Alice..6.část

Budík neodbytně zvonil, po druhé, po třetí… po sedmé, a až teď Honza vztáhl ruku, aby ho vypnul. Takové vstávání, žádná příjemná záležitost asi pro nikoho z nás, pro Honzu obzvlášť ne. Teď když vypnul budík, bude už snad klid.
Omyl. Mars chce jídlo a tak hlasitě mňouká vedle postele a čeká, až se její pán zvedne pro misku granulí. Honza nereaguje a tak kočka vyskočí na postel, Honzovi přímo na břicho, to ho dostatečně probere.
„Tak pojď ty uličnice. Čičí, pojď.“, říká ještě ochraptělým hlasem ke kočce a mezitím jí do misky nalévá vodu. Kočka se rozběhne k misce, napije se vody a Honza mezitím dojde pro sáček s granulemi.
Pomalu se obléká a letmo se podívá do ledničky, hledá něco k snídani. Nenajde tam nic, co by zrovna odpovídalo jeho požadavkům a tak si dá jenom zelený čaj, vyčistí si zuby, pohladí kočku, učeše se a odchází. Z pohovky jenom vezme batoh, který tam včera večer – lépe řečeno dneska ráno nechal a zamyká za sebou masivní dveře. Zrovna chce batoh zavřít, ale všimne si na něm vlasů. Černých jako uhel, dlouhých a hladkých. Normálně by se nad tím asi nepozastavil, jeho vlasy vypadají přesně takhle, ale vzpomínky na včerejší večer mu ten vlas připomněly. Ta dívka - Alice, jistě, jak by mohl zapomenout, vždyť kvůli ní nemohl ještě dlouho do rána spát. Uvědomuje si, že musí mít pod očima dost velké kruhy, vždyť spal sotva pět hodin.
Jde rychlým krokem na zastávku, potřebuje se co nejdřív dostat do školy. Jde a už má zastávku na očích, najednou vidí autobus, blíží se už k zastávce. Rozběhne se, nesmí ten autobus zmeškat… Dobíhá na poslední chvíli, řidič na něj počkal. Vstupuje do zadní části, rozhlédne se a objeví ty černé vlasy, objeví ten skoro až andělský obličej.
Alice, sedí u okna, dívá se ven… Jako by snad byla zrovna ve svém vlastním světě, kde neexistují pravidla a kde je jen ona… Přesto k ní vykročí, i když je mu upřímně líto, že jí vyruší, vytrhne z jejího světa.
„Ahoj.“, řekne potišeji, nechce ji nějak vylekat.
„Ahoj Honzo, tak jak ses vyspal?“, odpoví a snaží se na tváři nahodit úsměv. Zjevně jí to ale dělá problémy, taky moc nespala. Kruhy pod očima jsou dost výrazné a nějak se třese. Ustaraně si ji prohlíží, ale na hlase nedá nic znát.
„ Jak můžeš vidět, lepší už to být nemohlo,“ pokusí se taky o úsměv „ ,a co ty? Koukám že jsi toho taky moc nenaspala.“
„To je to tak moc vidět? Máš pravdu, moc dobře se mi nespalo. Ale to je jedno, posaď se tady naproti, nestůj pořád. Znervózňuje mě to.“
„Jak si přeješ.“, řekl příjemným hlasem a jemně ji pohladil po vlasech.
„Nemáš dneska odpoledne čas? Nechce se ti někam se posadit na lavičku? Má být hezky. Nebo se třeba jen tak někde procházet…?“, navrhla Alice rozpačitě.
„Určitě rád půjdu. Ale budu moct až tak v půl páté. Šlo by to?“
„Jo jo, a kde? Co třeba před tím obchodním centrem?“
„Třeba, je mi to v podstatě jedno. Takže se budu moc těšit, měj se zatím krásně, uvidíme se odpoledne. Teď už musím vystoupit. Ahoj.“
„Ahoj Honzo“, odpověděla Alice jen tak pro sebe, Honza už vystupoval, stejně by ji neslyšel. Jenom na něj ještě zamávala přes sklo.
Celý den probíhal jako vždycky. Zábavné předměty se střídaly s těmi nudnými… Akorát se Alice nedokázala moc dobře soustředit na to, co dělala, dost často se nachytala, že myslí na Honzu, místo úlohy z matiky.
Honza to měl úplně stejné. Ve škole zapomněl, proč se hlásí, jeho myšlenky se pořád stáčely k Alici. Bylo to vážně zvláštní, ale po tom jednom společném večeru mu připadala Alice bližší než kterýkoliv člen třídy, přišlo mu jako by se znali léta. Jako by si spolu jako děti hrály, jako by jeden s druhým byli nějakým neskutečným a zvláštním poutem spojeni, jejich myšlenky se propojovaly. Honza zase sledoval hodinky, ještě zbývaly dvě hodiny do jejich setkání. Přemýšlel jak Alici udělat radost, chtěl jí nějak dokázat, že pro něj její i když poněkud krátkodobá společnost dost znamená. Zároveň jí chtěl ještě o něco lépe poznat.
Konečně nastala doba, kdy se měli setkat. Honza už na místě schůzky postával dobrých deset minut, vyčkával na svojí princeznu. Alice se objevila až těsně před půl pátou, ve tváři unavený výraz, když však uviděla Honzu, její obličej se hned rozzářil.
„Tak kam zamíříme? Máš nějaký nápad kam jít?“, zeptal se Honza mile.
„Hmm, co třeba se projít po městě? Nebo někam do parku že by jsme zašli?“, odpověděla Alice, s nepřítomným pohledem, hledajícím vhodná místa, kam by mohli s Honzou jít.
„Možná bych tě mohl zavést na jedno místo. Ví o něm málo lidí a je tam nádherně. Pojď, snad se ti tam bude líbit.“
„Dobře, tak mě veď, a nechceš si dát třeba zmrzlinu nebo nemáš na něco chuť, zvu tě.“
Honza se na Alici podíval, zamyslel se.
„Ne děkuju, já tě pozvu na co budeš chtít, až budeme na místě.“, řekl a usmál se.
Šli skrze centrum města, přes pár křižovatek, přes park. Alice se už pomalu začínala cítit vyčerpaná, ale Honza jí dodával sílu, už tam prý za chvíli budou. Pak najednou odbočil do malé uličky, vyhlížející nepříliš čistě a udržovaně. Sešli po schodech do jakého prázdného sklepa, pak znova po schodech nahoru… Vyšli po nich a před nimi se rozprostírala nádherná zahrada…