Polibek záchrany

Vzbudila se. Byla ještě trochu mimo. Nevěděla, proč tu s ním vlastně je, a proč to vlastně udělala. Vyspala se s ním! Ještě pořád spí. Vstala a šla do koupelny. Stoupla si před zrcadlo a jen tak se na sebe dívala. Měla černé dlouhé vlasy a průzračně modré oči. Byla krásná, ale smutná. Pokoušela se to nedávat najevo. Slyšela pomalé ladné krůčky nějaké osoby. Byl to on. Pustila vodu a omyla si obličej. Voda jí stékala po tvářích a kapala do umyvadla. Přišel k ní, vzal jí kolem pasu a přitáhl si jí k sobě. Otočila se k němu. „Dobré ráno,“ promluvil na ní. Koutky rtů jí se prodloužily do nádherného úsměvu. „Dobré ráno,“ řekla. Dívali se z očí do očí. Po chvíli se k ní přitáhl blíže a políbil jí. Nebránila se tomu, ba naopak, polibek mu opětovala. Sklopila od něj hlavu a položila mu ji na hruď. Cítila, jak mu tluče srdce. Přitulila se k němu, začínala cítit důvěru, začínala k němu cítit lásku! Nemohla! Z nenadání se od něj odtrhla. Cítila, že se jí v očích začínají rodit slzy! Odběhla od něj pryč. Nechtěla si přiznat, že ho miluje! Nemohla ho milovat! Zalezla si do tichého a nenápadného koutku v jeho bytě. Po tvářích jí tekly slzy…plakala. „Emily? Kde jsi?“ zněl zoufalý mladíkův hlas. Neozývala se. Byla uzavřená do sebe a přemýšlela o noci co prožila, o něm! Hledal jí po celém bytě. „Emily? Prosím ozvi se mi,“ říkal mladík zoufale, ale ona se neozývala. Po chvíli jí našel, jak sedí s nohama u hlavy. Slyšel vzlykání. Přisedl k ní a objal jí. Koukla se na něj skleslým a proviněným pohledem. Slzy jí stále kanuly po tvářích. Mladíky vzal malý bílý kapesníček a utřel jí něžně slzy. „Marko,“ řekla tichým hlasem, když se přiblížil k jejím rtům a začal ji líbat. Emily opětovala jeho polibky. Na nic v tu chvíli nemyslela. Přestali se líbat a Emily pohlédla do jeho nádherných, světle zelených očí. Nemůže, už ne. Nechte ublížit dalšímu člověku kterého miluje. Raději vstala a odešla se obléknout. Oblékla si na sebe své šaty, co měla na sobě včera. „Promiň,“ řekla tichým a skleslým hlasem, „musím jít.“ Když dořekla tato slova utrpení přistoupila k němu a políbila ho. Marko se jen nechápavým výrazem díval za Emily, jak odchází z jeho bytu. Cítil, jako by ho někdo bodl kudlou do srdce a nechal ji tam. Cítil nesmírnou bolest z jejího odchodu! Uvědomoval si, že bez ní nemůže žít! Emily, která utekla, cítila to samé, ale musela odejít! Nechtěla se zamilovat! Běžela domů, v tom spěchu si u něj zapomněla boty. Nevadilo jí to. U vchodových dveří vytáhla klíče a odemkla si. Běžela chodbou do jejího bytu. Vstoupila do něj a zavřela za sebou dveře. Selhaly jí nohy, tak se svezla po hraně dveří na zem. Seděla s obličejem v kolenou. Plakala. Nechtěla se zamilovat. Netušila, co bude teď dělat. Seděla u dveří prázdného bytu. Zaslechla, jak jí někdo klepe na dveře. Vstala a koukla se do kukátka. Viděla tam jeho! Nechtěla mu otevřít, ale přitom chtěla. Měla v hlavě zmatek. Slyšela znovu zaťukání. Rozhodla se, že mu otevře. „Ahoj.“ řekla. „Ahoj, zapomněla sis u mě boty,“ řekl a podal jí je. „Děkuji ti. Nechtěl bys jít dál?“ zeptala se ho. „No, nevím.“ řekl. „Když nevíš,“ řekla sklesle „tak to tě nebudu rušit.“ „Ty mě nerušíš.“ řekl a vstoupil do bytu. „Chtěl bys něco k jídlu?“ zeptala se ho. „No možná něco malého.“ řekl Marko s úsměvem. „Tak tedy dobrá.“ řekla Emily a odešla do kuchyně. Marko mezi tím šel do pokoje. Viděl, že tam má plno věcí poházených po zemi. Většinou to byly bílé nebo černé šaty. Všechno vzal a poskládal to na sebe na židli. „Co budeš chtít k pití?“ ozvala se z kuchyně Emily. „Dám si čaj, děkuji.“ odpověděl jí Marko. Za chvíli přišla Emily a v ruce držela nějaké jídlo a pití. „Tady máš.“ řekla a podala mu to. Sedla si vedle něj na gauč. „Dobrou chuť.“ řekla. „Tobě také.“ odvětil jí. Po chvíli dojedli. „Děkuji ti, bylo to dobré.“ řekl a políbil ji. Trochu jí zaskočil. „Nemáš zač.“ řekla a odešla opět do kuchyně umýt nádobí. „Já ti zas děkuji za to oblečení. „Nemusíš děkovat.“ řekl s úšklebkem. Přišla k němu a políbila ho dlouhým a vášnivým polibkem. „Promiň, trochu sem se nechala unést.“ „To nic.“ odpověděl jí. V zápětí ji začal něžně líbat. Nechala se. Opětovala mu to. Vydala se mu do rukou. Milovala ho! On k ní cítil to samé! Ale nevěděli o svých citech navzájem. Položil jí na gauči a začali se vášnivě a něžně líbat. „Miluji tě…“ řekla dvě tichá slovíčka Emily. „Já tě také miluji.“ řekl Marko. Emily najednou vstala. Nevěděla proč to dělá, asi aby si ujistila, že jí opravdu miluje? Vyběhla ven z bytu. Marko běžel za ní. Doběhli na most. Emily šla ke straně. „C…co to děláš?“ zeptal se Marko vyděšeně. „Musím se zabít, protože tě miluji!“ řekla Emily. „Proč bys to dělala kvůli tomu, že mě miluješ?“ zeptal se zpětně Marko. „Nedělej to! Nemůžu bez tebe být! Když to uděláš, tak skočím za tebou, chci být s tebou, už navždy!“ řekl jí se slzami v očích. „Já bez tebe také ne!“ řekla a vyhrkly jí slzy. Pramínky slz jí stékaly po tváři. „Miluji tě!“ vykřikla do prázdného mostu kde sáli jen ona a on. „Já tě také miluji, ani si neumíš představit jak moc!“ řekl. Přistoupil jí a sundal jí z okraje. Políbil jí. Byl to polibek záchrany. Políbil jí znovu a znovu. „Miluji tě…miluji…“řekla tichá slova a polibky mu vrátila. „Já tebe také!“ „Nepřežila bych kdybych tě ztratila!“ řekla Emily. Přitiskla si ho pevně ke svému tělu. „Nepustím tě, už nikdy!“ Vzala ho za ruku. Šli domu. Milovali se…
The end…