v rodinné tradici.“
„Děkuju. Nechci.“ Melranského už začali stručné odpovědi jeho syna rozčilovat.
„Tohle přece vůbec není o tom co chceš, ale o tom co dělat musíš!“ křičel. Naoki však nezměnil klidný výraz ve svém obličeji.
„Pro tuhle rodinu nemusím dělat nic. Takže sbohem.“ Řekl a dal se na odchod.
„Počkej!“ křičel za ním otec, ale Naoki předstíral, že neslyší. Ještě dlouho slyšel otcův křik po cestě do připraveného auta a viděl zvědavé pohledy služebnictva. Dokonce zahlédl i slzy a to v očích nejnovější služebné, mladé Alice.