Blassova planeta...část druhá

Probudil jsem se s pocitem, že něco není v pořádku. Žádné svítící kontrolky, či jiné, důvěrně známé předměty. Rázně jsem se posadil a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe.
„Klid, Petře!“
„Nespíš?“ zeptal jsem se přihlouple.
„Co bude dál?“ odpověděl mi otázkou.
„Kdo ví,“ pokrčil jsem rameny.
„Zajatci z Kelvaru,“ pronesl Hank ponuře.
„Co?!“
„Ten film. Vzpomeň si přece!“
„Jdi do háje, komiku,“ mávl jsem rukou, ale zároveň si uvědomil, že děj onoho filmu se až příliš podobá naší situaci: Dva průzkumníci havarují na planetě, kde je civilizace robotů. Ti je nejdříve přátelsky přijmou, když však kosmonauti odmítnou prozradit koordináty pozemských kolonií, jsou uvězněni, podrobeni nejrůznějším útrapám a namísto happyendu končí oba nešťastníci ve chřtánu jakési ježaté obludy.
Abych zahnal chmurné úvahy, dávám k lepšímu historku z kadetky. Zabrala. Hank se uculuje a oplácí stejnou mincí. Nálada stoupá. Snad se to zdá nepřirozené, ale my se především potřebovali uvolnit psychicky.
Ještě jsme se nestačili uklidnit, když vstoupil náš starý známý.
„Ahoj, Jedničko,“ zdravíme ho přátelsky.
„Ahoj,“ odpověděl trochu váhavě. „Přišel jsem vás pozvat na prohlídku základny.“
„Snídaně nebude?“ vyzvídá věčně hladový navigátor.
Nebyla. Naši zachránci zřejmě nevzali v potaz fyziologické potřeby člověka, anebo se báli, aby nám neuškodili. Jsme tedy odkázáni na proviant z havarijní soupravy.
Pojídáme trosečnický pemmikan, výživnou pastu nevalné chuti, a přitom kontrolujeme inventář. Jednička bez zájmu sleduje pestrobarevné obaly a teprve když si připínáme pouzdra s lasery, ožívá.
„Co je to?“
„Zbraň,“ odpovídám neochotně.
„Tady je nebudete potřebovat.“
„Jeden nikdy neví,“ přispěchal mi kolega na pomoc.
„Vaše rasa je iracionálně opatrná,“ zaznělo trochu pohrdavě.

Jádro základny tvořily nízké, kopulovité budovy z plastických hmot a lehkých kovových slitin. Laboratoře, elektronická a řídicí zařízení. Mnohem početnější komplex tvořily sklady, dílny a ubytovny pro osadníky, vybudované z místních zdrojů.
Vcházíme do centrály a žasneme. Rozhodně nepatříme k technickým analfabetům, ale funkce některých přístrojů nedokážeme vůbec uhádnout. Tady by se zapotil i početný tým špičkových expertů.
„Alenka v říši divů,“ komentuje své pocity Hank, a když vidí, že souhlasně přikyvuji, pokračuje v meditaci: „A přitom je tohle všechno beznadějně zastaralé – muzejní balast.“
Opět přikývnu a raději se nesnažím domyslet, kam už jejich technika dospěla za těch pár dalších století.
„Chcete něco vysvětlit?“ zeptá se průvodce bezelstně a my to považujeme za nejlepší vtip.
„Všechno jasné,“ tvrdím naprosto vážně, zatímco Hanka přepadl náhlý záchvat škytavky. Svatý Saturne! Moc rád bych viděl toho génia, který by se v těch mašinkách vyznal.
Malá exkurze končí. Ještě než vyjdeme z budovy, obracím se na Jedničku: „Nejvyššího neuvidíme?“
„Ne.“
„Rádi mu poděkujeme za záchranu,“ doplňuje mě navigátor.
„Sám vás pozve,“ končí Jednička hovor výmluvným gestem.
Procházíme „hlavní“ třídou a míříme k biologickému úseku, sledováni zvědavými pohledy robotů. Políčka, spíše velké záhony, jsou osázena značným množstvím rozmanitých druhů rostlin. Zajímavé pro biology, nám však brzy splývají v jednolitou masu.
„Tyhle jsou zdejší, vyšlechtěné,“ kovová pracka se noří do změti plstnatých listů s plody podobných tykvi.
„Můžu?“ ožívá Hank, kterého přímo neodolatelně láká vše, co se dá jíst.
„Prosím.“
Nažloutlá dužina omamně voní a slibuje nefalšovaný kulinářský požitek. Odebíráme vzorek, a když analyzátor potvrzuje nezávadnost, mizí v nás lahodný plod v rekordním čase.

