Druhá šance

KVĚTEN
Vztekle praštím dveřmi a odevzdaně se svalím na židli. Jak dlouho tohle ještě potrvá…? Abych to upřesnila, naši se před rokem rozvedli a od té doby začala máma strašně pít. Patrně se nedokázala smířit s novou přítelkyní, kterou si táta našel. Ale ani ta ji ovšem neodradila od toho, aby ho týden co týden neprosila o peníze. Brácha už je s tím tak nějak smířený, jednou mi dokonce řekl, že je to alkoholička a život si ničí sama, kdežto já to na vědomí nevezmu snad nikdy.
Málem bych v tom koktejlu rozčilení s příchutí smutku zapomněla na Alicinu oslavu narozenin. Poté, co se před zrcadlem trochu zkrášlím, otevřu dveře a podobna jistému mafiánovi vybíhám pryč z našeho paneláku směrem k zábavnímu centru Las Pegas, kde zamířím na diskotéku. Neujde mi jak fronta k baru, tak samotný barman, kterého jsem tu ještě nikdy neviděla, byť se mohu počítat mezi časté návštěvníky Pegasu.
Můj pohled se přenese na parket, kde objevím Alici. Všimne si mě téměř okamžitě a omluví se svému tanečníkovi, aby mi přišla naproti. S přáním všeho nejlepšího jí předám krabičku, ve které se skrývá řetízek na ruku.
,,Jé, ten je krásnej,“ pochválí můj výběr. Bohužel si víc říct nestihneme, záhy se totiž objeví další gratulanti, a tak se rozhodnu najít stůl, kde sedí většina našich spolužáků. Stačí vteřina, abych ho jen spatřila, a se svou náladou jsem tam, kde jsem byla.
,,Ty máš už zase nový objev?“ zeptám se chladně Marcely, která sedí na klíně nějakému borečkovi. Tuhle holku nenávidím. Vůbec jí nezávidím postavu hodnou modelky ani nemalou přízeň kluků, které si je taky vědoma a patřičně toho využívá. Právě proto je mi tak nesympatická.
,,Lepší už zase než vůbec, že jo, Lucko?“ odvětí klidně a tím potvrdí, že naše nelibosti jsou vzájemné. Kdosi se tomu zasměje, ale mně do smíchu není ani trochu.
,,Sedni si,“ pobídne mě ten její příznivec. Uvědomím si, že můj postoj á la solný sloup musí vypadat docela komicky, proto si tedy kecnu na jedinou volnou židli vedle jeho a Marcely.
,,Kam se zvedáš?“ snaží se mě po chvíli opět posadit Lukáš, jak se mi představí Marcelin kluk. Zábava je dobrá, přesto mám pocit pátého kola u vozu. Odpovím, že mám žízeň a odkráčím k baru. Lepší vystát frontu, než dál poslouchat Marceliny poznámky.
,,Tak co to bude?“ zeptá se mě černovlasý barman asi o dva roky starší než já. Požádám si o kolu a poté, co zaplatím, se vydám za ostatními ke stolu. Moc světla tady zrovna není, přesto mi neujde Lukášův pohled. Znervózňuje mě tím. V té tmě přehlédnu jakousi postavu, a jelikož se nedívám dolů, opomenu i to, že mi neznámý nastavil nechtěnou nožku. Jak tam tak gestikuluji rukama, abych vyrovnala balanc, až pozdě si všimnu koly, kterou jsem omylem vylila. A pak už jen fascinovaně hledím na triko dotyčné postavy, které zdobí černý flek mé koly.
,,Promiň…“ kuňknu. Mimoděk se podívám výš a uvidím povědomé černé vlasy.
,,Jestli bys chtěla někoho sbalit, tak tohle zaručeně zabere,“ podotkne ironicky.
,,Snad za to můžu já, že se tady takhle vystavuješ?!“ ušklíbnu se a otočím se k němu zády. V tu chvíli na sobě cítím pohledy snad všech lidí a srandu z toho má nejen Marcela, která se taky ihned ozve: ,,No Lucko, tohle bych do tebe teda fakt neřekla! Ale neboj, třeba z toho jednou vyrosteš.“
Tak tohle už vážně přehnala. Nenajdu v sobě tolik odvahy, abych ji odpálkovala, na Marcelu nemám. Proto jsem ráda, když se mi podaří odchytit Alici. Záhy se k nám připojí i Marek z béčka. Ale není sám, jeho doprovod poznám okamžitě, mám tu čest si osobně potřást rukou s tím… barmanem!
,,Vojtěch,“ natáhne ke mně ruku. Nejspíš má za lubem zakopat válečnou sekeru, protože se zeptá, jestli se může přidat a podívá se na mě. Pokrčím rameny, pro mě za mě.
Další sérii rychlých písniček ještě přečkám, horší je to s těmi pomalejšími.
,,Zatancuješ si?“ zeptá se Vojta a dodá: ,,Jako odškodnění za tu kolu.“
Podívám se na něho. Jakoby se mi jeho smaragdové oči vysmívaly. ,,Proč ne?“
Položím mu ruce kolem krku a dovolím mu, aby mě objal v pase. Pravda, Vojta není úplně škaredý, tím spíš, že je vyloženě hezký. V něčem mi připomíná Matěje. No jo, Matěj! Zajímalo by mě, co asi zrovna dělá…?
Po písničce se vrátím zpátky ke stolu, kde se počet lidí se mezitím rozrostl. Docela se divím, když se Lukáš snaží se mnou navázat řeč, na tohle nejsem moc zvyklá. Zmateně se podívám na parket a zachytím Vojtův zvláštní pohled, který hned odvrátí. Sleduji, jak plouží s nějakou holkou a vzápětí ji políbí na tvář. Ušklíbnu se. Typický frajírek.

