Koloběh života

Pípá mi mobil... esemeska :) Ano, je to tak, píše mi "můj" blonďáček s modrejma očima, namakaným tělem a krásným úsměvem.. prostě idol všech ženskejch... nechápu ho, proč si píše zrovna se mnou?
Čtu si zprávu, na konci na mne čeká milé překvapení... 3 poibky... Jak moc bych je od něj někdy ráda dostala... a přitom vzdálenost není naší překážkou, to je čas, ten nepřítel lidského života, který běží stále dál a neptá se nás, zda se nám to tak hodí nebo ne...
Píšeme si spolu už aspoň měsíc. Předtím jsem měla možnost strávit s ním týden na horách, na lyžáku s mojí střídou. Je mi 16, jemu 23, ale tento rozdíl nám nevadí. Stále však na sebe nemáme čas... no jo, je to zaměstnaný vysokoškolák...
Čas běží stále dál... věřím si... možná až moc...:(
A čas stále neúprosně běží... nepíše mi, nepíši mu ani já. Mám svou hrdost, nebudu se mu vnucovat... Ale mám ho přece ráda!! Víc než ráda!! Jak mu to říct?
Jdu do školy, prostě den jako každej jinej... Najednou ho uvidím... ano, je to on, ten laserový pohled poznám i z velké dálky... Čeká snad na mne? NEEE! Přichází k němu dívka... znám ji, je starší a hezčí než já, o tom není pochyb...Vymění si pohled a dají si polibek...
Tak toto bolí... S očima plnýma slz se obracím.. V srci se mi míchají dva pocity: láska a nenávist... Přestávám věřit všemu a všem, dokonce i sobě...
Jdu do nedalekého parku a otvírám aktovku... ano je tam. Nůž, kterým si krájím jablka... nerozmýšlím se...
Probouzím se. Kolem mě jsou sestry a doktoři... Jeden je modrooký blonďák s laserovým pohledem, který mě spaluje... usměje se na mne a já na něj...
A koloběh začíná nanovo...