19) Dej mi zpět vzpomínky! - Starosti nekončí

Anotace: Zažili jste někdy, že vám rodiče zakazovali někoho milovat? Další díl je tu a s ním i nová informace...pomalu ale jistě se blížíme ke konci!HURA!

„Héj, Minuko. Pojď taky do vody.“ Volal Eric z nádherně svěží mořské vody na chlapce ležícího na dece pod slunečníkem. Minuka rázným zamáváním naznačil, že se mu do vody vůbec nechce a tak k němu Eric přiběhl.
„No tak. Přijeli jsme se bavit.“ Namítl, když si prohlédl Minukův ztrápený výraz. „Copak ti pořád leží v hlavě ten chlapeček?“ zeptal se. Minuka se zamračil ještě více.
„Snažil jsem se mu dovolat už třikrát, ale pokaždé zastihnu jen záznamník.“ Rozčiloval se.
„Prosim tě. Proč na něm tak lpíš? Neřikej, že ses do něj zamiloval.“ Smál se Eric.
„Hloupost. Jen mám strach, že mu otčím něco řekne.“ Strachoval se Minuka.
„Stejně slepě věří každému tvému slovu. Pak ho stačí voblbnout ještě párem sladkých polibků a máš ho omotanýho kolem prstu.“ Uklidnil ho Eric a vtiskl mu malý polibek na tvář.
„A teď už pojď do vody!“

