Valentýnka

„Počkej! Kam běžíš?“ volala jsem marně za Ingrid a sledovala jsem její polodlouhé černé vlasy, jak vlají ve větru. Díky její postavě se za ní otáčí spousta kluků. Jak by ne, když je to pěkná šestnáctiletá holka, štíhlá s krásným úsměvem. No, ale abych to vysvětlila.
Ingrid je moje nejlepší kamarádka. Poznaly jsme se už ve školce, když jsem jí ukradla panenku a bacila ji s ní po hlavě. I přes tento incident se z nás staly nejlepší kámošky. Po čase jsme spolu zasedly i do stejné lavice na základní škole. Učitelé z nás asi moc radost neměli. Ingrid i já jsme totiž dost upovídané holky, takže nouzi o poznámky za vyrušování jsme nikdy neměly. Ale jinak jsme byly vzorné žákyně a školu jsme dokončovaly se samými jedničkami. Já je sice měla víc vydřené, jak Ingrid, protože ta se nemusí na učení ani podívat. Jde jí to samo. Nebylo pochyb, kam naše cesta povede dál. Obě jsme se rozhodly pro gymnázium, kde jsme opět obsadily stejnou lavici. Dneska jsme už ve třetím ročníku. Loni jsme společně absolvovaly taneční, řešíme problémy s klukama, rodiči i kamarády a s přibývajícím časem nás začíná děsit i maturita, která se blíží víc a víc. ¨
Koukala jsem se do prázdna, nechápajíc, kam ta Ingrid zatraceně utekla. Za chvíli se v mém zorném poli znovu objeví. „Kde jsi byla?“ „Já, musela jsem se pro něco vrátit,“ funí udýchaně. „Podívej!“ Strčí mi do ruky Valentýnku. „Pro koho je?“ „No, přece pro mě!“ „Pro tebe? A od koho jsi ji dostala?“ „Asi neznámý ctitel,“ mávne nad tím rukou a strčí Valentýnku do své zelené tašky. Tahá ji s sebou všude, ať ji má plnou nebo v ní má jen peněženku a klíče. Ingridina Valentýna mi vrtá hlavou snad víc , jak ji. Mrzí mě, že já jako každý rok nedostala nic, ale z druhé strany jí přeju nějakého fajn kluka.
Jedeme do města, okouknout nějaký ty hadříky. Naše oblíbená činnost. Ingrid hrozně ráda vybírá věci a nutí mě, abych si je vyzkoušela. Cvok! V šalině mě Ingrid upozorní na kluka, který na ni pořád zírá. Je docela pěknej a je mi povědomém. Ingrid taky, ale ať si obě lámeme hlavu, odkud ho známe, nemůžeme na to přijít. „Hele, je na mě něco divného? Ten kluk se na mě pořád kouká.“ Ingrid viditelně začíná být nervózní. „Proč by se nepodíval na pěknou holku?“ mrknu na ni, ale přece jen si ji prohlédnu. Její zelené oči září většinu dne radostí, ale teď v nich vidím nejistotu. Rozpačitě se usměje na toho kluka. Ingrid dneska vytáhla ze šatníku svoje oblíbené džíny, tričko a oranžovou mikinu. Na ruce se jí blýskají dva prstýnky. Najednou si začne pobrukovat melodii, která jí zní do uší z jejího MP3 přehrávače, bez kterého už neudělá ani krok. Kouknu na místo, kde ještě před chvílí stál kluk, ale teď je místo prázdné. Vystoupil. Na Ingrid vidím zklamání. Projdeme město a každá si koupíme novou věcičku na sebe. Pak jdeme ještě trochu courat a hlavně si povídat.
Ingrid mě přemlouvá ke společně akci s kamarády. Už předem se bojím, co to bude a tak odmítnu. Ona ještě chvíli naléhá, ale pak ji to přestane bavit. Ale i tak je neustále milá a veselá jako vždycky. Nechápu to. Já už bych dávno vyletěla jako čertík z krabičky, ale ona je pořád v klidu. Je to zkrátka taková dobrá duše a nechce si nikoho rozhádat. Doprovodím ji k radnici, jak je naším zvykem a opodál spatřím toho kluka z tramvaje. Rozloučím se s Ingrid a odcházím. Pak přece jen neodolám a otočím se. Kluk se odlepí od zdi a připojí se k Ingrid. „Tak to čumím,“ pomyslím si.
Druhý den dělá Ingrid jako by nic, ale já jsem celá nedočkavá a musím z ní každé slovo dolovat. Povídali si, pozval ji na rande a ta Valentýna je taky od něj. „A odkud nám byl povědomej už víš?“ zeptám se jí. „Jo, potkáváme ho při našich pochůzkách.“ Mají podobný zájmy. Oba rádi jezdí na kole, čtou sci-fi a milujou Star Wars. „Tak to máš štěstí, to je jak osud, ne:“ Teprve teď se odváže a dá naplno průchod svým emocím. „Michal je moc fajn. Mám s ním dneska ve tři sraz.“ „No, to už aby ses začala chystat. Víš, jak seš s nedochvilností na štíru.“ Ingrid je docela známá tím, že chodí téměř všude pozdě. Potom se obvykle přivalí s nějakou smysluplnou výmluvou. „Ne, tentokrát přijdu včas. Takovýho kluka nesmím nechat čekat i když má mezeru mezi zubama,“ dá tomu korunu. Začnu se hrozně smát. „Co je? Já za to nemůžu, že se každýmu musím hned dívat na zuby. Jsem už prostě taková. Budu muset jít. Chci si ještě zahrát na klavír.“ V tom jsme si asi dost podobné, když máme dobrou náladu, vezmeme svůj hudební nástroj a začneme hrát nebo zpívat. „Měj se a s tím klukem: Good luck!“ rozloučím se. Ingrid je bezvadná holka a jestli si toho ten kluk nevšimne, tak je slepej…