Večírek

Večírek

Šípková ulice,uprostřed malá hospůdka „U Šípku“,celkem příhodný název,pro útulnou,stylovou restauraci.Ručička hodin ukazuje pár minut nového dne. Sedíme v rohu,doposud příjemné povídání pozvolna ovlivňuje množství alkoholu v hlavách přátel.Neposlouchám,slova proudí skrze mne,pohledem sleduji proužek dýmu z hořící cigarety,stoupající k dřevěnému stropu. Myšlenky putují s ním.Zatím co dopíjím bůhví kolikátou colu,sodu,nebo kávu,zvažuji,kam vlastně život můj směřuje,proč musím být zde a ne tam,kam sny mne táhnou.Přivírám únavou a kouřem zarudlé oči,snažím si vybavit ženu,co
znám pouze z malého obrázku,na kterém odpočívá s rukou za hlavou,jemným úsměvem a laskavým pohledem.Známe se pouze se svých snů a dopisů,však láska a cit v nich opravdovější,než jakákoli jiná.Jednou snad,až osud dovolí,budu smět jí spatřit,v náručí obejmout.Toužím jí pohladit,do očí říct co cítím,vdechovat vůni kopretin z jejích vlasů,při milování v lukách rozkvetlých.
Za hudby náladové jí pomalu ze šatů svlékat,líbat celé tělo,obdivovat její krásu nahou.Líbat se s ní na náměstí,nebo v obchodě,hladit jí v restauraci,objímat se
v parku,všem na očích.Smět hlídat spánek její,ráno snídat spolu,pak ve sprše kapky vody z těla stírat.Prostě jí milovat vždy a všude,někdy jemně a lehce, jindy vášnivě a prudce,cítit milostné chvění,dovést jí až na vrchol rozkoše.Cítit prsty na svém těle,jemné a žádostivé,nechat se laskat a hladit,aby viděla vyvrcholení mé touhy.Z tohoto příjemného snění mne vyruší zvýšený hluk okolí.Uběhla další hodina,vidím,že je nejvyšší čas ukončit sezení a odebrat se k domovu.Jízda ubíhá plynule,provoz je minimální,však únavu již cítím čím dál víc.Vjíždím na rovný úsek,končící prudkou zatáčkou v lesním úseku.Tady
vždy za jasných večerů vídávám Velký vůz,mléčnou dráhu s tisíci hvězdami.
Podvědomě mi pohled bloudí vzhůru,nevnímám zvyšující se rychlost,ani blížící se zatáčku.Po obzoru padá hvězda,přeji si naplnit svůj sen,potkat tu z obrázku,
potkat svou „Bílou Paní“.Na okamžik jako bych zahlédl její tvář,však úsměv její smutný,vedle růže leží povadlá.Trhnu sebou,bych představu divnou zahnal, pohledem zavadím o rychloměr,trojmístné číslo neúprosně potvrzuje vysoký zpěv motoru.Je pozdě,kvílení brzd,doprovázené pachem pálící se gumy,zatáčka
je blíž,než bych si přál.Instinktivně pouštím brzdu,pevně svírám volant,již cítím štěrkový kraj,
za kterým třímetrový sráz zívá temnotou.Dostávám první smyk,zůstávám na silnici,následuje druhý,ještě jsem na silnici,třetí již nezvládám,opět brzdím,
bokem se blížím ke srázu,zavírám oči...
Žádný pád,drcení plechů ani řinkot rozbitých skel,nic,auto se s mírným zhoupnutím zastaví,motor klidně přede,otvírám oči,nevěřím.Vystupuji,jsem na náspu,mezi okrajem strže a autem je pár centimetrů,zatáčka nade mnou se ztrácí v temnotě,nechápu.
Velký vůz září klidně na noční obloze,pomalu si vše uvědomuji...“Děkuji,má paní“.