Vedle lůžka seděli oba jeho rodičové. Juto pomalu otevřel oči, aby si je mohl prohlédnout. Byli tak ustaraní. Jejich tváře napovídali, že ani jeden z nich dlouho nespal. Pokusil se zvednout, ale ruce mu odmítaly poslušnost. Po chvíli přemáhání je přesvědčil a pomalu se posadil. Jakmile Jutova matka zpozorovala, že se hýbe, přihnala se blíže k lůžku a snažila se mu co nejvíce pomoci. A zatímco jeho otec dál seděl se založenýma rukama ona začala opět plakat. Nyní ale štěstím.
„Synáčku, jak se cítíš?“ ptala se starostlivě. Juto se pokusil o úsměv, ale neúspěšně.
„Je mi trochu zima.“ Pošeptal. Jeho hlasivky byly ještě zesláblé, takže nebyl schopen říct cokoliv hlasitějšího. Podíval se bojácně na otce. Byl pořád ještě rozčílený. Okamžitě se Jutovo pohledu vyhnul a dal mu tak najevo, že jím stále ještě opovrhuje.
„Nech ho být.“ Řekla potichu Jutova matka, když zjistila, kam se Juto dívá.
„Celou dobu si mě nevšímáte.“ Pošeptal Juto zesláblým hlasem.
„Cože?“ zeptala se nechápavě jeho matka.
„Celou dobu jste měli radši práci než mě a teď si chcete hrát na rodiče?“vyčetl jim.
„Ale, zlatíčko…“
„Tohle všechno je vaše chyba!“ snažil se křičet Juto ale hlas mu to nedovoloval. Z očí se mu začali linout slzy. “Kde je jen Naoki?“ honilo se mu neustále hlavou. Podíval se proskleným oknem do chodby, ale ani tam ho nezahlédl.
„Snažíš se snad říct, že nejsme dobří rodiče?“ křikl najednou jeho otec. Juto sebou leknutím cukl a poté se strachy schoval pod peřinu. Nenáviděl svého otce. Už od dětství ho viděl jen rozčíleného a nikdy neupoutal jeho pozornost.
„Nech toho, drahý. Možná má pravdu.“ Snažila se ho zkrotit plačící matka, ale bezúspěšně. Otec se rozčílil ještě více, ale naštěstí usoudil, že křičením na svého syna to nezpraví a tak odešel běsnit jinam. Zoufalá matka vyběhla z místnosti za ním a chlapec tak na lůžku osaměl. Rozhlédl se po místnosti a všiml si, že nemá žádného spolubydlícího. Naposledy, když ležel v této nemocnici dělal mu společnost postarší muž.. Bylo to tenkrát, když ztratil paměť. Ovšem nyní na tom se vzpomínkami nebyl o moc lépe. Za tu dobu, co se snažil si vzpomenout se mu sice připomnělo pár okamžiků, ale většinou to byli útržky, které do sebe nezapadali. Po chvíli přemýšlení se otevřeli dveře pokoje a ticho v místnosti přerušili pomalé kroky.
„Ale, ale. Kdopak se nám to probudil.“ Ozval se dívčí hlas. Juto otočil hlavu a všiml si mladé Mitsuko s Naokim v zádech. Poprvé po dlouhé době se usmál, protože mu to svaly dovolily.
„Neměl by ses tak snadno smát, ani nevíš kolik si nám způsobil starostí a problémů.“ Řekl Naoki. V tu chvíli si Juto povzdech nad tím, že Naoki vůbec neví, kolik práce mu dalo vykouzlit alespoň trochu únosný úsměv.
„Omlouvám se.“ Pošeptal Juto. „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo.“
„A jak si myslel, že to dopadne?“ zeptal se ironicky Naoki. Juto s takovými dotazy počítal, přesto si ale na ně nevymyslel žádnou kloudnou odpověď. Zůstal tedy potichu.
„Ty si ale hlupáček co?“usmála se Mitsuko a vtiskla Jutovi na tvář letmí polibek. Poté sáhla do malé kabelky a vytáhla z ni dvě tabulky mléčné čokolády.
„Podívej, něco jsme ti přinesly. Aby sis to tu trochu osladil.“ Usmála se a podala mu čokoládu. Juto tiše poděkoval a položil obě tabulky na noční stolek.
„Měli jsme o tebe strach.“postěžoval si Naoki. „Ani nevíš, jak jsme byli všichni šťastní, když nám doktor řekl, že jsi už mimo nebezpečí.“
„Už jsem říkal, že se omlouvám. Ale měl jsem také strach.“ Pošeptal Juto.
„Hloupost, ty se nemáš co omlouvat!“ zamračila se Mitsuko. „Že mám pravdu, Naoki?“ Naoki jen sklonil hlavou a potichu Mitsuko přitakal.
„Doufám, že si nemyslíš, že je to tvá vinna.“odfrkl si tiše Juto, ale když poté uviděl Naokiho sobě-vyčítavý výraz musel se zamračit.
„To je hloupost. Nechci, aby sis to zejména ty dával za vinnu.“okřikl ho Juto, ovšem v jeho „ztišeném“ podání to znělo trochu směšně.
„Ale kdyby…“ namítl Naoki.
„Nech těch nesmyslů.“ Přerušil ho Juto a Naoki překvapeně zvedl oči k těm jeho. „Takové hlouposti jako, co by se stalo KDYBY, už mi lezou krkem.“ Snažil se křičet ovšem bezúspěšně. Mitsuko se zasmála.
„Jsi roztomilý, když nemůžeš mluvit a rozčiluješ se.“ Smála se a Naoki se k ní hned přidal.
„Ha, ha, ha. To je teda obrovská zábava.“ Rozčiloval se dál Juto, ale stejně se trochu usmíval. Najednou se ovšem otevřely dveře pokoje a dovnitř vešla Jutova matka. Smích rázem ustal a Juto nervózně přejížděl pohledem z ní na Naokiho.
„No tak mi radši půjdeme.“ Odkašlala si Mitsuko, aby přerušila nenávistné pohledy a vztek jiskřící mezi Naokim a Jutovou matkou. Naoki se ale nezvedl. Ďábelsky se usmál, naklonil se k Jutovi a podíval se mu do očí.
„Ještě přijdu, zlatíčko.“ Pošeptal ovšem tak, aby to bylo slyšet, poté se přiklonil ještě blíže a políbil Juta na tvář. Chlapec strnul v údivu a jediné na co se zmohl byl zoufalý pohled na ještě zoufalejší matku, která vypadala, že vztekem přímo přetéká.
To co následovalo po Naokiho odchodu se dalo nazvat “Útok běsnící bestie.“. Jutova matka byla značně nespokojená, že Naoki přišel na návštěvu a kázala Jutovi, aby se s ním už niky nescházel. Chlapec si to samozřejmě nenechal líbit a tak se, jak nejhlasitěji dovedl, oháněl a protestoval proti všemu, co jeho matka řekla. Nakonec musel říct, že je unavený, aby se jí a jejích hloupých řečí vůbec zbavil. Bohužel se obával, že tímto jeho starosti nekončí.