Intuice

"Tati, tak mi ho aspoň popiš! Prosíííím!!" žadoním u svého táty, ten se však tváří tajemně a nechce nic říct.
"Gábino, nebuď zvědavá," okřikne mě máma "Můžu ti jen říct, že je mu šestnáct, je hezký, chytrý.. však uvidíš" usměje se a taky dělá, jako kdyby to bylo tajemství roku.
Ach jo, to je k zbláznění! Mám jet na týden pryč s cizím klukem (a jeho rodinou, ale to přece nic nemění), kterýho vůbec neznám a ještě k tomu ani nevím KAM! A jak se to všechno semlelo? To bylo takhle..

.. Nejdřív jsem měla jet s rodiči a jejich známými na hory. Fajn dovolená, super parta.. prostě pohoda. Jenže tatínek si zlomil nohu a máma bez něj nejede. A nechtěli mi zkazit prázdniny, tak se dohodli se svými přáteli, na tom, že pojedu na hory s nimi. Nikdo se mě neptal jestli chci či nechci, postavili mě před hotovou věc a ani mi neřekli, kam jedem. Prý to pro mě bude dobrodružství, když nevím směr našeho putování. A mám si vzít pas. Jo a taky mi oznámili, že jejich přátelé mají synáčka. Fakt super..

A tak stepuju před naším domem a vyhlížím stříbrné BMW. No jasně, to bude nějaký zbohatlík, nafoukaný a ještě povrchní. "Gábino!!" okřikne mě svědomí. "Zakládáš si přece na tom, že nebudeš mít předsudky, nebudeš soudit lidi podle prvního dojmu a nebudeš předpojatá!" "Jasně mami," ozve se rebelantský hlásek a já je nechám dohadovat se podle jejich libosti.

BMW zastaví před naším domem a vyskočí z něj sympatický kluk. Na šestnáct teda nevypadá, spíš na dvacet. Představíme se a on mi vezme moje tašky. "No, možná, že to nebude tak hrozný," ozve se optimistický hlásek a já s ním musím souhlasit. Dojdu k autu a pozdravím zbývající osazenstvo, překvapí mě ještě jeden kluk, ten už na šestnáct vypadá. Aha, takže bráškové. "No třeba ta dovolená nebude tak špatná,"pomyslím si a optimista se ozve také: " Vždyť jsem to říkal od začátku.."

Špatná?! Spíš hrozná!! Sedím namáčknutá mezi Kubou a Honzou a snažím se ignorovat příšernou hudbu linoucí se z rádia. Honza (ten starší) je moc fajn, vedeme normální konverzaci, ale Kuba, to je případ sám pro sebe. Neustále se tváří pohrdavě na mé povídání o mé oblíbené kapele, o mých zvířatech.. prostě snob, čekala jsem to. Intuice nikdy nezradí.

Když přejedeme italské hranice jsem už v lepší náladě. Přece si nenechám zkazit krásnou lyžovačku nějakým snobem. Krom toho Honza se jeví jako celkem fajn kluk. Zažít lásku na sněhu byl vždycky můj sen, tak uvidíme.

A sen se proměnil ve skutečnost. Plachá dívka se zamilovala do rebelantského borce, který jí pozvedl sebevědomí a úplně jí změnil. Ano, tou plachou dívkou jsem já a borec je Honzík. Mám ho moc ráda a konečně mám kluka, kterého jsem si vysnila. Dokonalý samozřejmě není, vadí mi jeho uspěchanost. Známe se sotva tři dny a už mu polibky nestačí. "Gábino, jestli mě máš ráda, tak.." "Tak co?!" skočím Honzovi do řeči a jsem děsně rozčílená. Bylo nám tak fajn, mazlili jsme se u mě v pokoji a on zašel moc daleko. Ať si o mě nemyslí, že jsem nějaká lehká holka, to teda ne. Prostě bude muset počkat. "Myslel jsem.." "Že se s tebou hned vyspím?! Zapomeň." opět ho nenechám domluvit a už ho mám fakt dost. Vyšoupnu ho z pokoje a on na mě ještě stačí zařvat pár nadávek. No tak takhle jsem si to teda nepředstavovala. Je stejný jako Kuba. Celou dobu se jen přetvařoval. Konečně mi všechno dojde a bezmocně ležím na posteli. A je mi smutno.

"Jseš v pohodě?" zeptá se mě Kuba a já na něj vytřeštěně zírám. Je to poprvé co na mě promluvil a ještě se mě ptá na mou psychickou kondici? Zatím něco vězí. "Jo jsem. A ty jsi v pohodě? Co se stalo, že semnou mluvíš?" trochu moc ostře na něj vyjedu a zvědavě čekám na odpověď. "Víš, Gabčo, Honza tě celou dobu chce dostat do postele. Vsadil se o to semnou. Já jsem se o to sázet nechtěl, ale udělal jsem jednu blbost a Honza o ní ví. Drží mě v šachu a já s ním musím být za dobře. Chtěl jsem ti to říct, ale.. Prostě to nešlo. Jsem rád, že ses s ním nevyspala.." vysype ze sebe Kuba a já nevěřím svým uším. To snad není pravda. Oni se vsadili!! "Pravda je taková, že se mi moc líbíš a kdybych to mohl nějak napravit.." řekne ten kluk větu, která mě ještě víc dostane. "A o to jste se taky vsadili?! Jak ti mám jako věřit? Jste úplně stejní! Oba!" křičím na celou chodbu a běžím do svého pokoje. Rychle naházím své věci do tašky, načmárám vzkaz a..

A odjíždím. Pryč od těch lhářů, sukničkářů a snobů. Zeptám se na recepci na nejlepší dopravní prostředek, který by mě odvezl domů, a rychle mizím.

Nejhorší na tom všem je, že obraz Kubovy tváře se mi vryl do paměti a hlodá mě červík pochybnosti. Ublížil mi, ale proč by mi to všechno říkal, kdyby toho nelitoval? A co udělal tak hrozného, že musí podlízat vlastnímu bráchovi? Je to celé nějaké divné.. "Jo to teda je, ale je dobře, že odjíždíš. Na těch horách se mi vůbec nelíbilo.." ozve se rebel v mé hlavě a já se necítím zas tak moc sama.