Když se naše seance rozpustila, Vojta se nabídl, že mě doprovodí, ale já jsem odmítla. Jen ať si doprovází tu jeho blondýnu! Cestou domů mi nakonec dělá společnost Alice. Přestože alkohol nenávidím, nechala jsem se k pár skleničkám přemluvit. Motá se mi hlava a pořádně ani nevím, kam jdu. Náhle se ozve melodie mého mobilu. Podstatnou chvilku mi zabere pátrání v kabelce, ale to už přijímám hovor.
,,Prosím?“ ohlásím se poněkud omámeně.
,,Lucko, tady táta. Stalo se něco hrozného. Máma se opila, její tělo to už nevydrželo. Teď je v nemocnici. Je v bezvědomí,“ dořekne třesoucím hlasem a já okamžitě vystřízlivím. To přece nemůže být možný!!!

ČERVEN
Máma se naštěstí probrala, ale z nemocničního pokoje ji převezli na ten v protialkoholické léčebně. Strávila tam už týden a včera jsme ji byli navštívit. Po celou dobu jsem skoro nemluvila, vůbec jsem toho nebyla schopná. Pořád se s tím nedokážu vypořádat, ale brácha mi moc pomáhá. Stejně jako Alice, která mě přesvědčila k večernímu bowlingu v Pegasu. Bohužel mi nedošlo, že se mezi účastníky přidal i Vojta, jak zjistím na dráze, kde se spolu setkáme. Postřehnu, že chybí ta blondýna z diskotéky.
Ačkoli jsem dnes na bowlingu podruhé, mám pocit, že mě hra nejen baví, ale i začíná jít. Na řadě jsem vždycky po Vojtovi, tudíž si nemohu nevšimnout pečlivě nagelovaných pramínků vlasů… Kromě nich mě na dráze zaujme ještě něco, respektive někdo. Mýlím se, nebo jsem na vedlejší dráze opravdu uviděla Matěje?! Ano, je to on. Ale co tady dělá? Coby, přišel si zahrát, stejně jako ostatní. Lucko, neblázni!
Ač se snažím jak chci, vítězství nedosáhnu, ke konci házím úplně mimo. Myslím, že vím, kvůli komu… K mému překvapení vyhraje Marcela. Ke štěstí jí stačí dlouhý polibek, který si od Lukáše vyžádá jako první cenu.
,,Chceš doprovodit?“ zeptá se mě Vojta po bowlingu.
,,Tak jo,“ souhlasím.
Mlčky kráčíme vedle sebe a já se pustím na tenký led, když navedu řeč na tu tajemnou blondýnu.
Vojta se jen usměje. ,,Povím ti to, ale až mi řekneš, kdo byl ten kluk, kterýho jsi tak hypnotizovala.“
Rezignuji: ,,S Matějem jsem chodila půl roku. I těch šest měsíců stačilo na to, abych ho neprávem podezírala z nevěry. Až moc pozdě jsem si uvědomila svoji chybu.“
Teprve teď se zarazím. Proč mu to všechno vůbec vykládám?! Zahraji si na frajerku a s ušklíbnutím dodám: ,,Blbý, co?“
,,Možná by sis s ním měla promluvit,“ poradí mi.
Jenomže to je to, Vojto, co nezvládnu. Kdyby to nebyla moje chyba, bylo by to jednodušší. Vojta, jakoby mi četl myšlenky, řekne: ,,Neboj se toho, jak zareaguje. Musíš se mu omluvit, protože bys potom mohla prošvihnout šanci. A ta holka je jenom moje kamarádka. Kdysi mezi náma něco bylo, ale už je to pryč. Byla to moje první a zároveň jediná holka.“
Páni! Po tom, jak jsem ho jednou přiřadila mezi frajírky, musím změnit názor. Vojta je milej kluk, jen umí to, co já ne, totiž jednat.

