18) Dej mi zpět vzpomínky! - Beznadějný útěk!

„Naoki?“ ozval se tichý hlásek za dveřmi pokoje. Naoki zvedl hlavu a uviděl Jutův tázavý pohled. Zvedl se z postele, na které celou dobu seděl a usmál se.
„Omlouvám se.“ Pošeptal a objal ho. Juto ho také objal a naznačil tak, že není zač se omlouvat. Poté se od něj trochu odtáhl a zahleděl se do jeho temných černých očí.
„Víš, Mitsuko mi řekla, co se stalo mezi tebou a tvým otcem.“ Řekl bojácně. Naoki se však očividně nezlobil.
„Jsem rád, že ti to nemusím vysvětlovat já.“ Usmál se a vtiskl mu na tvář malý polibek.
„Asi už pojedu domů.“ Řekl Juto. Naoki ho chytl za ruku.
„Odvezu tě jestli chceš.“ Navrhl mu.
„Spíš mě napadlo, že bych se prošel. Půjdeš semnou?“ zeptal se Juto. Naoki přikývl a oba se tedy vydali na cestu. Ve dveřích se Juto ještě rozloučil s usměvavou Mitsuko a pak už s Naokim za ruku šli pomalu parkem. Celou cestu mlčeli. Tentokrát ovšem Jutovi ticho nevadilo. Cítil se, že si s Naokim rozumí i beze slov a nehodlal to ticho narušovat. Ovšem pak si na něco vzpomněl.
„Naoki?“ zeptal se, aby upoutal pozornost.
„Ano?“ odpověděl otázkou Naoki.
„Víš mám dva lístky na koncert mé oblíbené skupiny B.a.W. a nemám koho pozvat. Je to pozítří večer. Půjdeš semnou?“ zeptal se Juto a zastavil se, neboť už byli u jeho domu.
„To jsou ty lístky od Minuky?“ zasmál se Naoki.
„Jak to víš?“ zeptal se Juto. Nepamatoval si, že by o tom Naokimu říkal.
„No protože já jsem ty lístky kupoval. Minuka ani nevěděl, že B.a.W. jsou tvoje oblíbená skupina.“ Odpověděl s pyšným úsměvem na rtech Naoki. „Ale rád s tebou půjdu. I já mám B.a.W. docela rád.“ Juto se v ten okamžik celý rozzářil.
„Vážně?“ zeptal se s hvězdičkami štěstí v očích. Naoki ho chytl za bradu a vtiskl mu lehký polibek na malé rty.
„Takže se uvidíme pozítří?“ zeptal se šeptem a hleděl chlapci do očí. Juto šťastně přikývl a schoval se za dveřmi domu.
„Tak ahoj pozítří.“ Rozloučil se a pak už zmizel za dveřmi. Naoki se jen usmál a vydal se pomalu na cestu zpět.

„Kdo to byl?“ ozvalo se za zády Jutovi. Jeho šťastný úsměv se mu okamžitě z tváře vytratil, když uslyšel matčin hlas. Pomalu se otočil a málem upadl zděšením, když vedle ní spatřil svého otce. Snažil se rychle vymyslet něco, čím by zamluvil toto ošemetné téma, ale jazyk mu vázl v ústech a mozkové závity zpracovávali danou situaci velice pomalu.
„Oba dva jsme jeli domů, protože nám volal tvůj učitel a tvrdil nám, že nechodíš do školy.“ Rozčiloval se Jutův otec.
„Nevěděli jsme jestli se ti třeba něco nestalo. Měli jsme strach a ty zatím…“ dodala matka a do očí se jí začali drát slzy. Juto měl chuť propadnout se do země. Nikdy nechtěl, aby se o jeho “tajemství“ rodiče dozvěděli tímto způsobem. Pořád nevěděl co říct.
„To nám k tomu nemáš co říct?“ křičel otec. Jutovi začali z očí téct slzy. Byl tak bezradný. Nevěděl co dělat Celý den se tak skvěle bavil a najednou se to všechno zhroutilo jako dům z karet. Zatímco se jeho otec tvářil, že má chuť mu způsobit obrovskou bolest, jeho matka smrkala do hedvábného kapesníku a utírala si velké slzy stékající jí po tváři. Juto začal před rodiči ustupovat, až narazil do hlavních dveří. Pomalu nahmatal pravou rukou kliku a zmáčkl ji.
„Co to děláš? Pojď sem!“ křičel na něj otec, ale on ho neposlouchal. Otočil se a utekl. Utíkal rychle, aby ho otec nechytil. Neohlížel se, aby nemusel koukat na ty obrovské slané slzy jeho matky a zlostí zkřivený obličej svého otce. Nevěděl, kam běží, ale musel rychle zmizet. Proběhl celým parkem, až se rozhodl schovat se za velký strom, kam nebylo z cesty vidět. Chvíli tam stál a rozhlížel se, jestli ho náhodou otec nepronásleduje, ale jeho starosti byly zbytečné. Jutův otec se zřejmě nechtěl honit za synem, který ho zklamal tímto způsobem. Juto upadl do beznaděje. Pomalu se sesunul na zem a plakal. Ale potichu, aby ho nezaslechl nějaký kolemjdoucí. Nevěděl kam teď půjde, ale rozhodně ne k Naokimu. Nechtěl mu působit starosti. A navíc věděl co by mu Naoki řekl. Řekl by, že se má vrátit a rozumně si s rodiči promluvit. Že tímto útěkem nic nevyřeší. Zkrátka by řekl to, co každý rozumný dospělí. Ale Juto teď nechtěl rady, chtěl útěchu. A bál se, že Naoki mu ji neposkytne.

