Adam...

Zvuky rvačky a hádky jež slyším za rohem mě celkem děsí. Ale zvědavost mě přemůže. Pomalu kráčím přikrčená ke stěně. Obraz, který se mi naskytne mě vyděsí. Čtyři kluci okolo 20-ti let mlátí hlava nehlava kluka ve stejném věku. V té tmě si nevšimnu maličkosti, že ten kluk ležící na zemi je černý.
„ Nechte ho!“ zakřičím odvážně. Nevím kde se to ve mně bere, ale odvahy mám najednou dost. Jakmile partička těch grázlů uslyší můj hlas, leknou se a utečou. Rychle se skloním nad tím klukem a žasnu jak moc je krásný i přes nános krve na obličeji.
„ Nepotřeboval jsem pomoc!“ vyštěkne a dere se na nohy, vidím jakou námahu mu to dá.
„ Omlouvám se, že jsem chtěla pomoct.“ Řeknu uraženě a odcházím.
„ Né, počkej,“ volá za mnou, „ omlouvám se, nějak mi to ujelo.“ Vysvětluje a tak mile se na mě dívá, že se na něj musím usmát. Taky na mě vytasí krásně bílé a rovné zuby.
„ Ahoj, jsem Adam!“ představí se a podává mi ruku. S radostí ji příjmu, i když si nevšimnu, že je celá od krve.
„ Jejda, pardon, já si toho nevšiml, nejsem nemocný neboj!“ upozorní mě, jakoby mi četl myšlenky.
„ To je v pořádku, studuji lékařkou fakultu a s krví se setkávám denně.“ Vysvětluji a dívám se na jeho zranění. V té tmě nejde nic vidět.
„ Pojď tady kousek bydlím, tak jestli nejsi násilník tak ti to ošetřím.“ Nabídnu mu, protože to zranění nevypadá dobře. Chvíli se rozmýšlí a pak nakonec souhlasí.
Z lékárničky v koupelně vyndám jodisol a čisté krytí, otřu mu pomalu obličej a rány na něm. Po vyčištění jež ho očividně bolí vypadá lépe.
„ Děkuji ti, jen doufám, že nemám nic zlomeného. Žebra bolí jako čert.“ Stěžuje si. Nějak ho přestanu vnímat, teda jen to co říká, protože si ho prohlížím. Jeho tmavá kůže je o pár tónu tmavší než ta moje a to mě docela vzrušuje.
„ Ehm, pardon, jo zítra rozhodně zajdi k doktorovi, ten tě pošle na rentgen.“ Vysoukám ze sebe a neubráním se rudnutí.
„ Copak si mě tak prohlížíš?“ ptá se, když mě načape na švestkách.
„ Ehm, omlouvám se. Ale víš vždycky se mi líbili mulati.“ Přiznám se, nevím proč, ale ten kluk mě nutí k upřímnosti. Vytřeštěně na mě hledí.
„ To myslíš vážně? Zdá se mi, že v České republice černochy nesnáší, však si to dneska viděla sama na vlastní oči.“ Řekne a při tom pozoruje mé reakce. Chvíli přemýšlím co říct.
„ Víš, ne všichni jsou stejní a myslím si, že v tvém národě se taky najde plno rasistů, co si myslí, že běloši, když to řeknu takhle na rovinu, jsou svině.“ Pokrčím rameny. Dále mě tato diskuze nezajímá. Hodlám o něm zjistit co nejvíce, takže se vyptávám kde studuje, či pracuje, co dělá a co má rád. Ještě nikdy v životě jsem se nesetkala s černochem, navíc s tak krásným a chytrým. Nevím jak dlouho se spolu vybavujeme, ale myslím, že odchází něco po půlnoci.
„ Počkej ještě Jano, dáš mi číslo? Kdybych tě chtěl někdy pozvat na večeři nebo tak?“ usměje se tím nejkrásnějším úsměvem jaký jsem kdy viděla. Nadiktuji mu tedy číslo, zavřu dveře a jako ve snách kráčím do sprchy.
Horké kapky působí skoro eroticky v kombinaci s představami o Adamovi. Raději toho rychle nechám a vlezu si v lehkém pyžamku do postele. Ve snech se mi vrací dnešní zážitek, ne tak jak se stal, ale trochu jinak. Nejdříve vidím tu rvačku, ale pak je Adam u mě a miluje se se mnou. Ne nadarmo se říká, že sny jsou potlačované touhy. K ránu se vzbudím celá zpocená, ale příjemný pocit ze snu přetrvává.
„ Ahoj, dobré ráno“ mnu si oči, když zdravím Radku, spolubydlící, co se právě vrátila z noční praxe.
„ Pro mne spíše dobrou noc, Jani.“ Usměj se svým milým úsměvem a podá mi hrnek s kafem. Přesně zná moje ranní zvyky, tak jako já ty její.
„ Tak dobrou Raduš, valím na praxi.“ Řeknu, když dopiji kafe. Popřeje mi příjemnou službu s doktorem Janýškem, nejnepříjemnějším doktorem na oddělení dětské onkologie. Tahle praxe je jako za trest, je mi tak líto těch dětí. Ale i to si musím projít, abych dostala doktorát a tak se stala pediatričkou.