Areál základny končí, my však pokračujeme vykácenou stezkou dál k malému lomu. Tady Jednička zastavuje a mlčky ukazuje na laser.
„Tak tohle jsi měl za lubem, přítelíčku,“ říkám si v duchu a seřizuji zbraň na nejnižší výkon. V rychlém sledu tisknu spoušť a rozbíjím několik kamenů na drobné kousky.
„Hračka,“ neodpustil si Jednička opovržlivé ocenění.
„Tak se předveď!“ vybuchl Hank.
„Nejsem bojový robot.“
„Kecy,“ vyklouzlo mi nechtěně.
Rozhovor přerušilo něco, co se snad nejvíce podobalo gigantické stonožce v masivním brnění. Ať to bylo cokoli, nevypadalo to nikterak mírumilovně a hnalo se to k nám o překot.
„Malá ukázka pro vás,“ uklidnil nás Jednička a dodal: „Snadný cíl.“
„Na tohle máme střílet?“
Opancéřované monstrum se zastavilo pár metrů od nás a rozhodně si nedělalo těžkou hlavu z naší kanonády.
„To přece není možný,“ kroutil navigátor hlavou, když viděl, že ochranná clona odolává i maximálnímu výkonu našich zbraní.
Další překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat. Oslňující záblesk doprovázený pekelným jekotem přeměnil mohutný skalní útvar v lehoučký obláček čpavých plynů.
„Doprčic!“ vyhrkl Hank, a to bylo jediné, na co jsme se zmohli.

Audience u Nejvyššího byla odložena na neurčito. Docela rádi bychom si pohovořili s řídícím mozkem základny, tak trochu nás dopaloval nezájem z jeho strany, jenomže podmínky určuje on a my musíme respektovat jeho rozmary.
„Já toho bláznivého kyberneta prostě nechápu,“ bručel navigátor, když byl Jednička z dosahu, neboť neuctivé vyjadřování o Nejvyšším se takřka rovnalo smrtelnému hříchu, a rozlít si ocet u našeho ochránce bylo to poslední, co jsme potřebovali.
„Jen aby ti nenaordinoval dietu,“ naznačil jsem možnost odposlechu.
Hank polkl naprázdno, a pak s opravdovým strachem, že by mohlo dojít k nejhoršímu, vyhrkl: „Vždyť jsem to tak nemyslel.“

Sklady základny skrývaly ve svých útrobách značné množství techniky, která měla ulehčit osídlení planety a zajistit kolonii soběstačnost v co největší míře. Obdivovali jsme těžební automaty, mobilní geologické jednotky, schopné pracovat v mořských hlubinách právě tak jako v horském terénu či bezedných bažinách. Obdivovali jsme celou řadu dalších složitých aparatur, jejichž účel jsme jen mlhavě tušili.
„Tyhle mašinky dají na frak i Ďábelské planetě,“ halekal Hank.
Přisvědčil jsem, i když s daleko menším nadšením. Jsou před námi, uznávám, ale to neznamená, že si před nimi sednu na zadek.
„Máte nějaké speciální přání, pane?“ zeptal se robot krajně znepokojený mým nedostatečným entuziasmem. „Rádi vyhovíme.“
„Tahle otázka mi vyrazila dech. Znamenala totiž, že zdejší roboti nás považují za své nadřízené, a také i to, že do jejich pamětí byly zaznamenány normy obdobné pozemskému chování. Nepochybně přátelské gesto Nejvyššího.
„Na roboty z technického oddělení je spolehnutí, pane. Opravdu,“ vemlouval se, chudák, snaživě. Patrně si moje zamyšlení vysvětlil jako nedůvěru v jeho služby.
Abych ho uklidnil, požádal jsem o předvedení dopravních prostředků. Následující podívaná skutečně rozproudila krev i mně.
Nejrůznější tahače, transportéry a planetobusy soupeřily o naši přízeň s rozmanitými vznášedly, kluzáky a antigravitačními bublinami. Pestrá škála strojů vířila ve složitých manévrech a šokovala přesností, s jakou je prováděla.
„Fantastická technika!“
„Jistě, Hanku. Jenže nic z toho nás na Zem nedopraví,“ zchladil jsem jeho zápal.

Uplynulo několik dní. Naše mozky byly zahlcovány lavinou informací, avšak otázka, co s námi bude dál, zůstávala stále nezodpovězena. Krom této nejistoty jsme si nemohli na nic stěžovat, protože dramatické či heroické sekvence náš scénář zřejmě neobsahoval.
Snad měla vrtkavá štěstěna výčitky, že nás nechala na holičkách v době, kdy jsme ji nejvíce potřebovali, a proto nám teď byla příznivě nakloněna. Roboti se o nás starali s dojemnou pečlivostí, přímo se předháněli ochotou a o překot nám nabízeli své služby. Nebylo vždy snadné odmítnout je tak, aby jejich „dušičky“ příliš netrpěly.
„Vzpomínáš si, Petře, na malého Blasse?“
„Myslíš druhého pilota z Tornáda? Takový nazrzlý čipera.“
„Ano. Vždycky tvrdil, že existují šťastné planety pro ztroskotance a tohle je určitě jedna z nich.“
„Ať tedy žije Blassova planeta!“ zvolal jsem slavnostně.
„A my s ní,“ doplnil mě Hank a obřadně si lokl čisté vody.
Jelikož znám dobře jeho chutě, ocenil jsem tohle gesto a solidárně přípitek zopakoval: „Vivat Blassova planeta!“



Konec druhé části