Vzbudilo ho zvonění mobilního telefonu, ale také velký chlad, který na park padl. Ani si neuvědomoval, kdy usnul. Pomalu vyndal telefon z kapsy a podíval se unavenýma očima na telefonní číslo, které se mu snažilo dovolat. Volala mu matka. Nechtěl to zvednou, ale poté si uvědomil, že je jeho matka chápavější než otec.
„Ano, mami?“ ohlásil se ospale a promrzle.
„Juto, kde jsi proboha?“ volala zoufalá matka. Podle hlasu bylo poznat, že opět pláče.
„Co potřebuješ?“ vyhnul se odpovědi Juto a přitáhl si kolena blíže k tělu, aby se alespoň trochu zahřál.
„Prosím přijď domů. Musíme si promluvit.“ Prosila dál.
„Je doma?“ zeptal se Juto na přítomnost svého otce.
„Ano, usnul zhruba před pár minutami.“ Odpověděla.
„Nechci s ním mluvit.“ Pošeptal Juto do sluchátka
„Ale Juto, nesmíš se ho bát. On byl jen rozčílený, ale věřím ,že teď už bude klidnější. Prosím. Určitě mrzneš někde venku, že?“ odhadla. Juto si uvědomil, že ho jeho matka zná až příliš dobře, a že ví, že by nikdy k Naokimu nešel v takovéto situaci. Najednou mu opět začali téct slzy.
„Mami, až odejde tak mi prosím dej vědět.“ Řekl a položil sluchátku. Strčil telefon do kapsy a snažil se co nejvíce zahřát. Byla mu zima, ale domů by nešel. A jít k Naokimu nepřipadalo v úvahu, už bylo příliš pozdě a navíc ho nechtěl zatěžovat svými problémy.

Začalo svítat, když Jutovi začal opět zvonit telefon. Jenže chlapec neměl sílu. Byl promrzlí na kost a nebyl schopen se hnout. Po dlouhém přesvědčování ho ruce začali poslouchat a tak pomalu i když za velkého úsilí vytáhl telefon a přijal hovor, aniž by se podíval, kdo mu vlastně volá.
„Juto?“ ozvalo se ve sluchátku.
„Naoki…“ pošeptal zmrzle Juto.
„Proboha, kde jsi?“ volal zoufale Naoki.
„V parku…“ odpověděl zesláble Juto a málem mu telefon upadl z ruky.
„Hned jsem tam.“ Řekl Naoki a ukončil hovor. Jutova ruka už zesláble spadla a upustila telefon. Opět ho přepadla únava, které se nedalo bránit. A tak dovolil očím, aby se zavřely.

„Proboha, chlapče.“křičel Naoki a z očí se mu lily potoky slz. Rychle si sundal bundu a přikryl jí Jutovo promrzlé tělo. Vzal ho do teplé náruče a rychle ho odnesl do auta. Chlapec spal tak klidně. Ani necítil, když ho Naoki z auta opět vyndal a kamsi ho nesl. Jen velmi vzdáleně vnímal cizí hlasy, ale zároveň hlasy známé. Slyšel milovaného Naokiho, který ho nesl v náručí, poblíž slyšel mladou Mitsuko a také zaslechl zoufalí pláč své matky. Pokusil se otevřít oči, ale nešlo mu to. Byl příliš zesláblí. Cítil, jak ho položili na nějaké lůžko a slyšel jak volají doktora. Únava ho opět přemohla. Ale ještě než ztratil vědomí zaslechl známí pláč, který ovšem nebyl matčin. Ještě chvilku poslouchal a pak ho poznal. Oba jeho rodičové plakali.