Čekej tiše

Čekám tiše, až se rozhodneš. Čekám tiše, až se ráno vzbudíš a vzpomeneš si na mé jméno.
Stále čekám, až se na mě usměješ a konečně něco řekneš, byť by to byla jen hloupá fráze.
Čekám s nadějí…. Čekám a věřím, i když si často myslím, že tomu tak není. Pak ale sečtu klady a zápory a nedokážu si přikázat, abych se tě jednou provždy vzdala…. Konečně a napořád. Vím, že stále mluvím o též věci. Až se může zdát, že jsi jen vyumělkovaný, imaginární milenec, jež mi poskytuje rozkoš tím, že mě pořád odmítá. Je fakt, že toho hodně poskytuješ mému tělu – ale není to sexuální záležitost. To je to poslední, co bych přiřadila k tvému jménu z nabídky kladů a odkazem „ proč tě chci“. Ty jsi mě naučil milovat – řeknu to takto otevřeně, bez okolků. Často se mě lidé ptají, jak si můžu být tak jistá mou láskou k tobě a já jim odpovím, že kdyby prošli takovým vnitřním očistcem jako já před pár měsíci a pořád v srdci cítili to nádherné ,, cosi“, jež se tam rozhoří, když tě vidím, nepochybovali by ani vteřinu. Je mi neobyčejně, když tě mám nablízku. A to nemusíš být ani přímo vedle mě. Naplňuje mě už vědomí, že tu kdesi kolem mě jsi. Ve vzduchu je podvědomě cítit tvá vůně a je tě plná místnost. Tu zaslechnu tvé kroky, hned slyším, jak se směješ a vybavím si tvar tvých úst. Miluju tvůj hlas, ocelový, kovový, mužný, neodolatelný. Čekám tiše, až ti to všechno dojde, až mě přestaneš vnímat jako přirozeného nepřítele. Až odbouráš ty hranice podvědomého strachu a obav, teprv pak zjistíš, že ti fakt nechci ublížit. Ale na to přijdeš sám…. Až mě k sobě pustíš blíž… Vždycky je způsob, jak se osvobodit, jak si ulevit. Ten způsob jsi z části ty – tys mi ukázal nepoznané, změnil můj život a především mě, můj způsob myšlení a vnímání! Jsi všechno, co mám, všechno, co tak dobře znám. Všechny ty mrazivé i vřící pocity. Jsi ornament na kůži napsaný černou tuží, květiny v náručí, které položím na náhrobek s epitafem… Jsi slunce v mé duši, jsi světlo mého života, můj pulz, déšť, který piju po doušcích, jediná naděje, můj úsměv, můj ranní rozbřesk, tvrdá realita, něžné snění o nekonečnu, severní pól, magnetické pole i láhev nedopitá vedle mé postele. Mé první váhavé kroky, vteřiny strachu a osamění, portrét visící nad postelí, topení, jež mě teď pálí do zad, písnička, která hovoří o osudových chybách… Nebudu se ptát, jak se mi to mohlo stát, poněvadž to nevím. Možná je to osud nebo jen pouhý sled událostí. Můžu být smutná a deprimovaná láskou, ale utíkat před ní nebudu. Neboť ona stejně neodejde. Stejně jako já nechci nechat odejít tebe, a je to to nejtěžší, co bych měla udělat. Jen chci, abys to věděl, víš kde mě najdeš. Jsem tvá tělem i duší, můj drahý melancholiku…..