Díky tomu, že mi v hlavě celou noc šrotovala Vojtova slova, teď vím, co musím udělat. Proto nastoupím do autobusu a nechám se vyvézt na zastávku U Polikliniky, kde vystoupím. Projdu dlouhou bílou chodbou a po zaklepání stisknu kliku. ,,Mami?“
Otočí se. ,,Ahoj, Lucko!“ Leží na nemocniční posteli úplně bledá a bezmocná… Teprve teď vidím, co z MÉ MAMINKY dokáže udělat pití… to hnusný svinstvo.
,,Přišla jsem se na tebe podívat, mami. A taky se ti omluvit. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak ti asi bylo, když jsi pila. Nebo proč jsi vlastně pila… Mrzí mě, že jsme ti nemohli pomoct.“
Máma se usměje a pohladí mě po vlasech. ,,A já jsem nepřemýšlela nad tím, že pitím neubližuji jen sama sobě, ale taky vám. Lucko, odpustíte mi to někdy?“
V tu chvíli vejde sestřička.
,,Že váháš. Myslím, že nás bude víc, co začneme znovu,“ pousměji se. ,,Já už půjdu, ale zase tě přijdeme navštívit. Měj se hezky, mami.“
Z léčebny vyjdu s převážně dobrým pocitem a s ním zase nastoupím do autobusu. Tentokrát však vystoupím o zastávku dřív. Stanu u paneláku blízko sportovního hřiště a zazvoním na zvonek se štítkem Ševčíkovi.
,,Ahoj, Matěji!“ pozdravím ho, když otevře domovní dveře.
Vypadá překvapeně. ,,Lucko… Co tady děláš?“
Nadechnu se. Teď nebo nikdy. ,,Chtěla bych si s tebou promluvit.“
,,Tak pojď dál,“ řekne a podrží dveře, abych mohla projít.
Když se rozhlédnu po Matějově pokoji, dojde mi, že tu dneškem můžu být naposledy… Matěj si mé posmutnělé nálady všimne a dotkne se mého ramene. To mě pobídne. ,,Víš, když jsem tě tenkrát viděla s Janou, měla jsem si to radši ověřit, než tě hned obvinit. Chci se ti omluvit a říct, že člověk si pořádně začne vážit věcí, až když je ztratí. A já tě ztratit nechci.“
Dokázala jsem to. Je to za mnou. Podívám se na Matěje. Přemýšlí.
,,Taky tě, Lucko, nechci ztratit. Ale hodně jsi mi tím ublížila a teď si nejsem jistý, jestli bych to chtěl vrátit zpátky. Dej mi čas a v úterý ti řeknu.“

Zklamaně podrbu světlý kožíšek patřící našemu pejskovi. Daneček, jakoby věděl, v jakém rozpoložení se nacházím, zavrtí ocáskem a podívá se ke dveřím. Má pravdu, vždyť kolikrát jsem venku přišla na jiné myšlenky! Navíc s takovým nejlepším kamarádem, jakým Daneček bezpochyby je. Připnu mu tedy vodítko a poté, co si nazuji botky, na nás dýchne vůně blížícího se léta. Vím, že už za pár týdnů navštívím bájné Řecko, a snad zapomenu i na to zlé, co mě dosud potkalo. Ale jednu věc ze svých vzpomínek nevymažu… A ani nechci. Říká se, že naděje umírá poslední. Matěj mi ji dal. Vlastně nemám důvod, proč být smutná; díky Vojtovi jsem na to konečně přišla. Sice možná ztratím kluka, na kterém mi záleží, ale ztráty jsou přece i nálezy…
Ve své nostalgii si se zpožděním uvědomím, že mi kdosi zaklepal na rameno. Když se otočím, málem mi vhrknou slzy do očí.
,,Ahoj, Vlčí princezno,“ řekne Matěj sametovým hlasem. Takhle mi přece říkal dřív, věděl, jak jsem si tuhle knížku oblíbila…! ,,Vidím, že doprovod už sice máš, ale přece jenom, Daneček ti toho moc neřekne,“ usměje se.
,,A ty bys se mnou mluvil?“ otáži se a zatajím dech.
I Matěj ví, co tím myslím. Posunkem se zeptá, zda by mohl Danečka vést, a když převezme vodítko, prsty se dotkne mé dlaně, ve které jsem vodítko držela. Jenže neucukne, jak jsem si původně myslela. A tak se nadechne a pomalu mi začne vyprávět…