V nemocnici mě zdraví plno pacientů ještě z jiných oddělení na kterých jsem měla praxi, to potěší, že si pamatují.
„ Jano, co tady děláš?“ ozve se mi za zády známý hlas.
„ Adame? Spíše bych se měla ptát já. Já tady pracuji.“ Podotknu s úsměvem. „ Jdeš na rentgen jak vidím, to je fajn. Bolí tě něco?“ prostě profesní deformace, no.
„ Ne, v pohodě, už jsem tam byl a je všechno v pořádku. Tak když tě tu tak mám, můžu tě pozvat po práci někam ven?“ zajímá ho nesměle. Potěší mě, co si budeme povídat.
„ Jistě, co tahle v sedm na Václaváku u sochy?“ navrhuji místo setkání.
„ Jako puberťáci.“ Směje se, ale souhlasí. „ Máš pravdu, proč se nevrátit do let, kdy nás moc věcí netrápilo.“
Bohužel se s ním musím rozloučit, abych stihla pracovní dobu. Rozlít si to u doktora Janýška, hned takhle z rána, ani náhodou.
„ Dobrý den, pane doktore.“ Zdravím mile, abych si šplhla.
„ Dobrý“ broukne doktor a dál hledí do papírů.
Celý den mě doktor honí jako nadmutou kozu. Mám toho plné boty, ale rozzářené obličeje dětí mě nabuzují k větší aktivitě a dobré náladě. To však neplatí na pana doktora, ten se mračí na všecky strany.
„ Tak už běžte, slečno Zlá.“ Vyhání mě doktor, „ Dnes jste mi udělala radost, opravdu jste si mákla. Tak běžte je pozdě.“ Pochválí mě mrzutý doktor, pochvala od něj je jako sníh v létě.
„ Děkuji, a naschle zítra.“ Loučím se a pádím domů přichystat se na schůzku.
V sedm stojím celá natěšená na smluveném místě. Adam má zpoždění, mám sice ráda přesnost a dochvilnost, ale pro jednou mu to můžu odpustit.
„ Ahojky, promiň, jdu pozdě.“ Ozve se mi za zády, tak jako ráno, ale z blízka, tak z blízka, že cítím jeho krásnou vůni.
„ To nevadí,“ otočím se a ani nevím co mě to napadne mu lípnu pusu. Zůstane strnule zírat a já vlastně taky. Co jsem to pro boha udělala? Ptám se sebe sama.
„ Promiň, nechala jsem se unést.“ Omlouvám se zahanbeně. Ujišťuje mě, že se nic neděje, že je rád. Jen já sebe prostě v jeho přítomnosti nepoznávám.
„ Kam půjdeme?“ ptá se a donutí mě do pohybu tak, že mi nabídne rámě, které s radostí příjmu. To je jedno kam, hlavně, že se na něj můžu dívat.
„ Omlouváme se, ale máme plno!“ pronese pingl v restauraci, jež jsme si s Adamem společně vybrali.
„ Dobrý den, máte stůl pro dva?“ ptá se pán hned za námi. Pingl mu řekne, že ano a uvede ho do lokálu. Hledím na to jako v Jiříkově vidění.
„ Promiňte, neříkal jste, že máte plno?“ pustím se do toho já.
„ Ano, to říkal, plno máme, tedy pro takové jako je tady pán!“ ukáže na Adama, vytřeštím oči v údivu.
„ Co prosím?“ vyjedu ostře.
„ Nech to být, Jano.“ Drží mě Adam.
„ Mohu vás poprosit, odejděte a nedělejte scény, děkuji.“ Pronese škrobeně ten starý páprda v podobě pingla.
Venku před restaurací se musím uklidnit.
„ No to snad není možné.“ Rozčiluji se. Adam mě uklidňuje a navrhuje alternativu, že si skočíme něco koupit a půjdeme k němu. Nakonec souhlasím i když ještě vytočeně. Tohle se mi v životě nestalo a zdá se, že Adam to bere s klidem, asi je zvyklý.
U něj doma se jakž takž hodím do pohody. Byt je tak příjemně a barevně zařízený, že se po chvíli cítím jako doma. Adam zapne nějakou pěknou hudbu a sedne si vedle mě. Máme si o čem povídat. Ani nevím jak, ale po chvíli jsme v sobě tak kouslí, jako že se líbáme, že mám pocit jako bych byla součástí jeho. Mazlíme se, laskáme toho druhého, užíváme si přítomnosti. Na mě to jde všechno moc rychle, ale i přesto to nechci stopnout. Nechci o to přijít. Chci, aby to bylo na vždy.
„ Víš Jani, musím ti něco říct,“ zastaví se a hledí mi do očí, „ Tohle co si dneska prožila v té restauraci budeš asi prožívat často, když budeš se mnou! Nechci tě nijak odrazovat, ale zároveň ohrožovat, moji bývalou přítelkyni jednou zmlátili, když mě s ní viděli, dala mi pak kopačky.“ Vylévá si srdce. Tohle všechno je mi fuk, vím jen jedno, že to co ve mně probudil je to po čem jsem vždy toužila a následky si klidně ponesu. Políbím ho tedy a pošeptám:
„ Neboj, tohle je mi jedno, chci jen tebe!“